Je známo, že o sotva šestatřicetiletého komponistu projevila tehdy zájem vůdčí osobnost německého romantismu Johannes Brahms, který včas rozeznal Dvořákovo mimořádné melodické nadání. Doporučil jej vídeňskému hudebnímu nakladateli Fritzi Simrockovi, který se perspektivního umělce rád ujal, byť ne nezištně. Od té chvíle měl Dvořák bohaté styky s německou a potažmo rakouskou kulturou. O necelých deset let později byl již etablovaný skladatel pozván do Londýna, aby dirigoval své monumentální Stabat Mater. Tam se údajně setkal i s doyenem francouzské hudby Charlesem Gounodem. Bližší informace se však nedochovaly a tak si můžeme pouze domýšlet, že k trvalému přátelství pravděpodobně nedošlo. Dvořák cestoval i na východ do Ruska. Nakonec se plavil přes oceán do Nové země, aby tam završil své pozdní dílo a doslova založil historii americké vážné hudby. Francie, země opery a baletu, se mu však vyhýbala. Anebo se Dvořák vyhýbal Francii?

Je známo, že Antonín Dvořák k francouzské hudbě nikdy příliš neinklinoval. Na jeho gusto byly impresionistické, těkavé zvukomalby příliš éterické a míjely se s jeho živočišným naturelem. Nechával se slyšet, že Debussyho hudba je pouze jakýmsi módním výstřelkem, a vůči frankofonní kultuře neprojevoval velké sympatie obecně. Bylo to dáno jak prostředím, ve kterém skladatel vyrostl a byl vzdělán, tak i faktem, že francouzská hudba devatenáctého století byla zcela soběstačným a uzavřeným světem. Dvořákův hudební jazyk vyrůstal především z velkolepého ducha hudby německé, která kladla důraz na formu a harmonii. Zvláště v raných operách je ještě patrný vliv Richarda Wagnera. Dvořák však není pouhým Wágnerovým epigonem. Jeho hudba je prosycena nezkrotným temperamentem, laskavostí a snad i něčím, co tak rádi nazýváme „slovanskou vřelostí". Na tomto místě lze s nadsázkou dodat, že rozbor DNA Dvořákových vlasů prokázal, že jeho předkové z otcovské linie pocházeli z okolí Pákistánu.

Slavný skladatel byl ale i muž mnoha paradoxů. Nechal se například slyšet, že violoncello je nástroj zcela nemožný, načež zkomponoval pravděpodobně nejslavnější koncert pro tento instrument. Domnívám se, že podobně to bylo i s onou upozaděnou Francií. Dvořák sice nehořel láskou pro bezbřehé zvukové barvičky, ale díla svých francouzských současníků dobře znal a nechal se jimi i prokazatelně inspirovat.
Přebíral zejména instrumentační postupy, jež využíval pro podporu tajemné nebo prchavé atmosféry. Za příklad poslouží třeba pěvecký výstup pekelníka Marbuela z opery Čert a Káča, který líčí Luciferovi své trampoty na zemi, anebo mistrovsky vyvedené vrkání dřevěných dechových nástrojů s harfou ze symfonické básně Holoubek. Jestliže by se však dalo říci o některém Dvořákově díle, že je výrazněji ovlivněno impresionistickou estetikou, byla by to bezesporu Rusalka. Ta svým námětem inklinuje k jemné instrumentaci a rozechvělé náladě. V kontrastu jsou zde dva světy – lidský, který reprezentuje zejména scéna zámeckého bálu se svou zemitou polonézou, a ten pohádkový, který se nachází hluboko v lese pod rozčeřenou hladinou jezírka. Mimochodem cizí pojmenování pro Rusalku je „undine" nebo „ondine", což znamená totéž jako vodní víla, nymfa. Toto téma bylo v romantismu mnohokrát literárně i hudebně zpracované a své klavírní preludium mu věnoval i Claude Debussy. Z Dvořákova pojetí by měl jistě radost.

Existuje však ještě jedno silné pojítko Antonína Dvořáka k Francii. Je jím libreto Ladislava Riegera a Marie Červinkové-Riegrové k opeře Jakobín. Jakobíni byli původně členy vlivného politického klubu. Hlásili k ideálům volnosti, rovnosti a bratrství a usilovali o republikánské uspořádání. Své jméno získali podle místa setkávání – Svatojakubského dominikánského kláštera v Paříži. Děj opery se odehrává v období doznívající francouzské revoluce, avšak v českém městě. Velice realisticky ztvárněné postavy jsou s revolucí jen nepřímo spojené. Dvořák se však nechal inspirovat lyrickou francouzskou operou zcela prokazatelně. Řazení jednotlivých pěveckých čísel tvoří jednolitý rámec, který dává vzniknout realistickému dramatickému účinku a umocňuje bohatě vykreslené charaktery postav.

Zdá se, že Antonín Dvořák, muž mnoha paradoxů, možná neměl o francouzské hudbě valné mínění. Zcela lhostejná mu ale jistě nebyla. Předpokládám, že jako Středoevropan by se považoval spíše za pivaře nežli vinaře, avšak o mistrově holdování koňaku se nám bohužel nedochovaly žádné zprávy.