Tereza Spencerová: Demonstrace v Íránu - Výhodné pro konzervativce i reformátory? | ParlamentniListy.cz

Demonstrace v Mašhadu na severovýchodě Íránu propukly minulý týden a od té doby se přelily takřka do celé země. Ať už bude jejich výsledek jakýkoli, v první fázi byly takřka s jistotou především projevem odporu proti inflaci a nezaměstnanosti. Bez práce je nyní v Íránu oficiálně asi 12 procent lidí, a ačkoli ekonomika počítá se čtyřprocentním růstem, inflace by měla dosáhnout 9 procent, což značí, že Íránci ve finále o pět procent zchudnou. A co víc, ekonomický růst není nijak jistý -- souvisí takřka výlučně se zrušením mezinárodních sankcí, o jejichž plné obnovení usilují Trumpovy USA s Izraelem v zádech, navýšeným podejem ropy a aktuálním růstem jejích světových cen, které se nyní pohybují kolem 60 dolarů za barel.

Íránský ropný průmysl je přitom takřka celý v rukou státu a zisky z něj tedy plynou do rukou vládnoucích duchovních, kteří kontrolují bezpočet státem dotovaných nadací a podniků. Prezident Hasan Róhání přitom v půli prosince při předkládání státního rozpočtu zavedl četné nové daně a poplatky, přičemž ale současně poodhalil, jakými sumami stát přispívá náboženským nadacím. Přitom si v islámské republice přisadil až neslýchaným způsobem: „Nikdo nesmí být nad zákonem, a to ani prorok Muhammad.“ Obyčejný Íránec, na kterého žádné dotace nezbyly, za to se mu nabídla vyhlídka na další chudnutí, musel při pohledu na všemocné duchovenstvo žijící v monopolním blahobytu pocítit vztek.

Ačkoli protestní hnutí podle všeho nemá žádného lídra a ani jednotné a jasně formulované požadavky týkající se například vedení či správy státu, mnohé analýzy mají za to, že nabízí příležitost reformnímu prezidentu Roháními získat páku proti zkostnatělému konzervativnímu duchovenstvu a v rámci modernizace země rozbít náboženská mocenská a finanční centra ve státě. Možná i proto Róhání v reakci na první dny protestů sice odsoudil páchané násilí, ale ujistil demonstranty, že stát musí lidem zajistit „prostor pro kritiku“. Stalo se tak mimochodem vlastně jen pár hodin poté, co vláda omezila pravomoci náboženské policie a oznámila, že Íránkám, které na veřejnosti nebudou oblečeny podle islámských tradic, už nehrozí zatčení.

Je přitom vcelku pozoruhodné, že protesty uvítal i konzervativní klér, podle něhož je hněv obyčejných Íránců „pochopitelný“ – na vině je prý „neoliberální“ ekonomická politika „reformátora“ Róháního, která obyčejným lidem ruší zažité státní dotace. Současně ale platí, že pokud chtěli konzervativci – vysláním vlastních „demonstrujících sil“ do ulic -- nynější protesty ovládnout a nějakým způsobem je i řídit, ve skutečnosti nad nimi ztratily kontrolu a rozvášněné skupiny v ulicích už kromě kýženého „Smrt Róhánímu!“ skandují i přání smrti pro duchovního vůdce ajatolláha Chameneího, vedení Revolučních gard a v neposlední řadě třebas i libanonskému Hizballáhu, který je pravidelným příjemcem velkorysé íránské finanční pomoci.

Faktem je, že po necelém týdnu jsou protestní akce už stále méně protestní a nabírají spíše násilný charakter. Ačkoli se stát několik dní marně pokoušel blokovat sociální sítě Telegram a Instagram, přes něž se demonstrace převážně organizují, napětí roste. Až dosud se protivládní akce konaly v celkem 66 městech, ačkoli jen v asi polovině z nich lidé demonstrovali opravdu každý den. Protesty, které však stále zřejmě nedosahují žádných masových rozměrů a jejich účastníci se počítají spíše ve stovkách, útočí na policejní stanice, vojenské posty i na hasičské stanice a snaží se pronikat do vládních budov, aniž by ovšem bylo zcela jasné, jaké jsou – kromě destrukce a chaosu -- jejich cíle. Zatímco ozbrojené složky typu Revolučních gard stále zůstávají stranou, po prvních šesti dnech při srážkách s policií zahynulo nejméně třiadvacet lidí, včetně asi pěti policistů, a stovky dalších jich byly zatčeny.

Róhání prohrává

Po šesti dnech nepokojů konečně promluvil i nejvyšší duchovní vůdce Íránu, ajatolláh Chameneí, podle něhož se „nepřátelé Íránu spojili, aby se svými různými nástroji, jako jsou finanční, vojenské, politické a bezpečnostní aparáty, způsobili islámské republice problémy.“ Na opačnou stranu udeřil Alí Šamchání, tajemník Nejvyšší národní bezpečnostní rady, který na adresu prezidenta Róháního konstatoval, že „domácí situace dokládá nesouhlas národa s ekonomickou situací“. Poukázal ale i na zahraniční vliv v protestech, neboť 27 procentech všech výzev k demonstracím na sociálních sítích podle něj pochází ze Saúdské Arábie.

Po zasedání kabinetu nahrál své prohlášení také prezident Róhání, ale státní televize, která je v rukou konzervativního kléru, jej prý odmítla odvysílat. Na následném setkání s poslanci pak jen zopakoval dřívější postoje vlády: „Lidé mají potíže. Je to přirozené; musíme problémy řešit. Proto jich pár protestuje a kritizuje. Mají právo kritizovat, ale pro kritiku si musejí zvolit správný způsob.“ Prohlásil rovněž, že protesty jsou do značné míry vyprovokované a v narážce na Saúdy připomněl, že lze v nich spatřit i zahraniční stopu: „Měli jsme na to být připraveni. Otevřeně říkají, že přenesou problémy do Teheránu. Říkají to sami, nejsou to naše závěry.“

Současné protesty v Íránu se tedy především staly příležitostí ke střetu mezi konzervativním duchovním proudem a Róháním, který vsadil takřka vše na jadernou dohodu se Západem a politiku „otevírání se světu“. A v tomto vnitropolitickém střetu o budoucí směřování Íránu Róhání, bez ohledu na různé optimistické analýzy, zatím spíš prohrává. Důsledky tohoto vývoje mohou být zásadní nejen pro Írán samotný, ale i pro celý region Blízkého východu.

Západní „klasika“

Příznačné jsou ovšem „klasické“ reakce Západu. Zatímco tradičně rozpolcená Evropská unie, která by ráda s Íránem obchodovala ve velkém, je zdrženlivá a Rusko odmítá jakékoli zahraničí vměšování do vnitřních íránských záležitostí, Donald Trump protesty „proti brutálnímu a zkorumpovanému režimu“ okamžitě podpořil, byť ve skutečnosti je to jen jeho další cvičení z pokrytectví. Pokud by totiž Washingtonu opravdu záleželo na íránských disidentech, nezakazoval by Íráncům vstup do USA a současně by pro blaho Íránu nezhoršoval sankcemi tamní ekonomickou situaci. Současně samozřejmě platí, že Trumpova péče o íránské pracující je stejně „dojemná“ jako jeho péče o pracující americké (a jakékoli jiné), a v době, kdy plně spolupracuje se saúdským náboženským wahhábistickým režimem vyznívají nevěrohodně i jeho výzvy k demokratizaci Íránu.

Přesto, nebo právě proto, se ale rozjíždí celý obvyklý „cirkus“: USA kvůli íránským protestům požadují svolání mimořádného jednání Rady bezpečnosti OSN, na sociálních sítích se za demonstrace v Íránu vydávají citelně masovější protesty tu z Argentiny, ondy z Bahrajnu a jindy dokonce i z hollywoodských filmů. Íránská teroristická skupina Lidoví mudžáhidé, která má mezi západními politiky mnoho „koupených“ fanoušků a působí ve službách CIA, vydává falešné protokoly ze zasedání íránské vlády, která prý při pohledu do ulic propadá panice, a Washington Post už podle očekávání – v nejlepší tradici „barevných revolucí“ -- volá po mezinárodní izolaci Íránu a vyzývá Západ, aby „zastavil krveprolití“, aniž by si všímal například obětí proamerického režimu, který prý minulý měsíc zvítězil ve volbách v Hondurasu…

Mimochodem, aktivizaci Západu (a USA především) při současných protestech v Íránu přitom dokonale osvětluje dokument amerického ministerstva zahraničí z letošního května, podle něhož by USA měly využívat lidských práv jako klacku proti svým nepřátelům typu Íránu, Číny nebo Severní Koreje, zatímco spojenci typu Saúdské Arábie mají dostat zelenou. „Ke spojencům je třeba přistupovat jinak – a mnohem lépe – než k nepřátelům,“ praví memorandum, pod nímž je podepsaný Brian Hook, vlivný poradce šéfa diplomacie Tillersona. „Jinak můžeme skončit s mnohem více nepřáteli a jen s málem spojenců.“

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.