Vývoj událostí po pokusu o vojenský převrat v Turecku nabírá spád. Vláda v Ankaře dává stále důrazněji najevo, že má důkazy, podle nichž za pokusem o puč stály Spojené státy. „Důkazy jsou jasné. Máme výpovědi účastníků puče o tom, že přijímali příkazy od té osoby,“ prohlásil turecký premiér Binali Yildirim (poté, co se objevily zprávy o mučení účastníků puče) na adresu Fathulláha Gülena, islamistického duchovního v americkém azylu. „Láme nám srdce pohled na způsob, jakým tuto záležitost řeší USA. Prostě nechápeme, proč USA nemohou toto individuum vydat.“ A ministr spravedlnosti Bekot Bozdag dodal: „USA vědí, že puč provedl Fathulláh Gülen. Pan Obama to ví stejně dobře, jako ví, jak se sám jmenuje. A jsem přesvědčený, že americká tajná služba to ví také.“ Deník Hurriyet shrnuje: „Washington věděl, co se chystá, ale Ankaru nevaroval. Proislamistická média dokonce tvrdí, že USA se tímto pučem pokusily Recepa Erdogana rovnou zabít.“

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry Ankara opravdu chce vydání Fathulláha Gülena a do jaké míry počítá s tím, že USA tento svůj drahocenný zpravodajský nástroj nevydají. Turecko už podle všeho několika zemím, byť jmenován byl zatím jen Kyrgyzstán, předalo zpravodajské informace o plánech gülenistů provést s pomocí sítě svých škol státní převraty, a Rusko už před časem gülenisty obvinilo ze spolupráce se CIA a nechalo jejich islamistické školy zavřít. Proto se zdá být logičtějším, že Turecko tlakem na Gülenovo vydání jen získává záminky pro zhoršení vztahů s USA a Západem obecně.  

Faktem je, že proerdoganovská média – a příliš jiných v Turecku popřevratové čistky nepřežilo – zaujala otevřeně protizápadní postoj a USA (a tím i NATO) formálně označila za nepřátele Turecka a islámu. Situaci pro USA nijak nevylepšil Washington Post, který nyní jako by vyzýval k novému puči a radil, jak se vyhnout chybám z nedávného pokusu: „Organizátoři puče nepočkali na sporné volby nebo na vlnu lidového hněvu. Možná by trpělivější a strategičtější organizátoři dopadli mnohem lépe.“  

Nic nezmohl ani John Kerry, který varoval Ankaru, že by kvůli svému autoritářskému kurzu mohla přijít o členství v NATO. Podobná slova ale nemohla přijít v horší chvíli: Téma vystoupení ze Severoatlantické aliance totiž aktuálně patří v Turecku k těm nejfrektovanějším. Například penzionovaný admirál Cem Gurdeniz v rozhovoru pro Hurriyet připomněl, že v turecké armádě se vždy sváděl boj mezi „antlantisty“ a „eurasijským táborem“, a pokud by pokus o puč uspěl, Turecko by „ke své škodě“ skončilo na straně „atlantistů“. „Mezi ztrátami bychom počítali vyhlášení nezávislého Kurdistánu, anatomii pro Kurdy v jihovýchodní Anatolii a ztrátu Kypru,“ vypočítává admirál, podle něhož musí Turecko sehrávat „vyrovnávací roli“ mezi oběma bloky, a proto už členství v NATO rozhodně tureckým zájmům neslouží. Zpochybnil přitom smysl aliančních radarových systémů rozmístěných na východě Turecka, a k tomu se pozastavil i nad tím, proč NATO nyní chce pořádat manévry v Černém moři, když nic takového nedělalo ani za studené války. A