Hej, Slované, ještě naše                         Žije, žije duch slovanský,
slovanská řeč žije,                                   bude žít na věky.
pokud naše věrné srdce                         Hrom a peklo, marné vaše,
pro náš národ bije.                                  proti nám jsou vzteky.

Tak za prvé: nemůžu si pomoct, ale podle mého názoru je za prezidentskou amnestii vláda zodpovědná úplně stejně, jako prezident. Bez premiérova podpisu by vůbec nevstoupila v platnost, a samozřejmě ji podepsat nemusí, pokud s ní nesouhlasí. A pokud ji podepíše, aniž s ní souhlasí, anebo dokonce aniž ji vůbec četl, tak potom je nesvéprávný a není hoden svého premiérského postu. A pokud vím, tak podle ústavy je zodpovědný nejenom premiér, ale celá vláda. Jestliže byl tedy president v souvislosti s novoroční amnestií obviňován z velezrady, tak potom měla být úplně stejně obviňována i vláda. Vláda vládne, president amnestii pouze navrhuje a uděluje, ale vláda ji realizuje a uvádí v život, činí ji aktivní, účinnou. O velezradu ovšem nešlo ani náhodou. Novoroční amnestie byla chyba, ale nikoli velezrada. Velezradou byl „zvací dopis“ zděšených českých neostalinistů do Moskvy v 68mém roce, který ale zůstal nepotrestán. To byla velezrada, ale nikoli amnestie. Ta byla cynicky racionální a proto amorální, ale snaha hodit všechno na jednu hlavu a dehonestovat ji tak, ačkoli si za to ona hlava jistě mohla sama, je typicky české a malé, nebo spíš typicky malé a české. Je to pro mě dokladem typické slovanské emotivnosti a neschopnosti nadřadit rozum nad cit. Václav Klaus podlehl emocím a chtěl se zalíbit lidu, ale nevyšlo mu to, protože prostě není Václavem Havlem a nemá jeho morální kredit. Ovšem jeho obvinění z velezrady byla čirá hysterie.

Za druhé: pravolevé vlády u nás vládnou jenom za pomocí politických frakcí (viz strana Lidem) utvořených na půdě sněmovny, tedy něčeho na západ od nás těžko myslitelného. Podle mého názoru a chápání reprezentativní demokracie, v parlamentu může být jenom ta strana, která byla ve volbách. Utvoření strany na půdě sněmovny je proti pravidlům hry. Totéž platí pro poslanecké přeběhlictví. To je to samé jako kdyby uprostřed fotbalového utkání Sparta versus Slávie hráč Slávie (nebo Sparty) převlékl dres a začal hrát proti svému mužstvu anebo se dokonce několik hráčů Sparty (nebo Slávie) odtrhlo, utvořilo si vlastní mužstvo a začalo hrát proti tomu mužstvu, za které nastoupilo na začátku zápasu. Přestupy zajisté jsou možné, ale nikoli uprostřed utkání. Nedovedu si něco takového na západ od našich hranic vůbec ani představit. To je nejenom těžce nestandardní, ale vůbec nemožné. U nás se z toho ovšem stala norma a standard, založený v devadesátých letech stranou Unie Svobody. To ale není normální ani standardní fungování parlamentní (zastupitelské) demokracie, to je zatraceně špatná forma konzervativizmu, ačkoli je omlouvána poukazem na specifičnost naší země či dokonce tím, že je rodištěm Franze Kafky. Příznačná je potom snaha zakrýt tuto skutečnost odsuzováním a pranýřováním tzv. „opoziční smlouvy“ (sice také nestandardního paskvilu, ale nikoli horšího). To, spolu s Masarykem, nelze nazvat nijak jinak, než politickým jezuitizmem. Vidím v tom opět typickou slovanskou neschopnost dodržovat základní pravidla a snažit se je všemožně obcházet. Jestliže se tak děje u politiků a zákonodárců, kteří by měli jít příkladem, tak jak potom chtít dodržování pravidel po voličích a občanech.