Viděl taky dopředu. Bohužel...

Cizinci mívají problém s vyslovením mnoha českých slov, Češi naopak cizí slova reprodukují docela snadno, ale také jsme mistry přezdívek. V útulné štěpánovské hospůdce jsme kurdskému doktorovi říkali prostě Oskar. „Urazili“ jsme spolu při debatách o čemkoli nejedno pivko, strašně rád vyprávěl o Kurdistánu. Neznalci, jako jsem byl i já, si odnášeli rozšíření znalostí o největším národě světa, jemuž je upíráno právo na samostatný stát.

O Praze soudil, že se jí právem často říká nejkrásnější město Světa. Myslet si to prý musí každý, kdo ovšem nikdy nebyl v Sulejmánii, hlavním městě Kurdistánu.

„Praha je nádherná, je tam všechno tak monumentálně krásné“, mínil Oskar, „taková stavba , jako je Hrad asi fakt nikde nemají. Ale Sulejmánia – to je zas – jak říkáte – pohádka.“ A jal se líčit věčnou zeleň, starou architekturu, terasy a vstřícné, nezlomné obyvatele perly Kurdistánu.

Polistopadové Československo bylo plno nadšeného národa s pochopitelným idealizovaným vztahem ke všemu západnímu. Oskar byl obezřetnější „Kurdistán si rozdělili Angláni, Francouzi a Turci“, konstatoval lapidárně, leč bez nenávisti. „Američani kradou všude“, dodával a upozorňoval na počínající parcelaci Jugoslávie.