Česká republika disponuje dnes třemi zpravodajskými službami, které jsou zakotveny v zákoně č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, ve znění pozdějších předpisů. Jsou to Bezpečnostní informační služba, tzv. civilní kontrarozvědka (což je také hojně užívané, ale nesprávné označení, protože kontrarozvědná činnost je jen jednou z mnohých náplní práce vnitřní zpravodajské služby), která zabezpečuje informace mj. o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, proti jejím významným ekonomickým zájmům, či týkající se organizovaného zločinu a terorismu. Je upravena blíže zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů. Další zpravodajskou službou je Úřad pro zahraniční styky a informace, tzv. civilní rozvědka, která zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky. Tato služba nemá specifickou úpravu ve zvláštním zákoně a je součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva vnitra. Poslední zpravodajskou službou ČR je Vojenské zpravodajství, které po reformě od roku 2005 vykonává funkci jak rozvědky, tak kontrarozvědky, a to jako součást Ministerstva obrany, přičemž zabezpečuje zejména informace důležité pro obranu a zajištění bezpečnosti ČR. Je blíže upravena zákonem č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů.

Zpravodajské služby ke své činnosti využívají řadu oprávnění, kterými v zákonech v poměrně široce vymezených případech a za zákony daných podmínek, mohou používat prostředky, jimiž je zasahováno i do ústavně zaručených lidských práv a svobod, a to včetně odposlechů, sledování, informací z bankovního tajemství či získávání řady dalších citlivých informací, včetně osobních údajů. Je to logické, zpravodajské služby taková oprávnění ke své činnosti potřebují. Na druhou stranu, vzhledem k rozsahu a citlivosti těchto oprávnění, je v demokratickém právním státu nezbytně nutné, aby nad činností zpravodajských služeb a využíváním jejich oprávnění existovala kontrola.

A to je dnes zásadní problém. Podle zákona o zpravodajských službách za jejich činnost odpovídá a koordinuje ji vláda. Zpravodajské služby tak v první řadě podléhají její kontrole. Taková kontrola je sice důležitá, ale vzhledem k tomu, že je to právě vláda, pro niž zpravodajské služby pracují, tak tato forma kontroly nezaručuje naprostou objektivitu. Z toho důvodu zde zákon vymezuje ještě další kontrolní orgán, postavený mimo vládu (a vládě v podstatě nadřazený), a to Parlament.

Zvláštní zákony pak tuto bezzubou a nedostatečnou kontrolu blíže rozvádějí. Kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomuto účelu zřizuje zvláštní kontrolní orgán (tím je Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS). Stejný způsob kontroly je zaveden i pro činnost Vojenského zpravodajství, kdy kontrolu vykonává k tomu zřízená Stálá komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tyto kontrolní parlamentní orgány mají ale právo pouze na obecné informace o činnosti zpravodajských služeb, o uložených úkolech, vnitřních předpisech či rozpočtu. Pokud jde o kontrolu postupu zpravodajských služeb v jednotlivých kauzách, má kontrolní orgán právo vyžadovat pouze zprávu o použití zpravodajských prostředků, a to pouze v již ukončených věcech a případech a dále pak na obecné informace mj. o počtu případů použití zpravodajské techniky, o zaměření a počtu řešených případů a věcí, o počtu případů, ve kterých byla podána žádost o poskytnutí informací, které jsou předmětem bankovního tajemství.

V případě ÚZSI taková mimoexekutivní kontrola pak chybí zcela. Pro úplnost, hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu u zpravodajských služeb je oprávněn kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad, jehož plán činností je ovšem takový, že je schopný takovou kontrolu vykonat nanejvýš jednou za několik let, pokud vůbec.