Pokud by si někdo myslel, že je katalánská otázka snadno uchopitelná, byl na omylu. Je to problém dávný a složitý. Na první pohled se zvnějšku může jevit jako projev chamtivosti, protože se bohaté Katalánsko nechce o své zdroje dělit se zbytkem chudšího Španělska, a současně i jako snaha o politickou emancipaci, srovnatelnou například s Kurdy nebo Skoty.

Katalánsko je malý region mezi Španělskem a Francií a má asi 7,5 milionu obyvatel. Svůj název užívá od středověku, kdy se jeho území fakticky rovnalo území Katalánského hrabství, které vzniklo v 8. století. V těch časech většinu Iberského poloostrova ovládali muslimové a říkali mu Córdobský chalífát nebo Al Andalús, což je mimochodem termín, s nímž dnes ve svých světovládných plánech operují ideologové teroristického Islámského státu. Po staletí bylo Katalánsko cílem nájezdů sousedních panovníků, za francouzského protektorátu v letech 1640 až 1652 se dokonce stalo nezávislou republikou, než v rámci španělské války o následnictví, která skončila v roce 1714, s konečnou platností přešlo pod nadvládu Španělska.

Katalánský nacionalismus, o němž se mluví dnes, má své kořeny ale až ve druhé polovině 19. století, kdy do oblasti vstoupila industrializace. Už od samého počátku nacionalismus podporovali jak konzervativci, tak i liberálové. Regionalistická liga Katalánska, první politická strana, která si vytyčila za cíl nezávislost, vznikla v roce 1901, přičemž o 30 let později se ke stejnému programu začala hlásit i Republikánská levice Katalánska, ale obě se nakonec spokojily s autonomním regionem. V letech španělské občanské války patřili Katalánci spolu s Basky k hlavním obráncům republiky a Frankovy fašistické oddíly Barcelonu dobyly až těsně před koncem konfliktu v roce 1939. Franco nejdřív ze všeho zrušil autonomní vládu (Generalitat), jejíž prezident Lluis Company už v roce 1934 vyhlásil „katalánský stát v rámci španělské federální republiky“. Company nakonec skončil v exilu ve Francii, odkud ho nacisté v roce 1940 vydali do Španělska k popravě.

Nová španělská ústava v roce 1978, tři roky po Frankově smrti, povolila nový statut katalánské autonomie, která se v mnohém podobala stavu z roku 1932. V roce 2006 si ale Katalánci v referendu odhlasovali nový „estatut“, jímž rozšířili pravomoci své vlády, ale narazili na ústavní soud v Madridu. Následná frustrace znovu oživila otázku nezávislosti a každoroční katalánský národní den Diada začal přitahovat stále větší zájem – v roce 2012 se ho už v ulicích zúčastnily dva miliony lidí požadujících právo na sebeurčení. O dva roky později se konal první lidový plebiscit a v roce 2015 v katalánských volbách zvítězily strany, jejichž koalice se vyslovila jasně pro nezávislost.

Tak nějak Katalánci došli až k referendu z letošního 1. října.