Ovšem obyčejný člověk se ze dne na den bez prostředků může ocitnout a vládě i církvím je to zcela fuk – občan nepatří do okruhu milovaných bližních, jež potřebují pomoc. Málem k slzám dojal i výrok ministra Drábka na brífinku k témuž tématu: „Co stát nakradl, musí vrátit“.

Myslí tím ministr  pouze majetek církevní nebo také ukradený a rozprodaný vládami po r. 1989, který činí několik bilionů? Mnoho majetku bylo státem církvím pouze  propůjčeno, údajně neexistuje ani inventura „církevního“ majetku. Jde zřejmě o další ohromný tunel  na český majetek, který se bude dále rozprodávat. Nakonec se zjistí, že církve v mnoha případech přišly k majetku zcela neoprávněně. Není od věci, že bude uplatněn později i nový zákon o nabytí věci v dobré víře, kdy se nebude  nic neoprávněně rozdaného- ukradeného vracet, ale  opět budeme za rozhodnutí vlády nakonec platit všichni za ty, kdo  neoprávněné vrácení majetků církvím umožnili i za ty, kteří si na tom namastili kapsu. Jde o pole, rybníky, lesy, památeční budovy apod., ležící a jsoucí součástí našeho státu. Proč není možné, aby církve na tomto majetku hospodařily a dostaly jej pouze do pronájmu, třeba za symbolickou cenu, ale přitom tvořily hodnoty pro celou společnost? Jak může vláda rozdávat v době, kdy nejsou na nic peníze, rostou řady bezdomovců i nezaměstnaných a sociálně slabších?

Církevní restituce by měly smysl, kdyby se nedal jim vrácený majetek dále rozprodávat a naopak by bylo přínosem, kdyby církve použily získaný majetek v rámci pomoci a lásky k bližnímu svému a s podmínkou, že se ujmou nejslabších a bezmocných bližních a z  lásky k nim, se budou o ně starat místo státu, zcela v rámci křesťanské nauky. Kupř. by zřídily domovy důchodců, postaraly se o bezdomovce, sociálně slabé, nemocné, postižené i děti, zajistily bydlení pro matky s dětmi v nouzi. Dokonce by mohly tvořit nová pracovní místa v rámci této pomoci či obhospodařování církevního majetku. Stát místo peněz čistě daných církvím v rámci restitucí, by mohl  církvím touto formou přispívat na provoz a pomoc  sociálně slabším nebo na rozvoj a tvorbu pracovních míst – třeba i pro nezaměstnatelné a diskriminované padesátníky a starší. V tomto případě by byly církevní restituce přijatelné a akceptovatelné. A církve by se staly konečně opravdu užitečné i „moderní“ pro celou společnost i stát. Mnozí by dokonce mohli i říci, že Bůh existuje a církve se o své bližní konečně křesťansky starají.