Sedmašedesátiletý filosof se potýká s tím, že je špatným otcem, je stále agresivnější a také bojuje s tím, co napsat, aby zachránil život. V článku dává náhled do svého života, a to poměrně intimně („Neměl jsem rád své rodiče.“). Po přečtení zůstává otázka, proč tak činí. Chce být jen vyzývavý a zajímavý? Rozhodně to aspoň zaujme jako upoutávka na novou Žižkovu knihu Disparties (Rozdíly) ( v srbštině Protiv dvostruke ucene - Proti dvojnásobnému vydírání). Je možné, že text je právě z knihy, ale o tom Guardian nepíše.

Lidé jsou ve své podstatě zlí, egoističtí a nechutní. Za příklad si vezměme mučení. Jsem naprostý realista. Například, kdybych měl dceru, někdo ji unesl a vypátral bych kámoše únosce, tak zcela určitě by ho mučil.

Časem se stávám agresivnějším. Někteří o mně tvrdí, že dostávám více k pravici. Ale není to vůbec pravda. Co se týče krize s uprchlíky pouze si myslím, že bychom měli být méně shovívaví. „Jsou to srdeční lidé“, ale jsou mezi nimi stejně vrazi tak jako mezi námi. Liberální levice nechce špatně psát o uprchlících, což ve výsledku vytváří situaci, že si anti-emigranti mohou vytvořit názorový monopol.

Nejsem ani dobrý otec. Něco je podivného na tom, že si automaticky zakládám na své důstojnosti. Můj dorůstající pubertální syn si naopak zakládá na tom, aby podrýval moji autoritu. Když mu bylo čtrnáct, štvalo mě, když používal ve slovinštině sprosté nadávky jako například: „Pes ti jebe matku“. „Otče, ale s tím jsem se narodil. Tak jste mluvili ještě před patnácti lety, kdy jsem nebyl na světě.“

Přátelé mi přezdívají Fidel. Ale ani ne kvůli poltickým názorům, ale protože mi to moc mluví. Byl jsem jednou na Kubě. Pustil jsem si televizi. Fidel měl jakousi úvodní řeč: „Soudruzi, jen v pěti minutách uvedu několik poznámek.“ Šel jsem spát, probudil jsem se po pěti hodinách a Fidel ještě mluvil.