Stanislav Křeček: Opravdu nenávidíme Romy?

24. 6. 2017 9:30

Nenávidíme Romy? V prvém čísle letošních Listů se Milan Znoj zamýšlí nad problematikou střední Evropy v souvislosti s „českou otázkou“ a při zmínce o podílu politických stran na vývoji u nás píše: „Podobně se vybarvuje levice, která poslouchá své rozhořčené plebejské voliče, kteří nesnášejí Romy…“

Stanislav Křeček: Opravdu nenávidíme Romy?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zástupce Veřejného ochránce práv Stanislav Křeček

V novinách Deník si 20.5.v podobném duchu klade otázku i novinář Stanislav Šulc: „Skutečně má celoevropskou odpověď na otázku práv Romů najít národ, který samotná Rady Evropa několikrát upozorňovala na porušování jejich základních práv?“ A o „zastřené nenávisti“ píše i Karel Holomek, jinak člen vládní rady pro záležitosti Romů, když se v Právu 23. 5 ( „Sociální bydlení? Řešení v nedohlednu“) se pokouší (zcela neúspěšně) najít důvody proč není dosud schválen zákon o sociálním bydlení. Skutečně je tomu tak ? Opravdu naši občané, přehlédneme-li pár zabedněnců, nesnášejí, nebo přesněji, nenávidí Romy? Nejsou tato tvrzení jen dalším „stereotypem“ který část politického a názorového spektra používá již jako jakousi mantru k popsání svých představ o náladách a názorech obyvatelstva? A jak vážně máme brát výtky ze zahraničí o kterých se zmiňuje Stanislav Šulc ? Obávám se, že se zde traduje a , žel, i dále rozvíjí jedno velké nedorozumění z mnoha těch, která zatěžují veřejný prostor a diskurs i o té české otázce o které píše Milan Znoj. Jsem přesvědčen, že povrchní tvrzení „nenávidíme Romy“ není ničím jiným než opakem hesla „Cikáni do plynu“, které se občas vyskytne na shromáždění holých (a dutých) lebek. S převažujícím názorem ve společnosti nemají obě tyto krajnosti nic společného a jen přispívají k obecnému neporozumění, které je pro naši současnost charakteristické. O tom jak Romové ve skutečnosti žijí, co si vlastně přejí a zejména co si česká společnost o celé záležitosti přeje neví jedni ani druzí vůbec nic. Ve skutečnosti je tomu totiž zcela jinak.  

V pořadu Politické spektrum 16.3 na Čt 24 hovoří komunální politik z Ostravska o tom, že na obsazení pracovního místa veřejných prací by u Úřadu práce posláno 30 zájemců, z toho 28 Romů z nichž všichni si přišli jen pro razítko potřebné k čerpání sociálních dávek a pokud jde o práci pak sdělovali, že pracovat nemohou protože jsou alergičtí a bolí je záda. Na to další účastnice debaty, členka liberální politické strany, se ohradí, že obdobné skutečnosti by komunální politici a televize vůbec neměli sdělovat, neboť to jen vzbuzuje negativní reakce. Není snad takovýto rozhovor je zcela typický pro naše diskurse o diskriminaci nejen Romů, ale o politické korektnosti vůbec ? Raději neříkejme fakta, abychom nevzbuzovali negativní reakce, abychom nediskriminovali. Není ale právě zde počátek diametrálně se lišících postojů k problematice Romů v české společnosti ? Jestli něco naši občané „nesnášejí“ tak to nejsou Romové, ale takového pojímání pravdy, resp. takovéto sdělování „alternativních faktů“ se kterým se občané setkávají téměř denně. Nevidím a také ve všeobecných úvahách není předkládán jediný důkaz o tom, že by občané nesnášeli nebo nenáviděli Romy jako takové, tedy jako příslušníky etnika. Právě naopak: vztah většiny občanů k jiným etnikům (příkladem mohou posloužit třeba Vietnamci) a menšinám dokládá, že ve skutečnosti jde o něco zcela jiného. Lidé nesnáší ty, kteří se ostentativně vyhýbají práci ( a nářky podnikatelů že musí dovážet pracovníky ze zahraničí, když u nás prý nejsou lidé ochotni pracovat tuto „nesnášenlivost“ jen zvyšuje), nesnáší ty, kteří devastují byty a domy ( a obtíže státu a obcí při opatřování peněz potřených k likvidaci vybydlených domů to jen umocňuje), ty, kteří v domech a bytech nerespektují ostatní obyvatele domů, chovají se hlučně a s odpadky zacházejí jinak než je u nás obvyklé…. mám pokračovat ? Jistě se takto nechovají jen Romové. Ale obecná zkušenost občanů z denodenního setkávání s realitou v řadě obcí je taková jaké je a s tím nic nenaděláme i když budeme zkušenosti nazývat stereotypem. Žádný „melting pot“ ohledně Romů se nakoná. 

Polistopadové, demokratické uspořádání společnosti je na otázku řešení soužití s Romy zcela bez vlivu. Dvacet osm let postupujeme stejně. Vládní instituce „pro záležitosti Romů“ zcela bez jakéhokoliv vlivu na romskou menšinu a také bez jakékoliv odpovědnosti za stav věcí, agentury pro začleňování, za jejichž působení se počet ghett a lokalit kde žijí „nepřizpůsobiví“ zněkolikanásobil, romská sdružení a spolky starající se vlastně jen o folklorní záležitosti, instituce připomínající historii a minulá utrpění Romů a desítky „neziskovek“ pilně čerpající finance ze státního rozpočtu, s chatrnými pozitivními výsledky týkající se v lepším případě jen několika jednotlivců. A členy vlád, kteří sice čas od času přijímají různá integrační usnesení nebo doporučení, ale když navštíví některou z „vyloučených“ lakolit sdělují národu své překvapení nad stavem věcí a svůj šok ze skutečnosti, kterou jinak občané znají ze svého denního života. Není zde nic co by se dotýkalo denního života, nic, co by přebíralo odpovědnost za současný, zhoršující se stav, nic, co by se pokoušelo jej řešit jinak než „natíráním na růžovo“ o označováním jiných za rasisty a nenávistné xenofoby.   To má ovšem i velmi praktické důsledky. Jakkoliv je správná, do mnoha usnesení vložená jistá snaha vlády ( a předcházejících vlád) o integraci Romů, obávám se, že snaha o politickou korektnost znemožňuje pravdivé popsání toho o jaký problém se ve skutečnosti jedná. A zkušenost brání velké části občanů, navíc obviňovaných s nenávisti a anticiganismu, tomu, aby praktické kroky vlády pochopila a sledovala je s nadějí na úspěch...

Zmatek a neporozumění jsou obecná. Jako příklad může sloužit současná snaha o prosazení inkluse ve školství, především snaha o povinnou předškolní docházku do mateřské školy. Na straně jedné jsou státní orgány vyzývány ( a to i zahraničními autoritami, třeba již zmíněné Rady Evropy), aby pomáhaly romským studentům a žákům. ale pokud se o něco takového vážně pokusí dopadne to špatně. A to z obou stran. Na straně jedné např. Ivan Langr, náměstek libereckého primátora, přirovná vládní metodiku tohoto sledování (uloženého nám EU!) k „počínání založenému na praktikách nacistické pseudovědy“. Ale pokud máme skutečně – a zcela správně - pomoci chudým Romům nebo romským dětem, kterým se nedostalo výhod inspirativního předškolního rodinného života, které by je připravilo na školní docházku, prostě musíme vědět kolik jich je kdo a kde jsou. A na straně druhé romské rodiny v podstatné míře nevycházejí těmto snahám vstříc. Ani ti, kteří upřímně usilují o nápravu věci nenacházejí stejnou řeč: Na podzim loňského roku publikovala v Salonu deníku Právo své poznatky Kateřina Šedá ( která za svoji knihu „Brnox“ o životě Romů v Brně byla v letošním roce poctěna cenou Magnezia Litera) která sděluje: „…jsou v Bronxu čistě romské školy. I pro učitele, vesměs bílé, je frustrující, když jim ze základky žáci odcházejí rovnou na úřad práce. Kdybych měla tu moc a mohla změnit jednu věc, tak bych složení tříd namíchala. Prospělo by to určitě i neromským dětem“, soudí Kateřina Šedá. Avšak zpěvačka a učitelka Ida Kellerová, známá v nedávné době svojí aktivitou proti nečinnosti policie při loňském rasistickém útoku na letním uměleckém soustředění romských dětí naopak na stejném místě vyslovuje názor zcela opačný: „Tak si vezměte jazyk. Ty děti doma často mluví jen romsky, česky nerozumějí a stydí se to přiznat. Kdyby mohly chodit do první třídy v romštině, speciální školy by nepotřebovaly, měly by samé jedničky“. A v obsáhlém článku věnovaném této problematice ( “Hybaj do školy“, Týden č. 21 str. 30) pak ta, které se to osobně dotýká, paní V.H, v diskusi o nařízeném předškolním vzdělávání dětí řekne: „ Jsem Romka, ale mezi sprosté cikány své děcko nedám“. A projeví větší znalost skutečné a aktuální problematiky inkluze ve vzdělávání než ministryně školství. Politická korektnost, úvahy o nacistické pseudovědě nebo strach s diskriminace nám nejen nepomohou, ale dokonce vylučují poznání problému. 

Není konečně čas a prostor proto, abychom se o tomto problému začali vážně nejen bavit, ale i přemýšlet a konat? Není čas při zhoršující se situaci ve vzájemném soužití zapomenout na bezzubé vládní komise a agentury pro „záležitosti“ a začít se zamýšlet nad tím jak a zda chceme začleňovat, integrovat nebo asimilovat ? Nebo zda jsme „všichni Češi“ a pro všechny platí stejná práva a povinnosti ? Zdá se být zcela zřejmé, že čas pro uvážlivé a obecně přijatelné řešení se již povážlivě naklonil… 
(článek byl psán pro Listy, které jej však odmítly publikovat….)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…