Sedmašedesátiletý filosof se potýká s tím, že je špatným otcem, je stále agresivnější a také bojuje s tím, co napsat, aby zachránil život. V článku dává náhled do svého života, a to poměrně intimně („Neměl jsem rád své rodiče.“). Po přečtení zůstává otázka, proč tak činí. Chce být jen vyzývavý a zajímavý? Rozhodně to aspoň zaujme jako upoutávka na novou Žižkovu knihu Disparties (Rozdíly) ( v srbštině Protiv dvostruke ucene - Proti dvojnásobnému vydírání). Je možné, že text je právě z knihy, ale o tom Guardian nepíše.
Lidé jsou ve své podstatě zlí, egoističtí a nechutní. Za příklad si vezměme mučení. Jsem naprostý realista. Například, kdybych měl dceru, někdo ji unesl a vypátral bych kámoše únosce, tak zcela určitě by ho mučil.
Časem se stávám agresivnějším. Někteří o mně tvrdí, že dostávám více k pravici. Ale není to vůbec pravda. Co se týče krize s uprchlíky pouze si myslím, že bychom měli být méně shovívaví. „Jsou to srdeční lidé“, ale jsou mezi nimi stejně vrazi tak jako mezi námi. Liberální levice nechce špatně psát o uprchlících, což ve výsledku vytváří situaci, že si anti-emigranti mohou vytvořit názorový monopol.
Nejsem ani dobrý otec. Něco je podivného na tom, že si automaticky zakládám na své důstojnosti. Můj dorůstající pubertální syn si naopak zakládá na tom, aby podrýval moji autoritu. Když mu bylo čtrnáct, štvalo mě, když používal ve slovinštině sprosté nadávky jako například: „Pes ti jebe matku“. „Otče, ale s tím jsem se narodil. Tak jste mluvili ještě před patnácti lety, kdy jsem nebyl na světě.“
Přátelé mi přezdívají Fidel. Ale ani ne kvůli poltickým názorům, ale protože mi to moc mluví. Byl jsem jednou na Kubě. Pustil jsem si televizi. Fidel měl jakousi úvodní řeč: „Soudruzi, jen v pěti minutách uvedu několik poznámek.“ Šel jsem spát, probudil jsem se po pěti hodinách a Fidel ještě mluvil.
Nenávidím politicky korektní aroganci. S přáteli tmavé pleti jsem navázal skutečné přátelství. Jak se to stalo? Normálně, přes nechutné příhody a sprosté vtipy. Když někam vyjedete do zahraničí, hrajete na počítači hry o vašem oblíbeném jídle nebo hudbě? Jak si tam má člověk vytvořit přátele? Myslím, že je dobré prohodit pár obscénností.
Nejsem muž na jednu noc. V rodném městě Lublani poznáte, se kterými ženami jsem měl co do činění. Všechny byly moje manželky.
Zní to děsivě, ale miluji ISIS. Jen si všimněte na organizaci Daeš, její identity s postmoderním fluidem. Je to underground v islámském světě, který se emancipuje. Obdivuhodný muslimský historik filosofie přišel s tvrzením, že Tomáš Akvinský chybně chápal Aristotela pod vlivem islámských básníků, jako byl Avicenna, který otevřel cestu k moderní době, právu homosexuálů a dalšímu.
Rodiče nebyli přísní. Měli zato autoritu. Neměl jsem je ale rád. Oba zemřeli přes noc v nemocnici. Zavolali mi až druhý den, a to jsem již seděl u počítače a pracoval. Ptal jsem se: „Je o ně postaráno?“ „OK, děkuji.“ Ten den jsem cítil chlad a něco tu nehrálo. Nemám proč, být na sebe hrdý.
Hollywood ví o všem. Utápí se v dystopii. Asi jako v Hunger Games nebo jak to popisuje Elysium. Také si myslím, že je to naše budoucnost. Mladí se musí již nyní připravit na velkou katastrofu. Měli by k tomu přistupovat promyšleně, v každodenním boji a přitom by měli zapomenout na moralizování.
To, že píši, mi zachránilo život. Před lety jsem měl jakési milostné problémy a několik týdnů jsem myslel na sebevraždu. Říkal jsem si: „Přece se nezabiju, když nemám text ještě dokončený. Nejdříve to dokončím a pak se zabiju. Pak jsem psal další text a další. A tak tu jsem dodnes.
Přeložil Mirko Radušević
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
