Jsou to v Americe nejdůležitější volby, protože tam existuje prezidentský systém, jenž staví na čelo výkonné moci jednoho člověka, přičemž celá vláda je jeho administrativou.
A samozřejmě je klíčovou otázkou doslova pro celý svět, kdo bude novým či staronovým prezidentem Spojených států.
Z hlediska vztahů mezi tradičními rivaly z dob studené války je situace taková, že Ruská federace si znovu do čela postavila prezidenta, jenž má největší zkušenosti z mezinárodní politiky a požívá na mezinárodním poli velký respekt. Když by chtěly mít Spojené státy silného, ale i takticky schopného partnera ruskému prezidentovi Putinovi, měly by patrně zvolit znovu Baracka Obamu. Pokud by se chtěly vrátit k jistému konfrontačnímu kurzu vůči Rusku, zvolí si Mitta Romneyho.
Co se týká Evropské unie, je situace mnohem složitější. Po zvolení nového francouzského prezidenta Hollanda se zde situace poměrně dramaticky komplikuje. Tandem Merkelová-Sarkozy, jenž více méně konsensuálně určoval evropskou politiku, je minulostí a nový francouzský prezident jde pomalu, ale jistě do konfrontace s německou kancléřkou. Jejich představy o řešení evropské krize jsou v podstatě odlišné, kancléřka chce nadále šetřit a prezident jako pravý socialistický politik, chce navyšovat státní výdaje, především ovšem na celoevropské úrovni. Důležitý rozdíl je také v pojetí státu a výkladu toho, co má stát v takových krizových situacích dělat. Kancléřka reprezentuje v Evropě pravicovou koncepci sociálně-tržní ekonomiky s omezeným vlivem státu, prezident Holland socialistickou koncepci, očekávající stále větší zásahy státu.
Bude-li tedy zvolen Romney, protiklad mezi Spojenými státy a Evropou se prohloubí, bude-li podruhé zvolen Obama, najde pravděpodobně víc společných rysů s francouzským prezidentem než doposud s kancléřkou Merkelovou. Obama totiž stále víc kritizuje úspornou politiku Merkelové, protože se obává, že poškodí hospodářské zájmy Ameriky, protože bude brzdit hospodářský růst.
Obecně ovšem platí, že republikánští politikové i v minulosti často mluvili o „evropském socialismu“ jako trvalém nebezpečí, které z Evropy vychází. Tento obecný názor má své hluboké historické kořeny v rozvinuté sociální politice, která se v Evropě praktikuje od 19. století a je jednou ze specifických vlastností našeho kontinentu. Spojené státy od počátku své historie v 18. století kladou naopak daleko víc důraz na individualismus, individuální odpovědnost a smysl pro podnikání než na zásahy státu.
Tento individualismus měl ovšem své náboženské kořeny a na to se často zapomíná. Do amerických kolonií přišla původně různá náboženská společenství, která měla převážně kalvinistické kořeny. A kalvinismus vždy odmítal nejen jakoukoli státní církev, ale obecně státu přiznával jen omezená práva vůči občanům. Mnohem důležitější jsou občanské svobody a práva.
Během primárek to Mitt Romey, náboženským vyznáním mormon, formuloval například takto: Barack Obama a já máme fundamentálně odlišné vize pro Ameriku. Obama se v uplynulých třech nebo čtyřech letech zabýval položením základů nové, na stát centrované společnosti. Já se zase v příštích čtyřech letech soustředím na položení základů společnosti, vedené svobodným lidmi a jejich svobodným podnikáním.
Jinými slovy, Romneymu půjde o omezení vlivu státu, o omezení jeho sociálních aktivit a většiny jeho zásahů do lidského života. Pro Romneyho je totiž hlavním ohrožením amerického snu rozvinutý sociální systém, financovaný z daní a dluhů. Tedy, to, co naprosto převládá v celé Evropě.
Proto můžeme konstatovat, že jeho zvolení americkým prezidentem přinese zhoršení vztahů s Evropou. Již dnes většině Američanů vadí na Evropě její údajný sekularismus a ne-patriotimus. Nechápou, že se Evropa, za jejíž záchranu museli jejich vojáci bojovat ve světové válce a přinášet i další oběti ve studené válce, protože jinak by Sovětský svaz dávno bez problémů obsadil celou Evropu, může i nadále chovat tak nezodpovědně. To znamená, dělat dluhy ve jménu krachujícího sociálního státu.
Podle Romneyho je současná dluhová krize v Evropě hlavně důsledkem evropské sociální politiky. Tvrdí, že pokud bude Amerika volit Obamu, jenž údajně usiluje o zavedení této politiky, dočká se poměrů, jako jsou v Řecku, které i v Americe slouží jako odstrašující příklad. Je ovšem na místě domněnka, že Romneyho kritika Obamy hlavně míří na jeho domácí hospodářskou politiku a srovnání s Evropou je zde využíváno kvůli běžným povrchním americkým znalostem starého kontinentu.
Evropa se může jevit jako socialistická pouze z hlediska z velké části mýtu o prapůvodním americkém individualismu. Ve skutečnosti je tomu tak, že tento individualismus už dávno ztratil své původní hodnoty pod nadvládou Wall Streetu a největších amerických koncernů, které určují hospodářský vývoj Ameriky. To není žádná levicová kritika, to je konstatování stavu.
Do skutečné kritiky Obamovy zahraniční politiky se Romney zatím nepouští. Není totiž vůbec jasné, jak by chtěl prosazovat vůdčí roli Spojených států v mezinárodní politice důrazněji, než jak to dělá Obama. Ze zahraničně politického hlediska Obama podceňuje Evropu a její obranyschopnost stejně jako Romney, vůči Iránu mají oba dva velmi podobné tvrdé postoje, stejně tak se shodují i v dalších krizových tématech světové politiky.
Obecně řečeno, hlavní rozdíl mezi nimi je v tom, že Romney by patrně pokračoval v Bushově tradici jednat v krizových situacích vůči nepříteli více méně unilaterálně a Obama by pokračoval v hledání možných spojenců a v taktice nepřítele postupně izolovat a nutit ho k ústupu. Ve válce s terorismem je přitom Obama velmi úspěšný, především díky jeho podpoře útoků bezpilotních letadel, kterým se podařilo už eliminovat stovky nebezpečných teroristů. Jinými slovy, je schopen pro prosazení národních bezpečnostních cílů volit širokou paletu prostředků.
Souhrnně řečeno, o Evropu se nějak zásadně nejedná ani jednomu z kandidátů a i jejich znalosti o našem kontinentu jsou minimální. Obama i Romney vidí klíčové místo v Asii, v konfrontaci s Čínou, jejím zbrojením a vůbec mocensko-politickými celosvětovými ambicemi. Evropa by se s tím měla umět důstojně vyrovnat a přitom udržovat euroatlantické partnerství tak silné, jako doposud.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
