„Ticho, ticho! Naše Paní přichází!“ zakřičela Lúcia, když uviděla záblesk. Když přestalo pršet, začalo se postupně objevovat slunce a Naše Paní přišla. Její sněhobílá chodidla spočinula na nádherných květinách a stuhách, jimiž Senohra da Capelinha ozdobila strom. Tváře dětí na sebe vzaly nadpozemský výraz, jejich rysy se zjemnily, jejich barva se stala sytou, jejich oči byly soustředěné na Pannu Marii. Neslyšely Lúciinu matku varující ji, aby se podívala pořádně, aby nebyla oklamána. „Co ode mě chceš?“, vyptávala se Lúcia Královny nebeské.

„Chci ti říci, že zde musí postavit kapli k mé poctě; že jsem Panna Maria růžencová; že se mají dále modlit růženec každý den. Válka skončí a vojáci se brzy vrátí do svých domovů,“ odpověděla Naše Paní.

„Mám mnoho laskavostí, o něž chci požádat. Chceš je splnit, nebo ne?“ „Některé ano, jiné ne. Oni musí změnit své životy, prosit o odpuštění za své hříchy. Již více neurážet Našeho Pána,“ pokračovala Naše Paní a její tvář velmi zvážněla, „Protože On je již velmi uražený.“

Protože Lúcia věděla, že je to poslední rozhovor s Naší Paní, chtěla se ujistit, že obdržela všechny příkazy, které jí Maria chtěla dát. Byla rozhodnuta strávit zbytek svého života na zemi plněním přání Naší Paní. „Chceš ode mě ještě něco jiného?“, zeptala se dívka.

„Nepřeji si nic jiného.“