V současné fázi má řešení vynést výrok soudu, předpokládám, jak je u nás příliš časté, že to bude spíše mnoha soudů. Hlavně jsem ale toho názoru, že soudní zasahování do problému není nejrozumnější řešení.

Právní úprava problému

V Ústavě ČR není jmenování profesorů vysokých škol ve výčtu prezidentských pravomocí. Ta je dána zákonem nižší právní síly, což problém legislativně značně zjednodušuje. Zdánlivě. Zmíněnou pravomoc kodifikuje §73 zákona 111/1998 Sb. „Zákon o vysokých školách“. Ten říká doslova, cituji: „§73 jmenování profesorem. Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“ . Konec citace.

Problém je, podle mne, v prvé řadě založen v koexistenci slov „jmenuje“ a „na návrh“. Jde totiž o legislativní nedomyšlenost. Ta je v našem zákonodárství, podle odborníků dána tím, že se na právnických fakultách po celou jednu epochu nevychovávali odborníci na legislativu, zkráceně legislativci. Což byli experti na co nejpřesnější formulace, které měly vytvářet předpoklad k co nejmenší variabilitě výkladů právních norem.

Prezidenti a nejenom Zeman, který to naposledy zopakoval 13.2.2019 v TV Barrandov argumentují, že dostávají od funkcionářů „návrh“. A návrh totiž, podle nich, může být akceptován, leč také nemusí, jak zdůraznil prezident Zeman. Což je pravda. Prezident by podle logicky lépe formulovaného zákona neměl dostávat návrh, ale strohé oznámení, koho má jmenovat profesorem, když o tom rozhodoval ve věci nejkompetentnější sbor.

Na druhé straně ovšem zákon říká, že prezident „jmenuje“, nikoliv že „rozhoduje o jmenování“. Kdyby totiž v zákoně bylo napsáno, že rozhoduje o jmenování, byl by skutečně teprve on tím nejvyšším pravomocným funkcionářem státu, který definitivně rozhoduje o tom, kdo má získat prestižní a dokonce doživotní titul profesora. V tom případě by ale v opravdu demokratickém státě měl zákon ihned vyjmenovávat alespoň některá pravidla, podle nichž se prezident bude muset řídit při svém rozhodování.