Může to znamenat dvě možnosti. Poprvé osobnost Tomia Okamury ostatní členy SPD tak zastiňuje, že příznivci a voliči SPD nikoho jiného nevidí. Podruhé pak Okamura v SPD opravdu nemá výrazné spolupracovníky, kteří by pro veřejnost představovali ucelený odborný tým reprezentující SPD.
Názory a hodnocení
Být protestujícím revolucionářem je v dnešní době v podstatě snadné. Lidé jsou nazlobení všude, negativní informace převládají, hlavní média lžou jako malé usmrkané děti, a volič je proto ochoten podpořit protest. Tato doba je dobrá pro Okamuru, nebo také Babiše (ANO) či Bartoše (Piráti). Tato doba ale odezní a přijde doba pro státníky. Aby se Okamura stal státníkem, nestačí mu deset ale ani patnáct procent hlasů. Musí získat větší podporu a musí ukázat svůj tým, který na úkoly řízení státu bude mít připraven. Zda jej má, nikdo neví. Pokud ano, tváře jsou mediálně zatím neznámé. Pouze státník Okamura může přetavit svůj program v realitu. (Rudolf Mládek: Pravý Prostor 8.10.2017.
Jan Moláček mj. píše: „Dostáváme k otázce, zda SPD narazila na svůj strop - velký Okamurův trumf, kterým přebil všechny ostatní podobně orientované partaje, je zároveň jeho velkým limitem. Řeč je o jeho posedlosti sebou samým a absolutní kontrolou nad stranou. Serióznější figury - osobnosti typu Petra Robejška nebo Václava Klause mladšího - k sobě Okamura zase nemůže pustit z jiného důvodu (i kdyby o to stály). Nejspíš by se nespokojily s rolí přikyvovačů. Jenže ani ten nejkompetentnější politik – k čemuž má Okamura hodně daleko - nemůže sám fungovat jako politická strana.“
Prezentace SPD
Moláčkův text je hodně kritický, zjevně SPD a Okamurovi nefandící, leč opět se dostáváme ke stejnému problému a tím je okruh funkcionářů SPD, kteří se (zatím) nejeví jako silné osobnosti. Jsou až v příliš velkém stínu svého předsedy a jejich profil proto zaplavuje mediální šeď.
Výrazný Okamura udržuje vztahy s evropskými významnými politiky (Le Pen, Salvini, Wilders apod.), zúčastňuje odborných a televizních debat, je aktivní na sociálních sítí apod. Mnozí jeho kritici jej proto označují za populistu. Ale kdo jím dnes není? Opačně by ale někteří činovníci neměli nevhodnými výroky nahrávat ministerstvu vnitra, aby vypouštělo informace typu, že cit.: „Hnutí SPD je větší hrozbou než tradiční extrémistické strany.“ Co nebo kdo mají být ty „tradiční extrémistické strany“ na rozdíl od netradičních a v čem by měla spočívat ona hrozba od SPD se ale od utajených autorů vnitra nedozvíme. Nedivme se proto vládě Andreje Babiše, že mnohé výstupy z vládních úřadů tolik kritizuje. Ministerstvo vnitra nemůže fungovat jako nějaký bulvární zpravodaj.
SPD má všechny předpoklady k dalšímu růstu a to mnohé oponenty děsí. Je však nutné, aby nemalou část programu SPD (daně, exekuce, revize právních norem, držení zbraní, péče o seniory a samoživitelky apod.) vyjma Tomia Okamury obhajovali i ti, kteří jsou odborně v SPD na to nepochybně připraveni. Je ale pouze na vedení SPD zda se její odborníci více mediálně prosadí.
Úspěch v komunálních volbách
Komunální a senátní volby se kvapem blíží a je pravdou, že úspěch z celostátních voleb lze přetavit i v úspěch v komunálních volbách. Záruka však není žádná.
Stačí si vzpomenout na vládní stranu Věci veřejné v roce 2010. Komunální výsledek ve výši 2,93% byl žalostný a tzv.“véčkaři“ jím odstartovali svůj pád. Věci veřejné chybně a zbytečně „nedopustily“, aby se jejich komunální lídři dostatečně mediálně prezentovali. V součtu ostatních politických událostí se Věci veřejné logicky vymazaly z politické mapy.
Lídr SPD pro Prahu
SPD stojí před zjevným problémem a tím je pro blížící se volby zviditelnění komunálních a senátních kandidátů. Ale i lídr pro Prahu za SPD zůstává mediálně utajen, o ostatních kandidátech ani nemluvě. Ač řada nových, ambiciózních mladých či zkušených lidí má zájem na realizaci programu SPD, mnoho se o nich neví. Bez mediální prezentace tito lidé totiž pro voliče neexistují.
Komunální volby nejsou o předsedech stran, byť vliv jejich popularity se i v těchto volbách odráží. Uvidíme zda vedení SPD dokáže dělat mnohem chytřejší komunální politiku, než Věci veřejné, nebo než to, co v roce 2003 předvedla vládní Unie svobody, kdy komunální volby pro ni skončily tříprocentním fiaskem a přidejme perličku z roku 2002, kdy parlamentní Republikáni Miroslava Sládka ziskem 4 752 hlasů získali pouhých 0,1% v komunálních volbách.
Čas neúprosně ubíhá
Bez mediální prezentace hlavních kandidátů či kandidátek se komunální nebo senátní volby vyhrát nedají. Bez komunálního zázemí se žádná strana či hnutí v Poslanecké sněmovně dlouhodobě neudrží. Mohla by snadno dopadnout jako už výše zmíněné tři politické formace, které se propadly do politického zapomnění a právě komunální neúspěch jim spustil odliv příznivců a voličů.
Námitka, že předčasně prozrazený kandidát strany či hnutí se snadněji stane terčem jak konkurence, tak médií má jistě své opodstatnění. Ale to už je věcí kandidáta samotného a jeho mediálních odborníků a specialistů, aby se společně na takové útoky připravili, a aby naopak jejich kandidát v tomto souboji zvítězil a připsal si jak důvěru veřejnosti, tak hlasy voličů. Neznámý, před volbami náhle vytažený „králík z klobouku“ obvykle voličům nic neříká, a proto pro něj nehlasují. A ani slavné jméno předsedy strany či hnutí pak nemusí k lepšímu výsledku pomoci.
Rudolf Mládek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
