To takhle mikrobus z Damašku jede až do Homsu vcelku normálně, pak ale začne řidič kličkovat po jakýchsi variantách našich okresek, až vás zbrzdí dopravní nehoda, u níž všudypřítomní vojáci střílejí na ujíždějící náklaďák, který do příkopu srazil esúvéčko. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale napětí ve vzduchu se dalo krájet. Pak se ale ukáže, že to nebyl terorista a neujížděl z místa „útoku“, ale měl plnou korbu sodovek a nefungovaly mu brzdy, takže se nejenže nemohl bouračce vyhnout, ale pak ani zastavit… Když půl hodiny sledujete frmol „vyšetřování“, které vypadá spíš jako dokonalá definice teorie chaosu, v němž se všichni překřikují navzájem a bláznivý řidič bez brzd občas jednu „koupí“, jen aby si vojáci vybili svou nevěřícnost, že někdo s takovým autem vůbec leze na silnici, přitočí se „náš“ taxikář s podivným pohledem. Prý jsme se prokličkovali až do provincie Hamá a zrovna stojíme na křižovatce u vesnice Salámíja, na kterou z východní strany pravidelně útočí Daeš. Proto tolik vojáků všude kolem. Podívám se na ukazatel a k Salámíjí jsou to dva kilometry. Západním směrem. Takže jsme Daeši o něco blíž… Svítí sluníčko, nebe je modré, vojáci řeší nehodu…

Mimochodem, o pár kilometrů dál nás čekala lepší nehoda. V rámci přestávky na cigárko jsem si fotila ceduli „Aleppo 133 kilometrů“, když v tom z projíždějícího náklaďáku spadla přepravka a všude kolem se vysypaly pomeranče. Všichni z našeho mikrobusu vyskočili a nasbírali jich plné igelitky. Voněly po pomerančích. A chutnaly jako pomeranče. Marně jsem přemýšlela, kdy naposledy jsem něco takového cítila u nás doma. Když jsem zkusila vysvětlit, jaké pomeranče jsou k mání u nás, všichni kolem se hrdostí napnuli a rozzářili: To jsou naše pomeranče, syrské, z Latákie… A za „trest“ mi jich oloupali ještě asi osm. „Je u nás v Sýrii tradicí být pohostinnými,“ vysvětlil mi s úsměvem jeden z nich.

Silnici z Damašku zprvu lemují různá předměstí a více či méně fungující průmyslové zóny, posléze ještě před Homsem přibudou lesíky jakýchsi borovic, které vítr ohnul až k zemi, následují olivové sady, pak uklidňující stáda ovcí a koz, sem tam nějaká stračena nebo hejno slepic před nuznou stavbičkou, pak starobylé traktůrky orající nevelká pole , po nich hradby spálených kamionů u silnice a nakonec dělostřelecké baterie. Pálí salvy na město, do kterého mířím. Připadala jsem si trochu „nemoudře“. To už jsme ale kličkovali z jedné malé silnice na druhou, checkpointů a zpomalovačů na cestě přibývalo a o hodinku a pár vesniček a zákrut později stále ještě vzdálené obláčky dýmu stoupající k nebi dávaly tušit, kde že to na obzoru hledat východní Aleppo…