Hlavní kandidát na šéfa britských labouristů Jeremy Corbyn je podle některých levičák, možná až nebezpečný komunista, Henry Kissinger je zase vzor konzervatismu a rozhodně není žádný Putinův obdivovatel, ale přesto se shodují v názoru na Ukrajinu, upozorňuje v komentáři agentura Bloomberg. Oba mají za to, že Západ musí ve svém přístupu ke krizi brát v potaz celá staletí nelehkých vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou, měl by se raději s Ruskem pokusit spolupracovat a nesnažit se ho zničit, a k tomu by se Západ neměl spojovat s podivnými „souputníky“, které si Kyjev našel ve své snaze vzdorovat Moskvě. „Corbyn s Kissingerem se stali ´holubicemi´ možná proto, že jsou oba outsideři, a tak si tento přepych mohou dovolit,“ soudí Bloomberg. „Není těžké zhoupnout se na židli a představit si, jak by oni řešili krizi v rané etapě. Třeba by Rusko přizvali k obchodním jednáním mezi Ukrajinou a Evropskou unií, došli by k dohodě, která by uspokojovala všechny strany a zabránili by tak ukrajinské ´revoluci důstojnosti´.“ Na druhé straně by ale „holubice“ byly přesvědčivější, kdyby byly s to předložit něco nového, užitečného a představitelného pro řešení krize, jinak totiž podle Bloombergu „vzniká dojem, že jen navrhují nechat Ukrajinu Putinovi“.

Zatímco Jeremy Corbyn na své místo ve světové politice opravdu teprve čeká (a není jisté, zda se k němu kdy dobere), Henry Kissinger se svými názory rozhodně stojí za úvahu, i když je dnes už jen „outsider“. A v rozhovoru pro americký The National Interest v kostce řekl, že zatímco by Německo mělo hrát významnou roli v evropském a mezinárodním řádu, pro vyjednávání o ukrajinské krizi není ideálním partnerem, neboť je „jen asi 200 mil od Stalingradu“, a tak tuto roli může hrát jen Washington; Rusko nevyvolalo krizi na Ukrajině, reagovalo jen na zbrklý vývoj situace, který nastal „v důsledku bezděčného chování Evropské unie“ a při absenci jakékoli seriózní diskuse mezi Ruskem a EU, přičemž v kritickém bodu se pasivně zachovaly i USA; vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem budou mít „v ruském myšlení vždy speciální povahu. Nikdy je nebude možné omezit na vztahy dvou tradičních svrchovaných států, určitě ne z ruského pohledu a možná ani z toho ukrajinského“; řešení pro Ukrajinu spočívá v proměně v nezávislý „vojensky nezúčastněný“ stát v rámci existujících hranic, přes něž bude možná spolupráce mezi Západem a Ruskem; v širším plánu a z dlouhodobých zájmů mezinárodního řádu je třeba začít Rusko brát vážně jako velmoc, jejíž „obavy“ je nutné sladit se západními „nutnostmi“; rozbití Ruska nemůže být cílem Západu, důležité je naopak Rusko integrovat; a vůbec, je třeba se poučit z uvolňování vztahů, k němuž došlo po konci studené války…

Kyjevské hrátky

Nicméně, zatímco se (přinejmenším někteří) západní politici a Rusko soustředí na sebe navzájem a stále ještě čekají, „kdo mrkne jako první“, podle některých amerických analytiků hrozí, že přitom přehlédnou nebezpečí, která se začínají rýsovat v samotném Kyjevě. Ukrajinský prezident Petro Porošenko na jedné straně veřejně přiznává, že minské dohody podepsal hlavně proto, aby získal čas na zformování a dozbrojení armády, podle kuloárů ale může Kyjev prostřednictvím dohod jen zkoušet umýt si ruce nad polovinou Donbasu ovládaným separatisty, neboť je to beztak jen „zničená země, ekonomicky příliš zničená na to, aby se dala opětovně integrovat“, a proto je třeba celý region „byť i silou donutit k tomu, aby se stal součástí Ruska snad s výjimkou názvu“, což je cosi, co Moskva považuje za nepřijatelné. S tím v zásadě souhlasí i ukrajinští politologové nebo bývalý prezident Leonid Kravčuk, podle nichž Kyjev chce současné status quo na východě země zafixovat, přičemž část Donbasu zůstane pod kontrolou Ukrajiny a „lidové republiky“ si uchovají svou „pseudonezávislost“ a zvláštní vztahy s Ruskem.

I z tohoto pohledu je třeba vnímat poslední týdny, během nichž Kyjev zesiluje napětí na Donbasu – ve hře jsou navíc ještě zcela určitě intenzivní mocenské spory v Kyjevě, snaha současného vedení udržet radikálními a nacionalistickými proslovy a gesty radikální nacionalisty „v zákopech“, získání nových zbraní ze Západu a možná i první výsledky činnosti západních vojenských instruktorů, stejně jako třeba sílící nespokojenost s tím, že Západ o Ukrajinu ztrácí zájem, natož aby se západní státy předháněly, kdo dá Kyjevu peníze třeba na nákup zemního plynu (premiér Jaceňuk už vyzývá občany, aby si před zimou zateplili byty a pořídili kamínka).

O tom všem podle všeho budou v pondělí, v Den ukrajinské nezávislosti, v Berlíně s Porošenkem jednat Angela Merkelová a Francois Hollande. V zásadě se očekává, že Berlín i Paříž budou Porošenka tlačit k urychlení ústavních reforem, které by přijetím decentralizace udržely Donbas coby součást Ukrajiny, jak požadují Minské dohody i Rusko. Porošenko je si sice prý jistý, že decentralizace parlamentem projde, tím spíš, že jeho politická strana už „spolkla“ politickou stranu premiéra Arsenije Jaceňuka (výměnou za trafiku v čele centrální banky), přičemž se počítá, že Kličkův Udar zanikne v dohledné době zcela a Porošenko celé politické spektrum už brzy přikryje „jednotnou frontou demokratických sil“. Do Berlína ale nejspíš přiveze i své vlastní, výše zmíněné vize. Podle některých lze dokonce mluvit o Minsku 3, nicméně lze vcelku s jistotou předpokládat, že Německo nebo Francie nebudou „kutilským“ nápadům z Kyjeva přidávat větší váhu. Tím spíš, že Rusko na kyjevské vize o porušení Minsku 2 a „přilepení“ rebelského Donbasu k Rusku reagovalo vcelku jednoznačně – oddíly rebelů prý nedostaly výplaty ani přislíbené dodávky zbraní, aby je Moskva odradila od případné eskalace bojů, a Putin navíc prohlásil, že vývoj na Donbasu je „věcí samotných Ukrajinců“, čímž si nad vším umyl ruce a rebely „zklidnil“. Případná agrese a porušení Minsku 2 tedy bude padat jen na konto Kyjeva.