Článek Zbyňka Hutara, který vyšel na Parlamentních listech pod názvem Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám (k přečtení zde), zkoumá způsoby, jak v tuzemsku zvýšit počet dětí. Autor se inspiruje konceptem základního či nepodmíněného příjmu, který se zkouší již v mnoha zemích. V Hutarově pojetí by ho dostávaly pouze matky, protože muže by prý peníze zadarmo zkazily. U matek by nerozhodoval rodinný stav, autor si dokonce nesměle pohrává s myšlenkou, že by zvýhodnil dobře vydělávající matky na úkor těch chudších. Hutar má za to, že ženy dnes často odkládají své mateřství do doby, než dosáhnou kariéry, po níž toužily. Podle něj se stává, že některé ženy si v okamžiku svého vrcholného pracovního úspěchu již životního partnera nenajdou a zůstanou tak bezdětné, jiné se prý bojí rodit, protože si nejsou jisté tím, že se jejich vztah nerozpadne a obávají se, že pak zůstanou bez prostředků. Zbyněk Hutar zároveň poukazuje na to, že techniky umělého oplodnění pokročily a že už ženy nemusí být peskovány, že nejlépe je rodit do 25 let věku. Žena tak podle autora může jít klidně třeba i ve čtyřiceti do jakéhosi „mateřského důchodu“, protože by byla do patnácti let věku dítěte (dětí) podporována slušnými dávkami základního příjmu, jejichž výše prý může být předmětem diskuse.
Odmítám řeči mladých žen, že nejdřív musí udělat kariéru
Tolik ve zkratce k autorovým nápadům, které mě docela zaujaly. Nejsem sto posoudit všechny ekonomické okolnosti, abych dokázala vyhodnotit, že je tu předkládáno správné řešení. Nedomnívám se ani, že existuje jednoznačné řešení. Myslím si ale každopádně, že v dnešní době je rodina jako taková „upozaďována“ různými bizarními feministkami, hnutími gayů a leseb apod. Můj názor na spoustu věcí je většinou pravicový, což znamená, že by se každý měl starat sám o sebe a za své. Kdyby ovšem nebyly tak vysoké daně, všem by se vedlo lépe. To už se nakonec v některých zemích ukázalo. V případě prosazení jednotné patnáctiprocentní daně by našlo více lidí práci (zaměstnavatelé nebudou odvádět tolik), vše by bylo dostupnější, firmy by „nečachrovaly“ s daněmi a nevyhýbaly by se tak jejich placení, protože by se jim podvody už tolik nevyplatily.
Druhá věc je, co se snižující se porodností. S přijímáním uprchlíků v té formě, která je v Německu, Švédsku a dalších zemích zásadně nesouhlasím, protože na to peníze opravdu nemáme a nenechám se nachytat na řeči, že je potřebujeme na práci. Když opominu zvýšení kriminality tak z těch lidí, kteří do EU přicházejí, bude pracovat jen malé procento a zbytek jsou vyžírkové. Jde o ekonomické uprchlíky. Určitě proto tedy platí, že když už, tak má smysl vynaložit peníze spíše na naše ženy a obecně motivovat lidi k zakládání rodin a mateřství.
Komunisté prosazovali novomanželské půjčky, dekrety na byty a tím vším podporovali rodinu, což nebylo tak špatné. Obnovila bych jesle, měly by smysl pro ty ženy, které se rozhodly vrátit do práce a nechtějí trávit čas s dětmi na mateřské. Kdybychom některé tehdejší nápady dnes oprášili, vrátila by se možná i doba mladých matek a nebylo by tolik problémů s otěhotněním u těch věkově starších. Sice by to neprospělo byznysu s umělým oplodňováním a byznysu ve zdravotnictví jako takovém, ale měli bychom šanci. Rozhodně ovšem nemohu přijmout výmluvu mladých žen, že chtějí nejdřív udělat kariéru. První dítě se mi narodilo ve dvaceti a druhé ve 22 letech. Myslím, že jsem o nic nepřišla, i když jsem s nimi byla doma jedenáct let. I tak jsem měla později dostatek času na pracovní seberealizaci. Že jsme se musely (píšu s tvrdým y, protože jde o dcery a já na ně byla sama) trochu uskromnit, protože peníze na ledacos nebyly, to následně vyhodnocuji spíš jako plus, protože se děti naučily, že všechno mít nemohou, a nestaly se z nich „rozmazlení spratci“. Dnes dokonce oceňují, jak jsem vše s nimi zvládala, a říkají, že vlastně vůbec nemají pocit, že by kdy strádaly.
Husák, nebo Hutar?
Sečteno a podtrženo: podporovat matky k tomu, aby si pořizovaly děti, ať už Hutarovým nápadem nebo podle metod z Husákova socialismu, by bylo jen dobře. Všechny ženy, potažmo rodiny, však nejsou finančně silné, takže se na rozdíl od Hutara domnívám, že by této podpory využily a ocenily ji spíše ty sociálně slabší. Třeba právě jejich potomci obnoví řemesla a začnou vydělávat na naše důchody. Všichni se nemohou stát vysokoškoláky. Svět by pak byl zase trochu normální…
Ženy dnes mají stejné možnosti jako muži, takže pořád platí, že se mohou rozhodovat, jak chtějí svůj život prožít. Nikdo je nestaví k plotně, mají řadu příležitostí, jak dělat kariéru a zároveň mít děti. A muži se zaplaťpánbůh také mění. Už nestaví ženu do role uklízečky a kuchařky, ale doma se práce mnohde dělí rovným dílem. Pokud ovšem žena narazí na chlapa, který si ji váží leda jako služky, má pořád možnost se s ním rozejít.
Šárka Albrechtová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
