Tereza Spencerová: „Chromá kachna“ v Jihočínském moři

13. 7. 2016 18:46

Krátce po summitu NATO, který se programově zaměřil na „ruskou hrozbu“, se nyní Brusel znovu ocitá situaci, kdy si musí fakticky vybírat mezi americkými a potenciálně vlastními, tedy evropskými zájmy.

Tereza Spencerová: „Chromá kachna“ v Jihočínském moři
Foto: NATO
Popisek: Summit NATO

Verdikt to byl nepřekvapivý a očekávaný – už když loni v říjnu stálý mezinárodní arbitrážní soud v Haagu, který působí pod hlavičkou OSN, sám rozhodl, že část kauzy čínských nároků na značnou část Jihočínského moře spadá pod jeho jurisdikci, reagoval Peking konstatováním, že proces k „ničemu nebude“. Jednání soudu se neúčastnil, odmítl jeho autoritu a dopředu jeho verdikt označil za „nic víc, než kus papíru“, který „nic nezmění“. Čína tak fakticky jen prokázala, že si už plně osvojila západní či ruský selektivní přístup k mezinárodnímu právu.

Pětičlenný tribunál jednomyslně rozhodl, že čínské historické nároky na 85 procent rozlohy Jihočínského moře nemají žádné právní opodstatnění, a dal tak za pravdu Filipínám, které se na soud před třemi lety obrátily. Současně soud rozhodl, že Čína nemá právo na exkluzivní ekonomickou zónu, která by pokrývala 200 námořních mil kolem Itu Aba, jednoho z ostrůvku Spratlyho souostroví, na který si Peking činí nároky, ale aktuálně je pod kontrolou Tchaj-wanu. Tento verdikt je obzvláště důležitý, protože námořní konvence OSN jinak státům dovolují budovat ve svých exkluzivních ekonomických zónách umělé ostrovy, a všech sedm čínských umělých „ostrovů“ leží právě ve 200 námořních mílích od Itu Aba a přesahují tak do ekonomických zón filipínských. 

Filipíny se v regionální zahraniční politice tváří v tvář sousední Číně orientují na Spojené státy, jimž na počátku letošního roku nabídky k využívání osm vojenských základen a tuto vojenskou alianci průběžně upevňují. I tento fakt nepochybně sehrál svou roli při podávání filipínské žaloby proti Číně, a tak ministr zahraničí Albert del Rosario ještě loni v listopadu při prvních slyšeních soudu tvrdil, že „ žádný stát, bez ohledu na to, jak je mocný, si nesmí nárokovat celé moře za své a používat sílu nebo hrozbu silou na podporu svých nároků. Žádný stát nesmí psát nebo přepisovat pravidla s cílem ospravedlnit svou expanzionistickou agendu.“ Filipíny mají ale od letošního května novou vládu, a ta – byť dal soud Filipínám plně za pravdu – vítá verdikt výrazně opatrněji coby „důležitý přínos k pokračujícím sporům“. Důvody jsou očividné. 

Peking totiž zopakoval, že verdikt neuznává, nepřijímá ho, necítí se jím být vázán a dodal, že „čínská armáda bude dál neochvějně bránit národní svrchovanost, bezpečnost a námořní práva, rozhodně bránit bezpečnost a stabilitu v regionu, a odvracet všechny druhy hrozeb a výzev.“ Shodou okolností podobně silná slova čínského vedení na adresu mezinárodního soudu osobně vyslechli Jean-Claude Juncker, Donald Tusk a další lídři EU, kteří se v Pekingu účastní summitu mezi Unií a Čínou. Krátce po summitu NATO, který se programově zaměřil na „ruskou hrozbu“, ale jehož konkrétní výsledky až tak uchopitelné nejsou, se nyní Brusel ocitl v další situaci, kdy si musí fakticky vybírat mezi americkými a potenciálně vlastními, evropskými zájmy. A znovu je to volba, která – bez ohledu na to, že verdikt soudu potěšil také Vietnam, Malajsii nebo i Indonésii -- nabízí vyhlídku nikoli na posílení stability, ale spíše jen na válečný konflikt. Ostatně, například Wall Street Journal s odvoláním na americké činitele nabízí možnost, že v době, kdy v Jihočínském moři operuje americká útočná skupina v čele s letadlovou lodí a další válečná plavidla, může soud OSN ve skutečnosti jen „postrčit“ Čínu k tomu, aby své dosavadní kroky podpořila také vojensky a možná i rozšířila svůj původní plošný záběr. Podle Washingtonu by se příštím čínským „záborem“ mohl stát další útes u Filipín nebo by Peking nad Jihočínským mořem mohl vyhlásit zónu protivzdušné obranné identifikace. Čína zatím sice žádné plány v tomto směru oficiálně neoznámila, vymínila si ale právo tak učinit. 

Spojené státy jsou totiž „největším darebákem v Jihočínském moři“ a jen nutí své regionální vazaly jít do střetu s Čínou, shrnuje aktuální pohled Pekingu americký Daily Beast. A mluvčí čínského ministerstva zahraničí tento názor vzápětí podpořil a Spojeným státům nezvykle příkře „poradil“, aby se „důkladně zamyslely nad svými slovy a činy, přestaly prosazovat nezákonný soudní verdikt, přestaly provokovat incidenty v Jihočínském moři, přestaly pronášet slova a konat kroky, které poškozují svrchovanost a zájmy Číny v bezpečnostní sféře a zároveň zostřují napětí v regionu“. 

Kerry vyklouzl

Spor mezi USA a Čínou, byť aktuálně prostřednictvím regionálních mocností a arbitrážního soudu OSN, v mnohém připomíná právě víkendový summit OSN ve Varšavě. Jak ve své analýze konstatuje Asia Times, Obamova administrativa „vyšroubovala“ ve Varšavě napětí ve vztazích s Ruskem natolik, až dosáhla dlouhodobě neudržitelné úrovně. Jedinou nadějí Washingtonu a velení NATO zůstává, že Rusko zareaguje stejně přemrštěně a agresivně. Jinak totiž zájem Evropy, která se topí v pobrexitových problémech, už si není jistá ani tím, zda je Rusko nepřítel, protivník nebo něco jiného, ale zcela jistě se nechce stát bojištěm americko-ruské jaderné války, o další konfrontaci proti Moskvě rychle opadne. 

Stejná osudová otázka se nyní vznáší i nad Filipínami, Vietnamem, Indonésií a dalšími státy Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN): Jak dlouho budou ochotné kopírovat americkou politiku vůči Číně? A chtějí se stát bojištěm případné války mezi Čínou a vzdálenými USA, které si ale Jihočínské moře nárokují podobně více než Čína? 

Barack Obama coby „chromá kachna“ rozehrál eskalaci hned na dvou frontách, a to s mocnostmi, které mají čáku oslabit do budoucna globální vliv Spojených států, nicméně není jasné, zda si neukousl příliš velké sousto. Současně jsou to ale potenciálně nebezpečné hry rozehrávané už pro Obamova nástupce v Bílém domě, protože v půlroce, který současnému prezidentovi v úřadu ještě zbývá, nejspíš žádnou válku s Ruskem nebo Čínou očekávat nelze. „Za těchto okolností,“ shrnuje Asia Times, „je velký symbolismus v tom, že se americký ministr zahraničí John Kerry rozhodl vyklouznout z těch fiktivních politik, a odletěl ze summitu NATO předčasně, aby v pátek v New Yorku stihl derniéru hvězdami nabitého muzikálu Hamilton. Kerry se moudře rozhodl, že je lepší pobýt ve společnosti Jane Fondové, Jennifer Lopezové a Charlieho Rose. To se muselo jeho ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi líbit určitě mnohem víc než všechna Obamova bombastická prohlášení z Varšavy dohromady.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…