Tereza Spencerová: Co to Saúdové v Moskvě vlastně řekli o Sýrii?

Úterní jednání saúdského ministra zahraničí Ádila Džubajra v Moskvě mělo být pokračováním pozoruhodných rusko-saúdských „škatulat“, které v posledních dnech a týdnech rozhýbaly stojaté vody kolem možného řešení syrské války. Nestalo se tak, nebo přinejmenším se tak nestalo navenek. Obě strany se totiž rozešly v názoru na syrského prezidenta Bašára Asada. „Asad je součástí problému, nikoli součástí řešení syrské krize,“ prohlásil saúdský ministr. „V budoucnosti Sýrie pro něj není místo.“

Na jedné straně se to prohlášení zdá být vcelku jasné, ale otázkou je, proč se šéf saúdské diplomacie s odmítnutím ruských iniciativ „namáhal“ až do Moskvy. Pokud by chtěl – přesněji, pokud by král Salmán chtěl – celý překvapivý dosavadní vývoj hodit do koše, stačilo vzkázat z Rijádu telefonem, e-mailem či přes média. A co víc, panarabský deník Al Haját, který patří saúdskému princi Chálidovi bin Sultánovi, o víkendu s odvoláním na nejvyšší saúdské kruhy potvrdil jednání šéfů rozvědek Saúdské Arábie a Sýrie, označil je za „zázračné“ a konstatoval, že Saúdové jsou prý ochotni přestat podporovat Islámský stát a Al Kajdu v Sýrii výměnou za to, že Írán a šíitské síly přestanou podporovat syrskou vládní armádu. A to je zásadní obrat – vůbec poprvé za dobu syrské války tím totiž Rijád dal najevo, že už mu nevadí setrvání Bašára Asada v čele syrského státu.

Tyto protichůdné názory, které z Rijádu zaznívají v řádu dnů, vypovídají ze všeho nejvíc o zákulisních střetech v nejvyšších patrech saúdské feudální moci, která žádnou velkou flexibilitou nikdy známá nebyla, a určitá její část dál udržuje pevné vazby na Spojené státy a kopíruje jejich názory. Jakékoli ústupky vůči Rusku a potažmo tím pádem i Íránu a Sýrii mohou vnímat jako kapitulaci (podle některých je obzoru rovnou nepřijatelná „civilizační“ hrozba kapitulace sunnitských Arabů před šíitskými Peršany), tím spíš, že Moskva i Teherán dál ujišťují všechny, kdo o to mají zájem, že na své pomoci režimu v Damašku rozhodně nic měnit nehodlají. Rusko přitom neustále opakuje, že Asadův pád ve skutečnosti jen Daeši usnadní ovládnutí celé Sýrie.

A s tím souvisí i další průlom, o němž mluví diplomaté na Blízkém východě – řeč je syrském ministru zahraničí Valídu Mualímovi, který koncem týdne rovnou z Teheránu zaletěl do Ománu. Byla to vůbec první cesta nějakého vysokého syrského politika do členského státu „saúdské“ Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC) za pět let od vypuknutí války, vyústila ve shodu na nutnosti společného boje proti terorismu a co víc, nabízí Ománu potenciál stát se hráčem při řešení syrského konfliktu.

Ádil Džubajr navíc nyní v Moskvě dojednal společný postup k obnovení rozhovorů mezi Damaškem (a tím pádem i Asadem) s představiteli „vší syrské opozice“, ať už se pod tímto pojmem skrývá kdokoli a cokoli a ať už výsledky budou rovněž jakékoli. Západem a Tureckem podporovaní syrští opozičníci jsou v Moskvě očekáváni už ve čtvrtek, a i když se tváří, že ze všeho nejvíc nechtějí bojovat proti Islámskému státu, jako spíš proti Asadovi, tak se (suma sumárum) vnucuje dojem, že Džubajrova slova o Asadově „budoucí“ nepřijatelnosti – aniž by přitom onu „budoucnost“ nějak specifikoval (jsou tím myšleny měsíce, roky nebo snad dekády?) – zazněly hlavně proto, aby se nezdálo, že Rijád „hází flintu do písku“ moc rychle. Damašek v každém případě saúdský názor na Asadův odchod odmítl a Daeš svým masakrem příslušníků saúdských speciálních sil v mešitě přímo na jedné z vojenských základen připomněl, že času na „rozmýšlení“ nemají Saúdové až tak mnoho.

Mimochodem, tři poznámky „bokem“: Saúdové, kteří svůj souhlas s americkou „íránskou smlouvou“ už vyměnili za velké zbrojní nákupy z USA, projevili zájem o ruské raketové systémy Iskander; v září do Moskvy přijede Abdal Fattáh Sísí, prezident Egypta, který je třetím pilířem „nové blízkovýchodní koalice“ a aktivně prohlubuje své vazby nejen na Rusko, ale i na Saúdskou Arábii. A ve finále nejzajímavějším momentem rusko-saúdských vztahů jednání v Moskvě může být poznámka jinak distinguovaného ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který na tiskovce se svým saúdským protějškem utrousil „Debilové!“. Prý se tak ale stalo krátce poté, co se podíval na svůj mobil, takže to se Saúdy nemusí mít přímo nic společného…

US „majetek“ v Sýrii

Deník New York Times explozi nebývalé diplomatické aktivity vysvětluje tím, že se Rusko a USA, které se v názoru na syrskou válku až dosud rozcházely, snaží o nové společné kroky vedoucí k obecnějším cílům, konkrétně k ukončení války v Sýrii a ve shodě na efektivnějším boji proti Daeši. Jásot sice není ještě na místě, ale přesto se cosi hýbe kupředu.

Faktem je, že Obamova „válka proti terorismu“ je v mnoha ohledech eufemisticky řečeno neuchopitelná. Stačí se podívat na to, jakým způsobem si Bílý dům – bez ohledu na mezinárodní právo – sám pro sebe obhajuje útoky v Iráku a v Sýrii. Když například americká letadla útočí na syrskou Frontu al Nusrá, což je frančíza Al Kajdy, opírá se přitom o zákon z roku 2001, tedy ještě z počátků okupace Afghánistánu, a argumentuje tím, že Al Kajda je prostě Al Kajda. Útoky na Daeš obhajuje stejně, protože kdysi to byla taky odnož Al Kajdy, i když už to dávno neplatí. Pak je tu problém s útoky proti syrské vládní armádě. Argumentace je už zcela „rozmazaná“, protože se Obamova administrativa v tomto případě – bez ohledu na námitky ústavních právníků -- opírá o 2. článek americké ústavy, který jí umožňuje bránit americké „majetky“. Právě za americký „majetek“ v Sýrii je totiž považována nedávno vycvičená a vzápětí rozprášená padesátka „syrských umírněných rebelů“ – koneckonců, Washington na ně vynaložil půl miliardy dolarů a je jedno, že dnes už ani neví, kam se mu jeho zbylí rebelové rozutíkali a zda ještě proti někomu vůbec bojují.

Mimochodem, ohledně amerických vazeb na teroristy by nemusela být nezajímavá nová kniha Michaela Springmana, tím spíš, pokud by posloužila jako dodatek k názorům generála Michaela Flynna, který loni odstoupil z postu šéfa tajné služby amerických ozbrojených sil DIA. V rozsáhlém rozhovoru pro Al Džazíru nyní generál, který toho o tajných amerických operacích musí vědět opravdu hodně, mimo jiné konstatuje, že válka v Iráku byla chybou, která vedla k vzestupu Daeše; USA by se za svůj postup měly zodpovídat a dějiny k nim nijak laskavé nebudou; celý americký „systém“ nese zodpovědnost za válečné zločiny v Iráku a Afghánistánu; útoky bezpilotníků jsou také nesmyslné, protože jen posilují řady teroristických organizací; s americkým systémem je cosi „v nepořádku“, protože investuje mnohem více peněz do rozdmýchávání válek než do řešení konfliktů, z čehož profituje terorismus; Barack Obama by se měl podle generála Flynna pokusit z tohoto kruhu vystoupit, ale někteří vlivní lidé v americkém establishmentu věří na „nekonečnou válku až do konce časů“…

Generál Flynn, který je spojován se zveřejněním interní zprávy DIA o vazbách Západu na Daeš, tvrdí, že odmítal sponzoring zahraničních džihádistů v Sýrii, ale se svým názorem nepochodil. Je přitom ironií, že nyní USA tvrdí, že Daeš se stává hrozbou i v Afghánistánu, a tak Pentagon v čele s šéfem generálního štábu Martinem Dempseym připravuje plány na proměnu Afghánistánu v regionální „hub“ války proti Islámskému státu. Byl to přitom právě Dempsey, kdo dovedl k argumentační „dokonalosti“ teorii o nutnosti podporovat Daeš coby nástroj americké regionální politiky, která usilovala o svržení režimu Bašára Asada v Sýrii a potřebovala donutit Bagdád k souhlasu s návratem amerických vojáků do Iráku. A v Kábulu nyní Dempsey vysvětluje, že by potřeboval odkývat americkou vojenskou přítomnost na nejméně patnáct dvacet let, aby bylo možné bojovat proti Daeši… V každém případě, rozhovor s generálem Flynnem je ZDE.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami