Pojďme nejprve nahlédnout na téma britského referenda o vystoupení z EU. Ano, již asi bylo všechno semleto a přemleto stokrát, ale objevila jste něco, co by vás za poslední týden v této věci zaujalo? Případně snad i přimělo pozměnit váš odhad, že zvítězí varianta „Remain“?

Za poslední týden se nestalo asi nic, co by mě přimělo změnit „sázku“. Nicméně, bylo dost nechutné, jak stoupenci setrvání v Unii zneužili vraždu poslankyně Jo Coxové k tomu, aby zastánce brexitu vykreslili jako dav násilníků. Nevím sice, do jaké míry zabral právě tenhle „spin“, ale faktem je, že se poměr sil v posledních dnech vyrovnal. Sčítání hlasů bude proto zajímavé až do poslední chvíle.

Ať už to ale dopadne jakkoli, platí, že Británie je příliš silná a nejspíš i namyšlená, aby mohla být normálním, řadovým a bezproblémovým členem EU, ale současně příliš slabá na to, aby mohla „beze ztráty kytičky“ vyrazit úplně sama svou vlastní cestou. Tím spíš, kdyby výhledově přišla o prounijní Skotsko a možná i o Severní Irsko nebo Wales. Na druhou stranu je ale pravda, že nové věci se někdy nejlépe dělají z gruntu, od základů. Z trosek, chcete-li.

I kdyby ale Britové kývli na vystoupení z Unie, druhý nebo třetí den se „svět“ hroutit nezačne, stejně jako nenastane „konec západní politické civilizace“, jak si ze své bruselské bubliny zoufají unijní lídři. Za prvé Británie i po případném vystoupení z Unie zůstane tam, kde geograficky je, a její evropská role bude zachována. A za druhé „rozvodový“ proces by prý podle Bruselu mohl trvat až sedm let, což je spousta času na případné mentální veletoče nebo nové smlouvy, které by brexitem zpřetrhané vazby oklikou nějak nahradily.

Důležitější by ale byl případný dominový efekt – po podobném referendu volají stále silnější hnutí ve Francii nebo Itálii a možnost vyjádřit se k setrvání v Unii požadují významné části voličů i v dalších zemích. Když nyní Hnutí 5 hvězd ovládlo magistrát v Římě, Podemos má starostky v Madridu i Barceloně a už řadu měsíců je hlavním důvodem, proč ve Španělsku „tradiční“ strany, které v rámci už pouhého demokratického divadla předvádějí role „levice“ a „pravice“, nejsou s to sestavit vládu, když protiunijní nálady sílí v Rakousku a Řecku… Kolik „separatistů“ asi tak může Brusel – při souběžných soubojích s Ruskem, migrací, finanční a ekonomické krizi, s krizí legitimity, s terorismem – udržet, pokud začnou prchat všichni najednou? I prohra brexitu totiž může různé protiunijní síly ve skutečnosti jen povzbudit k tomu, aby se snažily zapsat se do dějin jako ti, kdo budou „prvními, kteří to dokážou“.