Katedrála v Korčule je katedrálou svatého Marka, na náměstí svatého Marka. Korčula je vedle Benátek jedním z možných rodišť Marca Pola, slavného cestovatele, jenž se ve 13. století dostal až do Číny a stal oblíbencem Kublajchána.  

Dalším „exotickým“ obyvatelem Korčuly byl sir Fitzroy Maclean, skotský aristokrat, diplomat a voják, po druhé světové válce konzervativní poslanec britského parlamentu. Za války byl britským styčným důstojníkem u Tita a jeho komunistických partyzánů. Tita si oblíbil - a Tito jeho; byl to on, Maclean, kdo přesvědčil Churchilla, aby Britové přestali podporovat monarchistického srbského generála Mihailoviče a jeho četníky, ale začali pomáhat Titovi a jeho partyzánům – s tím, že Tito bojuje proti Němcům účinněji.  

Zajímavé přátelství: jugoslávský komunista a skotský konzervativec. Maclean si v 60. letech koupil dům - vilu - ve starém městě Korčula, kde každoročně trávil léto. Jenže jugoslávské komunistické zákony cizincům zakazovaly koupi nemovitostí; co by však pro svého kamaráda neudělal Tito? Korčula byla vyhlášena za svobodné město, Maclean si vilu koupil, a vzápětí byl status Korčuly coby svobodného města zrušen. Inu, socialistická zákonnost v praxi...  

Maclean žil až do poloviny 90. let 20. století a během chorvatské války za nezávislost organizoval v Británii ve prospěch Chorvatska humanitární pomoc. Tak se stal oblíbencem i nové, nekomunistické vlády samostatného Chorvatska.  

A Tito? Nyní v zapomenutí, předtím výrazná postava Jugoslávie. Začínal jako stalinista, potom se Stalinovi vzepřel. Po válce tvrdé represe a popravy nejen fašistů, ale i ne-komunistů a demokratů. Perzekuce církve a záhřebského arcibiskupa Stepinace.  

Svou zemi však od Němců osvobodil sám a nechtěl být jen Stalinovým místodržícím; chtěl být na svém území takovým malým Stalinem sám. V 60. a 70. letech však svůj režim zmírnil, nebyl už totalitní, nýbrž jen autoritativní; Jugoslávci mohli cestovat na Západ a podnikat – a my všichni ostatní v komunistickém bloku jsme jim záviděli. V zahraniční politice dodržoval přísnou neutralitu a stal se miláčkem Západu i Východu. V roce 1968 varoval Dubčeka před sovětskou agresí. Noviny v Slovenském národním povstání v roce 1944 psaly: „Odkazuje maršál Tito, bite Nemcov ako žito!“ Vtipálkové to pak v srpnu 1968 aktualizovali: „Odkazuje maršál Tito, bijte Rusy jako žito!“  

Jeho životní styl byl stylem orientálního despoty; s luxusem, harémem. Držel Jugoslávii pohromadě pevnou rukou a charismatem; po jeho smrti se rozpadla. Není se čemu divit, byla velice heterogenním útvarem.  

Slovinsko a Chorvatsko byly západní země, zvyklé na civilizované politické poměry posledního půlstoletí habsburské monarchie. Vůdce jihoslovanského bloku v rakouské státní Radě, Slovinec Anton Korošec, byl kněz a určitou dobu i zpovědník císařovny. Slovinci a Chorvati byli zvyklí na rakouské svobody a parlamentarismus. Srbové a Černohorci na despotickou vládu Turků – či na boj na život a na smrt proti nim. K parlamentním zdvořilostem mnoho pochopení neměli. V roce 1928 velkosrbský poslanec Puniša Račič ve Skupštině zastřelil vůdce Chorvatů Štěpána Radiče a několik dalších poslanců. Pak král Alexandr nastolil diktaturu, a potom to už šlo jen k horšímu.  

A nyní mír a klid. Vzpomínám na slova našeho posledního císaře Karla, když v roce 1922 umíral na Madeiře: „Musím tolik trpět, aby mé národy mohly být opět spolu.“ Nyní jsou; sice ne tak, jak si to představoval, ale jsou. Stačí nám sednout do auta a za osm devět hodin jsme bez překážek na plážích ve Slovinsku a Chorvatsku a těšíme se z vody a sluníčka. Národy císaře Karla jsou opět spolu.