Při cestě Baracka Obamy do Saúdské Arábie se minulý týden takový všeříkající detail odehrál hned na počátku – saúdský král Salmán nepřijel amerického prezidenta přivítat na letiště, poslal místo sebe jen delegaci plnou „nul“ a saúdská televize se o příletu „nejmocnějšího muže planety“ ani nezmínila. Byla to „facka“ o to větší, že v předcházejících dnech osobně a ceremoniálně vítal své kolegy, arabské vladaře, kteří se do Rijádu sjížděli na summit Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC).
Barack Obama v Bílém domě pomalu končí, a tak lze jeho současné turné, které začalo právě v Rijádu (a pokračovalo přes Británii do Německa) vnímat jako svého druhu rozlučkové. A nejspíš i jako pokus o smíření se Saúdskou Aránií v době, kdy se tradičně mimořádné vztahy blíží k bodu mrazu. Důvodů je víc, ale tři budou nejspíš nejdůležitější.
Saúdové v první řadě odmítají americkou dohodu s Íránem o jaderném programu, neb podle nich hrozí posilováním šíitského vlivu na „jejich“ sunnitském Blízkém východě. Rijád a Teherán navzájem vedou „proxy války“ v Iráku a Sýrii a na různých stranách stojí také ve válce v Jemenu.
Další sporný bod se týká útoků z 11. září. Bez ohledu na fakt, že 15 z 19 tehdejších teroristů byli saúdskými občany, původní vyšetřování odmítlo, že by do teroristických útoků byl jakkoli zapojen i oficiální Rijád. Nicméně ze zmíněné zprávy zůstalo utajeno 28 stran a v Kongresu se nyní objevil návrh zákona, který by oněch kritických 28 stran odtajnil. Pár vybraných členů Kongresu si zprávu až dosud smělo přečíst jen v přítomnosti zpravodajského důstojníka, v uzavřené místnosti a mají zakázáno si pořizovat jakékoli poznámky. Podle senátora Boba Grahama zpráva dokládá přímou pomoc saúdské vlády atentátníkům z 11. září, FBI o všem věděla a vše také utajila. Člen Sněmovny reprezentantů Thomas Massie po prohlédnutí 28 tajných stran, jimiž se mimochodem zabývá specializovaný portál, konstatoval: „To čtení bylo opravdu znepokojivé. Po dvou či třech stránkách jsem se musel vždy zastavit a přehodnotit svůj pohled na dějiny. V každém případě to mění pohled na Blízký východ.“ Saúdové, kteří si už spolu s dalšími členy GCC sami musejí půjčovat na pokrytí děr v rozpočtu, reagovali fakticky přiznáním viny, když pohrozili Spojeným státům, že v případě přijetí zákona rozprodají svá aktiva v USA v celkové hodnotě 750 miliard dolarů (byť není jasné, zda je ona suma vůbec reálná).
Oba zmíněné důvody rozporů přitom vyplývají z bodu třetího, a tím je diverzifikace amerických energetických zdrojů, která umožnila Washingtonu skoncovat s 71 let trvající závislostí na saúdské ropě. Nebo slovy senátora Richarda Blumenthala, USA se vymanily ze saúdské „energetické svěrací kazajky“.
Rekalibrace vztahů
Ačkoli se tím otevírá prostor pro svobodnější a otevřenější americku politiku vůči lidskoprávní hororové šou v Saúdské Arábii, Barack Obama v Rijádu očividně nechtěl rozpory prohlubovat, spíše se pokoušel o smířlivost a gesta. Nabídl státům GCC například osobní záruku, že USA budou feudály ze Zálivu bránit proti případné „íránské agresi“, ale žádnou dohodu v tomto ohledu nepodepsal, ve funkci už bude jen osm měsíců, Írán až dosud neprojevoval žádné náznaky, že by chtěl na Perský záliv zaútočit, a co bude následovat příští rok, je spíš otázka pro budoucího prezidenta.
Výmluvné přitom ale byly souběžné kroky jeho administrativy. Ministr zahraničí John Kerry po jednání se svým íránským protějškem Muhammadem Zarífem ujistil, že USA nebudou evropským bankám bránit v obchodování s Íránem, na což si opakovaněstěžovala EU, a nadto ještě USA v rámci omezování íránského jaderného programu od Teheránu odkoupí 32 tun těžké vody, což může znamenat rozšiřující se spolupráci mezi oběma zeměmi, možná i na úkor Ruska. Významnou informaci nabízí i pohled na „mírová jednání“ o Sýrii v Ženevě – Saúdská Arábie odtud natruc odvolala „svou“ syrskou opozici, na což Damašek reagoval pokrčením ramen, Rusko dodalo, že tím „nikdo nic neztrácí“ a USA více méně mlčí – a k tomu navíc odmítly udělit vstupní vízum lídrovi syrských opozičníků sdružených v tzv. Bílých přilbách. Faktem je, že „rijádská“ opozice v Ženevě netvoří významnou část přítomných opozičníků, takže v praxi její absence opravdu větší dopady nemá, nicméně už jen samotná skutečnost, že Spojené státy kvůli Rijádu rozhovory neukončily, zdá se být takřka revolučním. (Bez zajímavosti není fakt, že lídr „rijádské“ opozice, Rijád Hidžáb, po boku Angely Merkelové a dalších vedoucích činitelů EU mezitím navštívil uprchlický tábor v tureckém Gaziantepu a právě odtud ostře kritizoval OSN za to, jak vede ženevské rozhovory v době, kdy syrská armáda pokračuje v protiofenzívě proti rebelům a v bombardování Aleppa a dalších měst a oblastí pod kontrolou rebelů. Na sever Sýrie jich z Turecka nově přešlo prý až pět tisíc a Rusko viní USA, že nechce určovat, kteří z džihádistů jsou v rámci stále ještě platné „dohody o zastavení nepřátelských akcí“ chránění a kteří nikoli. Formálně se dohoda nevztahuje na Daeš a Frontu al Nusrá, která je pobočkou Al Kajdy, v praxi se ale obě skupiny prolínají s řadou dalších.)
Nicméně, zpět k tématu. Suma sumárum, bývalý šéf saúdské tajné služby princ Turkí bin Fajsal po Obamově návštěvě v Rijádu konstatoval, že nastává „rekalibrace vztahů“ s USA, přičemž prý není na místě očekávat, že by se „jakýkoli nový prezident v Americe vrátil k časům, kdy věci byly ještě jinak“.
Geopolitický kalkul
Ani za této situace nechce Barack Obama spory se Saúdy prohlubovat a pokouší se kauzu „28 stran“ pohřbít. Třeba jeden z předkladatelů zákona o zveřejnění zprávy, senátor Lindsey Graham, svůj návrh zablokoval s tím, že si chce být jistý, že „nic, co (v Kongresu) vytvoříme, se neotočí a nekousne nás samé“. Zákon v navrhované verzi počítal s tím, že oběti budou moci u amerických soudů žalovat cizí státy za předpokladu, že byly zapojeny do teroristických útoků na americkém území. Většina takových procesů by se přitom podle očekávání týkala saúdského podílu na 11. září. A Bílý dům už dopředu oznámil, že nemá důkazy o podílu Saúdské Arábie nebo jejího velvyslanectví v USA na teroristických útocích a bude zákon pravděpodobně vetovat, protože by mohl „poškodit daňové poplatníky“. Sám Obama přitom údajně není proti zveřejnění oněch tajuplných 28 stran, které prý „neohrožují americkou národní bezpečnost“, ale nechce poté vidět soudní procesy proti saúdský občanům. Argumentuje přitom rizikem, že pokud by soukromé osoby v USA mohly „rutinně začít žalovat cizí vlády, pak otevíráme možnost, aby byly Spojené státy průběžně žalovány v jiných zemích“.
Takové vysvětlení není udržitelné, neboť letos v březnu americký soud nařídil Íránu vyplatit odškodné ve výši 10,5 miliardy dolarů pozůstalým po obětech z 11. září, což je v souvislosti s kauzou „28 stran“ a saúdským podílem na těchto útocích silně ironické. Nejvyšší soud pak před pár dny Íránu navíc nařídil vyplatit další dvě miliardy, a to za smrt amerických mariňáků, kteří zahynuli při teroristickém útoku v Bejrútu v roce 1983. Tehdy jich při útoku, jímž dalo o sobě vědět nově vzniklé libanonské šíitské hnutí Hizballáh, zahynulo 241 a dodnes je to nejvyšší jednodenní ztráta americké armády po druhé světové válce. K tomu nyní rodina amerického novináře Stevena Sotloffa, kterého před dvěmě lety popravil Daeš, podala žalobu na syrskou vládu, kterou viní z podpory Islámskému státu, a požaduje po Damašku odškodné 90 milionů dolarů. Čili, soudit Írán v USA za 11. září, s nímž neměl nic společného, nebo Sýrii za Daeš, a to bez rizika před budoucími žalobami proti USA možné je, soudit Saúdskou Arábii nikoli. (Teherán mimochodem považuje rozsudek nejvyššího soudu za „loupež“, neboť ony dvě miliardy budou vybrány z účtů íránské banky Merkazi zmrazených v USA v roce 2012.)
Pokud lze tedy oficiální důvod k pokračujícímu utajování „28 stran“ smést se stolu, co je důvodem skutečným? Na jedné straně může být samozřejmě ona pohrůžka prodeje 750 miliard v amerických dluhopisech, protože pokud by tak Saúdové učinili rychle, mohlo by to poškodit nejen světovou hegemonii dolaru, ale i americkou ekonomiku jako takovou. Úplný rozchod obou zemí by navíc mohl ohrozit americkou dominanci v dodávkách zbraní do Perského zálivu – jen od roku 2010 Obamova administrativa schválila prodej zbraní Saúdům za 60 miliard dolarů, což na jedné straně sice eskaluje války v Sýrii, Iráku nebo Jemenu, které se Washington pokouší bagatelizovat, ale v samotných USA zajišťuje zisky a pracovní místa, byť i tato otázka se nyní dostává do centra pozornosti. Americké zbraně naopak Saúdům nadále dodávají pocit, že jejich sny o proměně ve skutečnou regionální velmoc, mají stále ještě naději.
A ve hře je samozřejmě i americké postavení na Blízkém východě, kde se Washington až dosud mohl o Saúdskou Arábii spolehlivě opírat. Spojené státy se v posledních letech pokoušejí opanovat Asii a Tichomoří tváří v tvář rostoucí síle Číny, a přitom neztratit příliš svůj vliv ani na Blízkém východě, byť ústup z dřívějších pozic je očividný. Za takové situace si nemohou dovolit rozkmotřit se se Saúdy zcela, neboť vzdorovití monarchové jsou – přinejmenším podle Financial Times – připraveni ke strategickému partnerství s Ruskem, které by jim „ztrátu“ Ameriky vynahradilo. A v neposlední řadě je tu i možnost saúdské odplaty, jejímž terčem by se mohly stát nejen zájmy americké geopolitiky na Blízkém východě, ale jak ukázalo 11. září, i američtí občané jako takoví. Jak jinak než jako další pohrůžku a vydírání hodnotit slova bývalého saúdského ministra zahraničí prince Saúda al Fajsala, podle něhož je „Daeš naší (sunnitskou) odpovědí na americkou podporu“ novému šíitskému vedení v Iráku…
V každém případě ale platí, že džin tajuplných 28 stránek už byl vypuštěn z láhve a Barack Obama musí někdy do června s konečnou platností rozhodnout, jak se zachová. Složitější to bude mít i o to, že za zveřejnění utajovaných dokumentů se postavili demokratičtí kandidáti Hillary Clintonová a Bernie Sanders, zatímco republikán Ted Cruz patří přímo mezi iniciátory „odtajňovacího“ zákona. Jinými slovy, na americké politické scéně lze očekávat silné turbulence, které pak mohou nejen na Blízkém východě vyvolat uragán.
Přesto lze s přihlédnutím k americkým strategickým zájmům předpokládat, že 28 stran odtajněno nebude, a méda budou s to nabízet stále jen hrubé obrysy skutečného šokujícího obrazu, tak jako například CBS a její pořad 60 minutes. V praxi tím Bílý dům ale veřejnost připraví v zásadě jen o detaily, neboť samotný saúdský postup z posledních dnů je obecným přiznáním viny.
Protisaúdské nálady
Ani utajení 28 stran nicméně nevyřeší základní saúdské problémy. Mezinárodní měnový fond totiž varuje, že pokud Saúdové výrazně nesníží výdaje – včetně těch na zbrojení – do pěti let už nebudou mít v královské pokladnici ani dolar. A americký Brookings Institute dodává: „Pokud má království přežít své sté výročí, musí se adaptovat na nový Blízký východ, na němž se za poslední dekádu dramaticky proměnila regionální politika i sociální řád. (…) Pokračující nadřazování zahraničních otázek těm domácím; pouhé řečnění o politických, sociálních a institucionálních reformách; financování rebelských uskupení; utrácení měnových rezerv na vojenské výdaje a ignorování potřeb budoucích generací, to vše jsou kroky, které by Saúdská Arábie už nesmí dále podnikat. Rijád potřebuje projít zásadní proměnou myšlení, aby se vrátil z okraje útesu, na němž se ocitl. Už nesmí déle ignorovat vítr změn.“
Faktem je, že rozvětvené bratrstvo, které Saúdské Arábii vládne už od roku 1953, brzy už pokročí do druhé generace. Není zatím jasné, jak tyto změny (spolu s dalšími událostmi v regionu) ovlivní vztahy Saúdů nejen vůči USA, ale světu jako takovému. Napětí, které ale v těchto oblastech panuje nyní, nicméně volá po změnách co nejrychlejších. Například britský The Independent cituje zahraniční diplomaty, podle nichž je saúdský král Salmán s to diskutovat se zahraničními delegacemi jen s pomocí čtecího zařízení, na němž mu jeho pomocníci horlivě vyťukávají příslušné věty. Už jen tato okolnost pak do správné perskeptivy staví konstatování, že dvouhodinová jednání s Barackem Obamou byla „srdečná“ a prý pročistila vzduch v těžkém období vzájemných vztahů, dodává The Independent. List souhlasí s princem Turkím a zpochybňuje případnou saúdskou sázku na to, že po Obamovi do Bílého domu nastoupí vstřícnější prezident, který vztahy opět vrátí do normálu. To totiž nastat vůbec nemusí, protože i vlivná americká média typu New York Times dnes už – očividně bez obav z mocné saúdské lobby – mluví o tom, že „Saúdská Arábie legitimizuje islámský extremismus a netoleranci po celém světě. Pokud chcete zastavit bomby v Bruselu nebo San Bernardinu, pak zavřete kohoutky nenávisti vedoucí ze Saúdské Arábie a dalších zemí Perského zálivu.“ Média vyzývají ke zveřejnění 28 stran, což značí, že protisaúdské nálady v americkém establishmentu bez ohledu na Obamovy snahy spíš sílí a navíc jsou jedním z mála témat, na němž se demokraté i republikáni shodnou.
The Independent přitom konstatuje, že utajování oněch 28 stran Saúdům možná škodí víc, než kdyby byly zveřejněny. A nabízí vysvětlení: možná se Saúdové nejvíc bojí "jen" toho, že se provalí, že dva saúdští princové mezi lety 1995 až 2001 vyplatili Usámovi bon Ládinovi stovky milionů dolarů ze státních fondů, aby Al Kajda z výčtu svých cílů vynechala Saúdskou Arábii, a přitom mu ponechali volnou ruku, aby si ve zbytku světa dělal, co uzná za vhodné…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
