Vaše Svatosti, ač vcelku tolerantní bezvěrec, uvítal jsem Vaše zvolení římským biskupem jako člověka, který je schopen tu do sebe zahleděnou, arogantní zatuchlou instituci římskokatolické církve obrodit těmi myšlenkami, kvůli kterým vznikla - z následování Ješuy z Nazaretu: láskou k bližním, pomoci trpícím a všem lidem dobré vůle. Zdůrazňuji všem, včetně bývalých i současných nepřátel a ideologických protivníků. V Jižní Americe má katolicismus výrazně sociální rysy. Chci zde připomenout peruánského teologa Gustavo Gutierreze Merina či brazilského františkánského teologa Leonardo Boffa a jejich teologii osvobození, schopnou "vyvlastnění náboženských výrobních prostředků" a oddanou "cestě spravedlnosti". I té sociální. Nebo zejména té sociální, neboť potřeby duchovní nejsou nadřazeny těm světským, ale jsou integrálně propojeny. Nicméně Boff popsal se značnou znalostí věci, kam vede nadměrná koncentrace moci v rukou církevních elit. Boff věří, že vede k dominanci, centralizaci, marginalizaci věrných, triumfálnosti a institucionální aroganci a nabízí alternativu - model založený na "službě" lidem, k integrálnímu osvobození - ekonomickému i duchovnímu. Svatého Františka pak chápe jako "preferenční volbu pro chudé." To vše jsem vnímal jako naději poté, co jste přijal Františkovo jméno a vaše výroky z Ria i při ostatních příležitostech budily v české katolické církvi, pravicové, elitářské a veřejnosti odcizené, rozpaky a skrývaný hněv. Kritizovaly totiž asociálnost a modlozlužebnictví, kritizovaly povýšenost a lenost kněží.
To vše dobré a svým skromným a pokorným humanismem inspirující, co spojuje Ješuu, sv. Františka, Vaši Svatost a Leonardo Boffa, se nedá říci o vašem prelátovi, kardinálu Dominiku Dukovi, metropolitovi a primasi českém.
Nechci mluvit o zavilém antikomunismu, neodpouštějícímu ani po čtvrt století po rozpadu bipolárního světa, v době kdy z původní "třídní" nenávisti , utvářené morálkou válečné nenávisti a pod dojmem zvěrstev druhé světové války nezbylo víc, než osmdesátiletí pamětníci a hroby padlých. V archivech Vatikánu se jistě najdou mnohé příběhy spojenectví katolických kněží s německými nacisty "ve svaté válce proti komunismu" stejně, jako antifašistická odvaha jiných. Nelze se pak divit nevíře v zásady dobra, deklarované Písmem. K vyznání víry starozákonní nenávist nepatří.
Nechci hledat ani pofidérní spravedlnost v restitucích majetků, neb zvláště české země mají s katolicismem neblahou zkušenost protireformační, končící upálením kazatele Jana Husa, nenávistným fanatismem při vykořeňování myšlenek husitství a pronásledováním jeho stoupenců, za něž se katolická církev nikdy neomluvila a z Jana Husa nikdy nesňala označení kacíře. Majetek českých šlechticů i měšťanů si bezostyšně přivlastňovala. I to tvoří evropský rámec vnímání katolické víry a křesťanství obecně. K vyznání víry dnes snad už konečně patří i tolerance.
Na počátku 21. století se sluší uvažovat daleko méně kategoricky a nevést v globalizované sekularizované společnosti "svaté války". Přinejmenším u vědomí, že i slova dokáží zabíjet a slova stála u kořenů všech minulých válek. I těch svatých, za kterými následovaly hromady mrtvol stejně velké, jako za těmi nesvatými. Kdo je dnes rozliší? Inspirací a nadějí na změnu ke zlidštění monstrózní organizace katolické církve byla po zklamání z udržovatelů ultrakonzervativních tradic Janu Pavlovi II. a německém ideologovi Benediktu XVI. právě Vaše Svatost. Vaše slova, že "víra nám má přinášet především radost", byla pro mnohé katolíky překvapující teze. Určitě tak nesmýšlel Franz Peter Tebartz-van Elst, biskup limburgský, přezdívaný ve své diecézi papež luxusu. Stejně tak vaše slova nenadchla české politické katolíky, usilující o moc více, než o víru. Vaše slova "Ideologie jsou vždycky rigidní, v každém případě. A když se křesťan stane učedníkem ideologie, ztrácí víru: už není Ježíšovým učedníkem, nýbrž učedníkem tohoto či onoho myšlení. A proto jim Ježíš říká: Odstranili jste klíč k poznání...“ jsou možná gestem smířlivostí s dosud sekulárními občany, a jsou schopna vést k pochybám i ateisty. A nemusíme stát ani před zavřeným kostelem... „Víra se stává ideologií a ideologie děsí, odhání lidi, vzdaluje lidi a vzdaluje církev od lidí. Tato choroba ideologických křesťanů je vážná. Není však nová. Již apoštol Jan ve svém prvním listě o ní mluví. Křesťané tak ztrácejí víru a preferují ideologie. Jejich postoj se stává rigidním, moralistním a mravokárným; postrádá dobrotu. Lze si však položit otázku: jak se může křesťan stát takovým? Co se děje v srdci onoho křesťana, onoho kněze, biskupa či papeže, že stane takovým? Jednoduše to, že se takový křesťan nemodlí. A není-li modlitby, zavíráš bránu.“ (17.10.2013)
Svatý Otče, děkuji vám za tato slova. Řekla mi, proč jsem voličem levice a proč jsem nikdy neuvěřil v Boha, i když mi myšlenka pokorné služby věcem veřejným, myšlenka služby druhým lidem, není cizí. Vykladači víry v Česku postrádají dobrotu. Nejsou křesťany, jsou jen modloslužebníky. A jako důvod dovoluji si opět citovat Vaši Svatost - "A když jim to nějaký prorok nebo dobrý křesťan vytkne, jednají s ním stejně jako s Ježíšem: Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet – ideologové jsou nevraživí – a zahrnovali ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali – ideologové jsou záludní – aby ho mohli chytit za slovo“ (Lk 11,53-54). "Nejsou transparentní. Nešťastníci! Jsou to lidé zašpinění pýchou."
Jelikož i ryba smrdí od hlavy, dám Vaší Svatosti příklad arogantní pýchy - chování Vašeho biskupa. Za situace, kdy proti vůli naprosté většiny občanů Česka a proti vůli poloviny jeho svobodně volených politických představitelů přijala Vaše církev od dočasně působící vlády smlouvy o "restituci", zatěžující ekonomiku státu na desítky let za situace, kdy většina seniorů žije pod oficiální hranicí evropské chudoby a stát nemá na jejich zdravotní a sociální péči. A v tu chvíli Váš biskup neváhal se otevřeně vysmívat těm, kteří protestovali, aby součástí této největší majetkové změny od Bílé hory byly i objekty v komplexu, který je národním symbolem a byl sídlem českých králů - v Pražském hradě.
Přečtěte si prosím, Vaše Svatosti, slova ministra vnitra České republiky k tomuto tématu a slova primase českého, kardinála Dominika Duky. Soud nad těmito slovy pak vyneste sám, a prosím, neříkejte jako v Riu "Kdože jsem já, abych soudil?". Tentokrát nejde o soukromí, ale o věc veřejnou.
Pro mnohé jste nebo můžete být nadějí, světlem spravedlnosti. Pro mnohé jste živým důkazem, že víra nemusí být provázena odpuzující rigiditou, senilitou ducha i těla, neživotným ritualismem z dob upalování čarodějnic. Pro mnohé jste nadějí na lepší církev a snad i lepší společnost. Ale ta musí hledat lásku k bližním a nalézt novou morálku - i v chování svých prelátů vůči lidem. Církev jako taková totiž nikdy nic nevlastnila - majetek patřil vždy konkrétním farnostem, klášterům či nadacím. Patřil lidem, tvořícím obce věřících. To byla kdysi církev. Dnes je tento majetek vydáván institucím, které jsou prázdnými skořápkami.
Lidé v ně ztratili důvěru. A ztratili i víru. Bez vytrvalého úsilí o sociální spravedlnost nemá víra v jakéhokoliv Boha smysl. Ježíš lámal chléb, aby jej následovali.
Měnil vodu ve víno, aby mu uvěřili. Dnes jsou stovky miliard veřejného majetku, v držení demokraticky ustaveného státu požadovány církví, kterou respektuje méně občanů, než je v zemi homosexuálů. Ministr vnitra tomuto majetkovému převodu říká právem privatizace. Sdílím jeho názor, že ty privátní osoby, které přispěním této privatizace "zázračně" zbohatnou, nemají na to morální právo. Protože jim nejde o službu lidem, ale o službu majetku a politické moci.
Píši Vám tento dopis, Svatý Otče, aniž věřím, že Vám někým z vašich služebníků bude doručen a že si jej Vy osobně přečtete. Pokud ano, a pokud budete v této věci konat v duchu těch idejí, které jste dodnes zastával, možná i já změním svůj doteď skeptický názor. Na víru, na církev i na spravedlnost.
Publikováno se souhlasem autora.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: blisty.cz
