Návrat pachatele na místo činu nezačal zrovna nejlépe. Minulý pátek americké letouny zaútočily na základnu Daeše v Sabráse nedaleko Tripolisu, přičemž zabili nejméně 49 lidí, „velmi pravděpodobně“ včetně jednoho „lídra tuniských teroristů“. Vzápětí se ale objevily informace, že mezi oběťmi byli i dva Srbové, pracovníci srbského velvyslanectví, které Daeš unesl loni v listopadu. Americký ministr zahraničí John Kerry v pondělí vyjádřil Srbsku telefonické „kondolence“, na což srbský premiér Aleksandar Vučič reagoval s tím, že „pokud by oba nebyli zabiti, mohli být propuštěni“. Nyní Pentagon celou nepříjemnost už zcela popírá a s poukazem na fotografie těl, které zveřejnil Daeš, tvrdí, že pokud by se oba dostali pod americké bombardování, musely by být jejich ostatky v mnohem horším stavu. Srbové na smrt svých dvou krajanů v Libyi reagovali masovými protestními pochody proti Severoatlantické alianci, do níž má jinak Srbsko v plánu vstoupit, a Vučič i pod vlivem migrační krize a způsobů, jakým ji Brusel „řeší“, dodal: „Evropská unie, k níž se celý Balkán upínal, už ztratila své kouzlo. Ano, stále chceme vstoupit, ale už to pro nás není žádný velký sen jako dřív.“

Kromě posílení protizápadních nálad v Srbsku se přitom Pentagonu podařilo vysloužit si kritiku dokonce i od „mezinárodně uznávané prozatímní“ libyjské vlády za „jasné a flagrantní narušení libyjské suverenity“. A kritika Ameriky od vlády, která ovládá jen malé území na východě země a kvůli neplacení členských poplatků byla vyloučena z hlasování v OSN, je svého druhu opravdu unikátní.

Útok se přitom dal čekat, USA z měsíce na měsíc zdvojnásobily odhad počtu bojovníků Daeše v Libyi na šest tisíc, čímž se automaticky zdvojnásobila hrozba z nich vyplývající, a Barack Obama navíc v půli února oznámil, že „bude pokračovat v akcích“, které „znemožní Islámskému státu zakopat se v Libyi“, přičemž k legalizaci útoků zkouší použít patnáct let starý zákon přijatý po 11. září k útokům výslovně proti Al Kajdě.

Stejné plány, přinejmenším podle dokumentů, které unikly do médií, má rovněž i Evropská unie. Podle francouzského Le Monde přitom francouzská komanda v Libyi už „tajně operují“ proti Daeši, a to s podporou Británie a USA. Prezident Francois Hollande prý tuto „neoficiální vojenskou akci“ schválil v dnech či týdnech po listopadových teroristických útocích v Paříži a komanda jsou v Libyi údajně přinejmenším od poloviny února. Francouzské ministerstvo obrany zprávu Le Monde odmítlo potvrdit nebo vyvrátit, ale připustilo, že zahájilo formální vyšetřování, kdo že to únik do médií dopustil. Není bez zajímavosti, že Pentagon už v lednu přiznal „malou“ americkou vojenskou přítomnost v Libyi, přičemž prý smyslem nebylo účastnit se bojových akcí, ale „ujasnit si, kdo jsou tamní hráči“ a „kdo by mohl být hoden americké podpory“.

O moc v Libyi bojuje několik stovek různých ozbrojených skupin s často velmi rozdílnými politickými cíli, ale rozhodujících sil je ve skutečnosti nejspíš „jen“ pět. V Libyi se v letech 2012 u 2014 konaly parlamentní volby, přičemž těch prvních se prý zúčastnilo na 60 procent voličů, zatímco podruhé k urnám – hlavně kvůli bojkotu islamistů i Kaddáfího loajalistů – dorazilo jen 18 procent. Právě díky nim ale získala formální moc v zemi koalice nacionalistických stran zvaná Rada poslanců (Madžlíš Nuváb). Střechová islamistická koalice, Nový všeobecný národní kongres, jejíž základ tvoří libyjská větev Muslimského bratrstva, ale zvolenou vládu vyhnala z Tripolisu do Tobruku, a nastalo formální bezvládí, které se aktuálně snaží Západ i OSN velmi klopotně ukončit, a to navíc pod vlivem vcelku nečekaných „hráčů“, jako jsou například Spojené arabské emiráty, jejichž posvěcení si emisar OSN žádal při jmenování jednoho z potenciálních libyjských premiérů. V zemi navíc ale působí také Ansar al Šaríja, což je místní frančíza Al Kajdy – ovládá Benghází, Adždabjá a Dírnu a nejvíce proslula útokem, při němž byl v Benghází zabit americký velvyslanec Christopher Stevens. Bojovníci Daeše se v Libyi prý poprvé objevili někdy v prosinci 2014, a jejich jádrem jsou podle všeho přeběhlíci z jiných místních islamistických skupin, což by vysvětlovalo, jak se jim podařilo takřka bez boje ovládnout Syrtu a Sabrásu, které do té doby kontroloval „Nový kongres“, hovorově Libyjský úsvit. Daeš přitom zřídil své vilájaty také ve Fezzánu a na západním pobřeží. Většinu hranic s Alžírskem pak ovládají Tuarégové, kteří nemají s Araby ze severu země nic společného, i když jsou občas vojensky spojováni právě s Libyjským úsvitem.