Takže ano, v Ženevě opravdu začala mírová jednání o ukončení syrské války, byť by v uvozovkách mělo být snad každé předchozí slovo (s výjimkou oné Ženevy). A mnozí o smysluplnosti rozhovorů, které by prý měly trvat až půl roku, pochybují už nyní. Nejspíš oprávněně. Hlavním důvodem je fakt, že strany, které byly ke stolu pod hlavičkou OSN přizvány, po pěti letech konfliktu jen s mizivou pravděpodobností najdou společnou řeč. A tak bude muset přijít na řadu brutální nátlak „patronů“, tedy USA a Ruska, přičemž Černého Petra v podobě svébytného biřice mají v rukou především Spojené státy.

A pohled na jejich snažení je prozatím opravdu zajímavý. Příkladem budiž tzv. Nejvyšší vyjednávací výbor (HNC), což je honosný název skupiny syrských opozičníků, kteří oficiálně zastupují „syrský lid“, ale ve skutečnosti plní příkazy (a žijí z financí) Saúdské Arábie, tedy amerického „spojence“. Zprvu si kladli bezpočet nejrůznějších předběžných podmínek a hrozilo, že do Ženevy vůbec nepřijedou, ale pak do Rijádu zaletěl americký ministr zahraničí John Kerry a dal jasně najevo, že se Washington nenechá zatáhnout do saúdských snah eskalovat konflikt s Íránem. Teherán – se svými postsankčními stovkami miliard -- se totiž zdá být pro USA aktuálně slibnějším potenciálním partnerem než usoužení a stále méně perspektivní Saúdové. Kerry přitom dokonce otevřeně „vyjádřil naději“, že Rijád rychle znovu otevře svou ambasádu v Teheránu, čímž dal jasně najevo, že USA upřednostňují co nejrychlejší normalizaci vztahů. Když k tomu ještě navíc OSN obvinila Rijád z toho, že právě on se snaží sabotovat syrský mírový proces, šli monarchové do sebe a usoudili, že další obstrukce jim už nic pozitivního přinést nemohou, povolali si „zástupce syrského lidu“, a ti krátce na to oznámili, že do Ženevy tedy přijedou, i když i ve Švýcarsku neustále hrozí, že bez splnění svých předběžných podmínek klidně a znovu (kamsi) zmizí…

Mimochodem, aktuálně hlavní požadavek „zástupců syrského lidu“ míří na Rusko, které by mělo prý zastavit letecké útoky, protože se tím s každým dnem zmenšuje prostor, o němž by se vlastně dalo jednat – v posledním týdnu syrská armáda dobyla Rabíju, poslední významné město v provincii Latákia u tureckých hranic, přes něž nyní s pomocí turecké armády prchají zbývající džihádisté, na jihu země pak přerušila veškeré zásobovací linie džihádu ovládnutím Šajch Miskínu, úspěšně postupuje při „dočišťování“ oblasti kolem Aleppa, druhého největšího města Sýrie, daří se jí i kolem Damašku, kde dosud působila teroristická Islámská armáda nebožtíka Zahrána Allúše… A zatímco saúdská „opozice“ neustálými protesty proti pokračujícím vojenským operacím ztrácí drahocenný čas, neboť Rusko a Damašekjakékoli předběžné podmínky odmítají, Spojené státy mlčí a jen Británie, která by velmi ráda dokončila miliardový zbrojní kontrakt se Saúdy a dost se kvůli tomu i ponižuje, adekvátně vyjadřuje „hluboké obavy“ z toho, že syrská armáda poráží Al Kajdu, a viní Rusko z „rozdmýchávání války“. Ale to jen tak na okraj.