Na řeckém ostrově Lesbos se již dá hovořit o evergreenu, kdy migranti pod jakoukoliv záminkou začnou podpalovat stany, ničit ubytovny a co je nejhorší, obracejí také svůj hněv vůči původní populaci.

O Francii a problémech s migranty i její stávající muslimskou komunitou již naše média raději nepíší, poněvadž každý racionálně uvažující čtenář denního tisku musí dostávat po přečtení aktuálních zpráv z kdysi krásné a slunné Francie depresi, již jenom trvání více jak rok výjimečného stavu o lecčems svědčí, a každému trochu uvažujícímu čtenáři je jasné, že dnešní běžný právní stav přehuštěný nejrůznějšími "právními pojistkami" v této západoevropské zemi neumožňuje bojovat účinně s terorismem, takže musí být permanentně prodlužován vyjímečný stav a to je více alarmující než samotné teroristické činy.

Nemám v úmyslu probírat nepokoje nelegálních migrantů popř. muslimské komunity v jednotlivých evropských zemích, byl by to několikastránkový elaborát, ale přece se zastavím u dvou násilných střetů, které názorně ukazují „vděčnost nebohých uprchlíků“, jak nám bylo ještě před nedávnem médii prezentováno.

Oba případy jsou zajímavé i tím , že v prvním z nich jde o tranzitní zemi (Bulharsko), v druhém případě jde o „zemi zaslíbenou“ (Itálii).

V obou případech, jako ostatně všude jinde v Evropě jde vždy o neustále se stupňující požadavky pologramotných mladých muslimů, kteří se rozhodli jít za lepším a žít podle svých kulturně sociálních vzorců, v tomto případě islámského práva šaríja (jen v Afgánistánu považuje šaríju jako přirozenou součást práva cca 97% populace) spolu s vysněným domem, autem a bílou ženou, kterou shlédli v Holywoodských spektáklech. A pokud jim kdokoliv zkříží plány, jednají tak, jak jsou ze svých islámských domovin zvyklí, rabují, rozbíjejí okna, a posléze jdou do tvrdých střetů s místní policií. Zvláště tvrdé střety proběhly v Charmanli, bulharském přijímacím táboře.