Richard Seeman: Lidské ostatky v Berlíně, propletená historie

Podobné nálezy byly učiněny již v průběhu stavebních prací, ty však byly zlikvidovány, aniž by se nejprve pokusili zjistit totožnost osob, od nichž ostatky pocházely. Přitom k tomu byl dobrý důvod, protože místo, kde byly nalezeny, je historicky citlivou oblastí. V letech 1927-1945 sídlil na místě, které dnes patří Svobodné univerzitě, Ústav císaře Viléma pro antropologii, dědičnost a eugeniku (KWI-A),který měl jak známo, úzké vazby na vyhlazovací tábor Auschwitz. Proto tehdy vzniklo podezření, že by mohlo jít o úlomky kostí obětí nacismu.

Zjištění nyní prezentovaná jsou však složitější. Podle ní nelze vyloučit, že některé z nálezů jsou ostatky zavražděných lidí z dalších nacistických koncentračních táborů.

Zejména sádrový odlitek mrtvého muže je záhadný. Zároveň však indicie naznačují, že většinu nálezů lze vysledovat z antropologických a archeologických sbírek, které byly uchovávány v ústavu a existovaly již před nacistickým režimem. Některé z těchto sbírek byly shromážděny již před založením ústavu, zejména během německého koloniálního období ve všech částech světa. Na základě dosud použitých metod nelze říci nic o přesném regionálním původu lidí, jejichž ostatky byly pohřbeny v Dahlemu. Jisté však je, že ostatky byly záměrně pohřbeny, aby se jich někdo zbavil nebo je ukryl a zjištění jsou mrazivá.

Jak totiž zdůraznila Susan Pollocková, vedoucí vyšetřování, že ve všech případech byly ostatky na místě pohřbeny s neúctou. Nová zjištění zároveň rozšiřují záběr historické paměti. Naznačují, že kontexty nespravedlnosti, které jsou obvykle považovány za samostatné jevy, se někdy překrývají. A že tyto přesahy vyžadují vzájemně provázané vzpomínání založené na solidaritě.

Dějiny KWI-A, z jejichž postupů nálezy vycházejí, jsou samy o sobě dějinami překrývání. Zde se prolínaly různé kontexty nespravedlnosti a různé mocenské vztahy. Ústav byl založen za Výmarské republiky a fungoval až do roku 1945. Zde probíhal výzkum, jak funguje dědičnost u člověka: Je to dědičný materiál, který určuje vlastnosti, chování a nemoci lidí? Nebo je to vlivem prostředí? To byla ústřední otázka, kolem které se točil výzkum v rámci Lidské ostatky na univerzitní půdě.

Zaměstnanci KWI-A se také aktivně podíleli na provádění eugenických opatření, jako byla například rasistická sterilizace a politika nacionálních socialistů zaměřená proti postiženým, která si vyžádala přibližně 400 tisíc obětí .Tím KWI-A podporoval nacistickou politiku pronásledování a vyhlazování a zároveň z ní profitoval - obzvláště drastickým způsobem, když si bioložka Karin Magnussenová nechala posílat z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau části těl tam zavražděných členů rodiny Sintů Mechau pro svůj výzkum.

Odesílatelem byl Josef Mengele, který byl v táboře jako "lékař". Výzkum KWI-A vycházel také z koloniálních poznatků: Eugen Fischer v roce 1908 zkoumal potomky bílých osadníků a Khoi Khoi v německé jihozápadní Africe, dnešní Namibii. To mu přineslo slávu, která mu otevřela cestu k ředitelskému místu v Dahlemu.

V institutu převzal antropologickou sbírku s kostmi několika tisíc lidí, z nichž většinu nechal nasbírat Felix von Luschan v koloniálním období a které se rovněž zkoumaly v KWI-A. Soubor poznatků a myšlenek, které formovaly KWI-A, nelze jednoduše zaškatulkovat: zde "koloniální poznatky", tam "eugenické poznatky výmarské éry", tam "nacistické poznatky". Zejména ne z pohledu současníků, pro které pravděpodobně tvořily kontinuum, v němž se občas objevovaly zlomy a zvraty.

"Rasa" je ústředním pojmem, který utváří toto kontinuum. Stejně tak ale například postava "míšence". V době Fischerova výzkumu v Namibii byla zajímavá také proto, že koloniální správa přemýšlela, jaké postavení a práva má přidělit těm, kteří se bránili její snaze vytvořit společnost rozdělenou podle dichotomií běloch/barevný nebo kolonizátor/kolonizovaný. Fischer varoval, že tito lidé by v žádném případě neměli být ztotožňováni s bělochy.

Nacionální socialisté měli naopak zájem na uskutečnění myšlenky Německa jako "árijské" země. KWI-A je ráda podpořila tím, že lidi označené za "míšence" stylizovala jako nebezpečí. Její pracovník Wolfgang Abel studoval afro- a asijsko-německé děti a dospívající a poskytl nacistickým úřadům odůvodnění pro jejich sterilizaci. Doktorská práce o "německo-židovských míšencich" napsaná na KWI-A, která vykreslovala nedostatečné oddělení Židů a Nežidů jako hrozbu, nahrávala nacistickým úřadům, které stále častěji činily osoby označované za "poloviční" nebo "čtvrtinové Židy" terčem své perzekuční a vyhlazovací politiky.

Fischerovy závěry z Namibie o "rasových směsích" posloužily nacistickým stratégům, kteří uvažovali o účinném uplatňování norimberských rasových zákonů. Výzkum a aktivity KWI-A negativně ovlivnily lidi, které obvykle považujeme za příslušníky různých "skupin obětí":

Postižení lidé, Židé, Sinti a Romové, chudí lidé, kolonizovaní lidé, černoši, asijští Němci, Východoevropané. Seznam je dlouhý - a "rozmanitý". Na tuto rozmanitost potenciálních obětí se zaměřila i prezentace nálezů lidských ostatků na Svobodné univerzitě. Přítomní zástupci samosprávných organizací požadovali, aby i oni byli zahrnuti do úvah o tom, jak naložit s ostatky. Vedení univerzity již konzultovalo tuto záležitost s Ústřední radou Židů v Německu a Ústřední radou německých Sintů a Romů. Nyní někteří požadovali, aby se všechny příslušné organizace společně dohodly na postupu v neveřejném prostředí. Bude to složité?

Nemusí to tak být. V Německu se často poukazuje na nebezpečí konkurence obětí. Takzvaná Causa Mbembe, která dominovala fejetonům v roce 2020, je poslední kapitolou tohoto příběhu. Někteří v něm kritizovali postkoloniální přístupy za to, že mají zásadní problém s antisemitismem. Přitom naznačovali, že kritické zkoumání nacistických zločinů je neslučitelné s oceňováním jiných zločinů, zejména koloniálních. Hrozila relativizace šoa, pokud by vedle něj byly zviditelněny další zločiny, nebo by s ním dokonce souvisely. To je varování, které již v minulosti formovalo diskuse, jako například v roce 2019 o tom, že Židovské muzeum v Berlíně se zabývá i nežidovskými perspektivami. Přitom boj proti antisemitismu a boj proti jiným formám rasismu nejsou v žádném případě neslučitelné

Když byla v roce 1982 založena Ústřední rada německých Sintů a Romů, byla její cesta podporována také Ústřední radou Židů. V devadesátých letech uspořádaly ženy celou řadu konferencí feministických aliancí, na nichž se organizovaly mimo jiné "přistěhovalkyně, černošské Němky, Židovky a vyhnankyně". V roce 2013 na tuto tradici navázala konference FemoCo v Berlíně.

Považovala se za místo "pro ženy, trans a inter, které se považují za černošky, barevné, židovky, žijící v exilu, Sinti a Romky nebo migrantky". Projekty jako www.verwobenegeschichten.de vědomě vyprávějí příběhy lidí s různým postavením v jejich propletencích.

Pod označením "Dny židovsko-muslimské průvodcovské kultury" se na podzim roku 2020 praktikovala vážná solidarita. V loňském roce se také sešla četná "společenství", aby společně se Sinti a Roma protestovala proti hrozícímu "přemístění" památníku Sintů a Romů Evropy zavražděných za nacionálního socialismu. V rámci berlínského projektu "Decolonial" se sešli černoši, Židé, Asiaté, muslimové, Sinti a Romové, aby si vyměnili zkušenosti z různých kultur paměti." Seznam by mohl pokračovat.

(Text vychází z informací Die Tageszeitung, stejnou měrou známého i pod svou zkratkou taz. Jde o deník s levicově-alternativním pozadím a současně sedmý největší v Německu vycházející v Berlíně. Z téměř 60.000 prodaných exemplářů připadá kolem 50.000 exemplářů na předplatitele.)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele