Objevují se tvrzení, že Západ nás v roce 1968 zradil potřetí za sebou, po Mnichovu 1938 a Únoru 1948. Jsme zobrazováni jako oběť, která se nemohla bránit, veškerý odpor byl zbytečný v důsledku zahraničně politických událostí. Bylo tomu tak ve všech třech uváděných případech?

Velký rozdíl mezi roky 1938 a 1948

V roce 1938 Západ skutečně selhal podpisem tzv. Mnichovské dohody, kdy tehdejší západní politické elity souhlasily s odevzdáním části našeho území Hitlerovi, jednalo se o nás bez nás.

Diametrálně odlišná je však situace při hodnocení komunistického puče v roce 1948, v tomto případě nemůžeme Západ vinit ze selhání, na vině je jednoznačně pasivita a neschopnost tehdejší nekomunistické opozice, která svým neustálým ustupováním umožnila komunistům převzít moc bez boje. Zvláště za zmínku stojí dva momenty, jednak odmítnutí tzv. Marshallova plánu (finanční pomoc USA západní Evropě) v roce 1947 za souhlasu Jana Masaryka (syna T.G. Masaryka) a postupné ovládnutí silových složek včetně ministerstva vnitra již před rokem 1948. Ministerstvo obrany se podařilo obsadit věrným komunistou Ludvíkem Svobodou, který byl prezentovaný jako nestraník. A vrcholem byly únorové události v roce 1948, kdy pasivní nekomunistická opozice přenesla svou abdikací veškerou odpovědnost na tehdy již nemocného prezidenta Beneše, který, jak trefně prohlásil Winston Churchill, nebyl člověkem do nepohody a v krizových momentech téměř vždy národ zklamal. Záměrně užívám termín nekomunistická namísto termínu protikomunistická, v případě vrcholných politiků roku 1948 až na drobné výjimky neexistovala.

Rok 1968, reformní komunisté nebyli demokraté

A jak souvisí rok 1968 s komunistickým pučem 1948? Velice úzce, naše republika se stala součástí komunistického bloku, což potvrdil náš vstup do Varšavské smlouvy v roce 1955 pod vedením Sovětského svazu. Na jaře roku 1968 se reformní komunisté snažili po předchozích letech komunistických represí nastolit přívětivější tvář a v ekonomice nastoupit tzv. třetí cestu (zaměstnanecké akcie, atd.).

Nezaměňujme tyto reformní komunisty z roku 1968 za demokraty, těmi rozhodně nebyli, stále vnímali jako základní dogma vedoucí úlohu komunistické strany a svobodné volby s účastí dalších politických stran bylo i pro tyto osmašedesátníky něco nepředstavitelného hraničícího téměř s kontrarevolucí.