Vaše Svatosti, ač vcelku tolerantní bezvěrec, uvítal jsem Vaše zvolení římským biskupem jako člověka, který je schopen tu do sebe zahleděnou, arogantní zatuchlou instituci římskokatolické církve obrodit těmi myšlenkami, kvůli kterým vznikla - z následování Ješuy z Nazaretu: láskou k bližním, pomoci trpícím a všem lidem dobré vůle. Zdůrazňuji všem, včetně bývalých i současných nepřátel a ideologických protivníků. V Jižní Americe má katolicismus výrazně sociální rysy. Chci zde připomenout peruánského teologa Gustavo Gutierreze Merina či brazilského františkánského teologa Leonardo Boffa a jejich teologii osvobození, schopnou "vyvlastnění náboženských výrobních prostředků" a oddanou "cestě spravedlnosti". I té sociální. Nebo zejména té sociální, neboť potřeby duchovní nejsou nadřazeny těm světským, ale jsou integrálně propojeny. Nicméně Boff popsal se značnou znalostí věci, kam vede nadměrná koncentrace moci v rukou církevních elit. Boff věří, že vede k dominanci, centralizaci, marginalizaci věrných, triumfálnosti a institucionální aroganci a nabízí alternativu - model založený na "službě" lidem, k integrálnímu osvobození - ekonomickému i duchovnímu. Svatého Františka pak chápe jako "preferenční volbu pro chudé." To vše jsem vnímal jako naději poté, co jste přijal Františkovo jméno a vaše výroky z Ria i při ostatních příležitostech budily v české katolické církvi, pravicové, elitářské a veřejnosti odcizené, rozpaky a skrývaný hněv. Kritizovaly totiž asociálnost a modlozlužebnictví, kritizovaly povýšenost a lenost kněží.

To vše dobré a svým skromným a pokorným humanismem inspirující, co spojuje Ješuu, sv. Františka, Vaši Svatost a Leonardo Boffa, se nedá říci o vašem prelátovi, kardinálu Dominiku Dukovi, metropolitovi a primasi českém.

Nechci mluvit o zavilém antikomunismu, neodpouštějícímu ani po čtvrt století po rozpadu bipolárního světa, v době kdy z původní "třídní" nenávisti , utvářené morálkou válečné nenávisti a pod dojmem zvěrstev druhé světové války nezbylo víc, než osmdesátiletí pamětníci a hroby padlých. V archivech Vatikánu se jistě najdou mnohé příběhy spojenectví katolických kněží s německými nacisty "ve svaté válce proti komunismu" stejně, jako antifašistická odvaha jiných. Nelze se pak divit nevíře v zásady dobra, deklarované Písmem. K vyznání víry starozákonní nenávist nepatří.

Nechci hledat ani pofidérní spravedlnost v restitucích majetků, neb zvláště české země mají s katolicismem neblahou zkušenost protireformační, končící upálením kazatele Jana Husa, nenávistným fanatismem při vykořeňování myšlenek husitství a pronásledováním jeho stoupenců, za něž se katolická církev nikdy neomluvila a z Jana Husa nikdy nesňala označení kacíře. Majetek českých šlechticů i měšťanů si bezostyšně přivlastňovala. I to tvoří evropský rámec vnímání katolické víry a křesťanství obecně. K vyznání víry dnes snad už konečně patří i tolerance.