Může to znamenat dvě možnosti. Poprvé osobnost Tomia Okamury ostatní členy SPD tak zastiňuje, že příznivci a voliči SPD nikoho jiného nevidí. Podruhé pak  Okamura v SPD opravdu nemá výrazné spolupracovníky, kteří by pro veřejnost představovali ucelený odborný tým reprezentující SPD.

Názory a hodnocení

Být protestujícím revolucionářem je v dnešní době v podstatě snadné. Lidé jsou nazlobení všude, negativní informace převládají, hlavní média lžou jako malé usmrkané děti, a volič je proto ochoten podpořit protest. Tato doba je dobrá pro Okamuru, nebo také Babiše (ANO) či Bartoše (Piráti). Tato doba ale odezní a přijde doba pro státníky. Aby se Okamura stal státníkem, nestačí mu deset ale ani patnáct procent hlasů. Musí získat větší podporu a musí ukázat svůj tým, který na úkoly řízení státu bude mít připraven. Zda jej má, nikdo neví. Pokud ano, tváře jsou mediálně zatím neznámé. Pouze státník Okamura může přetavit svůj program v realitu. (Rudolf Mládek: Pravý Prostor 8.10.2017.

Jan Moláček  mj. píše: „Dostáváme k otázce, zda SPD narazila na svůj strop - velký Okamurův trumf, kterým přebil všechny ostatní podobně orientované partaje, je zároveň jeho velkým limitem. Řeč je o jeho posedlosti sebou samým a absolutní kontrolou nad stranou. Serióznější figury - osobnosti typu Petra Robejška nebo Václava Klause mladšího - k sobě Okamura zase nemůže pustit z jiného důvodu (i kdyby o to stály). Nejspíš by se nespokojily s rolí přikyvovačů. Jenže ani ten nejkompetentnější politik – k čemuž má Okamura hodně daleko - nemůže sám fungovat jako politická strana.“

Prezentace SPD

Moláčkův text je hodně kritický, zjevně SPD a Okamurovi nefandící, leč opět se dostáváme ke stejnému problému a tím je okruh funkcionářů SPD, kteří se (zatím) nejeví jako silné osobnosti.  Jsou až v příliš velkém stínu svého předsedy a jejich profil proto zaplavuje mediální šeď.