Voliči si sice u uren změnu objednali, ale nic nenasvědčuje tomu, že ji také dostanou a že volby znamenaly restart české demokracie, jak o tom také půvabně hovořili jejich zastánci. Sestavit jakoukoliv stabilní vládu se jevilo už při prvním pohledu na výsledky skoro nadlidským úkolem a povolební vývoj u vítěze voleb tomu ještě nasadil korunu. Volby vyhrála ČSSD a dvakrát už selhala. Poprvé předvolebně tehdy, když pod fascinujícím vlivem nově zvoleného bývalého předsedy Zemana prezidentem nechala rozvinout dlouholetě tiše doutnající spor mezi rivaly Sobotkou a Haškem a dala voličům najevo, že pokud dají hlas této jediné relevantní seriosní opoziční síle proti pravicovým liberálním receptům řízení státu, dávají tím hlas straně rozhádané, která po volbách může být zcela jiná než před nimi. A podruhé strana selhala, když tento spor sebevražedně vybujel hned druhý den po volbách, aniž by vítěznému nevítěznému předsedovi Sobotkovi bylo umožněno udělat první vyjednávací chybu.
Z vítězné ČSSD se tak definitivně stává smutný věčný favorit každých voleb, po kterých své vítězství prostě prohospodaří. Přitom jakási varianta sice nemastné neslané, ale přece nějaké vlády se rýsuje, nečitelné hnutí ANO podnikatele Babiše, v tuto chvíli ale daleko čitelnější než ČSSD, a obrození lidovci mohli být potencionálními partnery. Sesazovat za této situace předsedu je něco, co asi nemá v české, ale ani ve světové politické, obdobu.
I kdyby ale nedočkaví sociálně demokratičtí Sobotkovi oponenti měli více taktické trpělivosti, nečeká Českou republika stabilita, která byla očekávána s vítězstvím levice. Proč takto selhala? Příčin je jistě několik. Nejednotné jádro bylo už zmíněno. Naděje byla kladena do nově se tvořící prezidentské SPOZ, sympaticky vystupující strany Zelených a snad třiadvaceti lety konečně obrozené KSČM.
Všechno selhalo. U strany Zelených sehrál vliv tradiční strach voličů nehodit svůj hlas nepětiprocentnímu subjektu, který do Sněmovny nakonec nevstoupí. SPOZ potopila zase tradiční vlastnost českých voličů vyvažovat příliš úspěšné strany, ale také v některých bodech naprosto nepochopitelně diletantská volební kampaň. A KSČM zase znovuzvolením stalinistky Semelové dala najevo, že přijmout její podporu jako prý moderní levicové strany je nadále rizikové.
Pravice v České republice svým sedmiletým vládnutím naprosto selhala a jeho konec v červnu byl tak ostudný, že je až s podivem, že pravicové strany byly pro někoho ještě volitelné. Selhala ale i levice, když po sedmi letech vcelku pohodlné opozice nebyla schopna vytvořit adekvátní náhradu. Co to pro českou politiku znamená? Na prvním místě selhání tradičního politického systému.
To není věc, ve které by Česká republika v evropském společenství států byla sama. Také v mnoha jiných zemích došlo a dále dochází k selhání tradičních stran. Abychom parafrázovali Masaryka, demokracie máme dost, jen se nám nedostává demokratů.
Co v takových situacích nastupuje? Někdy autoritativní režimy. To v našem prostředí až tak nehrozí, i když prezidentovy tendence pohodlně vládnout bez řádně zvolených zákonodárců jsou nepřehlédnutelné, zvláště když čeští poslanci mají tak špatnou pověst, že po dobu své několikaměsíční absence nikomu příliš nechyběli. Skoro to připomínalo starý vtip z dob totality, opět parafrázuji, proč si čeští poslanci nemohou hrát na schovávanou? Protože by je nikdo nehledal.
Z Itálie ale známe i jiná řešení, po rozpadu klasického politického systému nastoupil úspěšný podnikatel, který řídil stát jako firmu a ovládal média, Silvio Berlusconi. Politiku stabilizoval, přinesl prosperitu a problémy řešil věcně, za což mu mnozí tleskali. Propojil ale stát se svým podnikatelským impériem a demokracii nahradil ryze manažerským řízením. Výsledkem byly skandály, klientelismus a ještě horší rozklad systému a neslavný konec, spojený s trestním stíháním.
Česká republika se zřejmě vydává podobnou cestou, protože podnikatele, který chce stát řídit jako firmu a má média, volby vynesly do hvězdných politických výšin a na rozdíl od frázovitých starých harcovníků jeho hlas nyní zní svěže a nanejvýš rozumně. Je paradoxní, že za této situace by bylo vcelku dobré, kdyby aspoň dočasně, než se tradiční strany vzpamatují, to tak bylo i nadále.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
