V Zakarpatí se v posledních dnech rozhořel „separatistický skandál“ – o víkendu se prý v Mukačevu sešel „sjezd“ Rusínů, kteří po Kyjevu požadují uznání nejen své specifické národnosti, ale i autonomie celé oblasti, která se ještě před druhou světovou válkou označovala coby Zakarpatská Rus a patřila Československu. „S ohledem na události na jihovýchodě Ukrajiny požadujeme pro region autonomní status,“ vysvětlil pro Vesti lídr zakarpatských separatistů Petr Hecko, takto prezident nikým neuznané Republiky Zakarpatská Rus.
Velká jednota ale v rusínském hnutí nepanuje, a tak šéf národní rady Rusínů Zakarpatí Jevheny Župan popřel nejen požadavek na autonomii, ale i konání sjezdu jako takového. Podle dostupných informací se však představitelé několika rusínských organizací a spolků – prý zastupujících na 40 tisíc členů – na jednání v Mukačevu shodli, že jejich hlavním cílem je donutit Kyjev, aby uznal výsledky referenda, v němž se v roce 1991 asi 80 procent obyvatel oblasti vyslovilo pro autonomii.
OSN už v roce 2006 (marně) vyzvala Kyjev, aby Rusínům oficiálně přiznal statut národnostní menšiny a s tím související práva, tedy mimo jiné možnost užívání jazyka ve školách či médiích. Pod stejně zaměřenou rusínskou peticí adresovanou kyjevskému parlamentu je dnes ale jen asi deset tisíc podpisů. Ukrajinská tajná služba SBU na zprávy o „sjezdu“ reagovala odkazem na „ruskou provokaci“: „Dochází k neúspěšným pokusům ruských tajných služeb destabilizovat situaci v Zakarpatí. Pracují primitivně a neúspěšně,“ podotkl poradce šéfa kyjevské tajné služby Markijan Lubkivský. A varovně dodal, že „diskuse se separatisty bude krátká a tvrdá“. Podobně se vyjádřil i zakarpatský poslanec současného kyjevského parlamentu Viktor Baloha: podle něj je „sjezd Rusínů“ jen „fake ruské propagandy“, protože „skuteční Rusíni“ Ukrajinu milují a váží si její „celistvosti“.
Nicméně, právě váhu slov Viktora Balohy netřeba (z hlediska uchování „celistvosti“ Ukrajiny) nijak přeceňovat. Spolu se svými dvěma bratry už roky ovládá region politicky i ekonomicky a vysloužil si přezdívku „Vládce Zakarpatí“. Pokud nyní horuje pro Kyjev, bude to nejspíš jen proto, že je to pro něj výhodné, protože ještě na počátku února kyjevskému prezidentovi Petru Porošenkovi hrozil, že se Zakarpatí vzbouří, pokud nenechá (i zakarpatské, a tím pádem rusínské) vojáky stáhnout se z obklíčeného Debalceva. Baloha totiž – spolu s dalšími ukrajinskými oligarchy včetně Ihora Kolomojského – požaduje co nejrychlejší konec války a obnovení dřívějších ničím nerušených monopolních zisků. A přitom právě Baloha neváhá připravit Porošenka o (přinejmenším) politickou moc návrhem, aby o dalším osudu Donbasu rozhodlo referendum. Pokud by se totiž konalo, stalo by se precedentem, s jehož pomocí by se mohl i Baloha stát oficiálním neomezeným vládcem Zakarpatí i bez souhlasu z Kyjeva. Schopnost „řešit“ podobné problémy už Viktor Baloha, někdejší souputník „oranžového“ prezidenta Juščenka, prokázal třeba ve chvíli, kdy – v těsné spolupráci s místním rodinným klanem Tokarů -- nechal odvolat prokurátora, který nechtěl zrušit trestní stíhání 14 Balohových „rodinných“ firem.
Pokud ale Balohovic klan odmítá autonomii Zakarpatí aktuálně jen z politicko-ekonomických důvodů, znamená to, že jsme aktuálně svědky jen boje o rozdělení budoucí moci, a autonomii (či něco i více) do budoucna vyloučit nelze. A neznamená to ani, že by víkendový „Heckův“ sjezd byl opravdu jen „ruskou provokací“, jak míní Kyjev. Na Zakarpatí totiž působí i další síla, která aktivně míchá kartami – Maďarsko. Petr Hecko loni v září na tiskové konferenci v Budapešti oznámil, že maďarský parlament zakarpatské referendum o sebeurčení z roku 1991 uzná. Tato idea prý v Budapešti tou dobou měla podporu „dvou stran, které tvoří 70 procent poslanců parlamentu“. Podobnou podporu prý ukrajinští Rusíni a Maďaři cítí také z Ruska a Rumunska, tvrdil Hecko.
K uznání referenda sice nakonec nedošlo, ale maďarský ministr zahraničí Peter Szijjarto se zástupci maďarské menšiny v Zakarpatí letos v únoru jednal přímo v Mukačevu, za situace, kdy Budapešť už asi polovině z tamních 200 tisíc etnických Maďarů zajistila maďarské občanství. A co víc, neofašistický parlamentní Jobbik kvůli „útisku“ Maďarů na Zakarpatské Ukrajině tlačí vládu, aby zastavila reversní dodávky ruského plynu Ukrajině. Podporu má tento názor i u maďarské diaspory. Je mimochodem zvláštní, že právě touto – tedy maďarskou – cestou se do Evropského parlamentu dostala občanka nečlenské země EU: Ukrajinka, zakarpatská Maďarka Andrea Bočkorová pronikla „do Evropy“ na kandidátce maďarského vládního Fideszu.
Mimochodem, Rusínové se neobracejí jen na Rusko či Maďarsko. Před pár dny Miloš Zeman přijal na Hradě zástupce Světové rady Podkarpatských Rusínů a byl za to z Mukačeva označen za „Putinovu děvku“ (po čemž následovala omluva, protože byl nejspíš někdo kdosi horlivý a v celém tom rusínském chaosu nepochopil, že za Zemanem jdou „naši“).
Americký think-tank Jamestown Foundation přitom konstatuje, že nejistá budoucnost Zakarpatí v rámci Ukrajiny není svého druhu jediná. Na příkladu několika nedávných teroristických útoků konstatuje, že nejasný je osud také Charkova, který leží jen 70 kilometrů od frontové linie, 40 kilometrů od hranic s Ruskem a většina jeho obyvatel je ruskojazyčná. Separatistické nálady navíc dál ovládají Oděsu, která by se ráda proměnila ve svobodný přístav. Optimismus Kyjevu nezvedá ani EU. Italský premiér Matteo Renzi onehdy sice zdůraznil nutnost respektu ke státní svrchovanosti Ukrajiny, zároveň ale tamní vládu vyzval, aby zaručila autonomii „všem ukrajinským územím“. Šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová zase v rámci řešení ukrajinské krize připomíná diplomatické úsilí po válce na Balkáně, což může někomu maně předestírat pohled na blížící se (a zvenku řízený) rozpad Ukrajiny.
Porošenkovy manévry v Berlíně
Na takto stále obtížněji definovatelnou „Ukrajinu“ se z Berlína vrátil prezident Petro Porošenko. Před cestou, na níž ho nečekalo nic „dobrého“, hýřil slovní aktivitou: oznámil dodávky zbraní z 11 nejmenovaných států EU, slíbil vynaložit na nákup zbraní 3,8 z pěti miliard od Mezinárodního měnového fondu (čímž potvrdil, že peníze od MMF obyčejným Ukrajincům kromě války a umírání nic nepřinesou), předložil návrh zákona povolující vstup cizích vojsk na ukrajinské území (kvůli manévrům s USA a Polskem), avízoval třicítku amerických obrněných humvees a dronů, pochválil si úspěšnost čtvrté mobilizace, byť je na Ukrajině oficiálně na 40 tisíc dezertérů, znovu oživil (v EU i OSN neprůchodný) požadavek, aby na Ukrajinu přijely zahraniční mírové jednotky, oznámil, že očekává bezvízový styk s EU už od května a od Německa očekává půl miliardy eur a navrch ještě navrhl bojkot mistrovství světa ve fotbalu, které se má konat v roce 2018 v Rusku. Tato prohlášení byla určena především domácímu publiku (a možná i jen členům vládní koalice), jimž měla Porošenka připomenout jako muže činu, který ví, co chce, a co dělá. Nebo že vůbec něco dělá.
V Berlíně to ale velký dojem neudělalo. Německá kancléřka Angela Merkelová konstatovala, že o bojkotu fotbalového šampionátu nepřemýšlí, nevyloučila onu půl miliardu, z níž by 200 milionů mělo jít na makroekonomickou podporu, ale smlouva v tomto směru podepsána nebyla s tím, že se tak možná stane do 1. dubna. A co bylo hlavní, kancléřka podle všeho nevzala na vědomí ani hlavní Porošenkův trumf, tedy tvrzení pro německý Bild, že minské dohody kvůli Rusku zkrachovaly a EU proto musí proti Moskvě zesílit sankce. Podotkla, že unijní sankce proti Rusku zesíleny být sice mohou, ale ne dřív než v červnu, byť ani to není příliš pravděpodobné, protože v této otázce v Unii shoda nepanuje, a německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier Porošenkovi „vysvětlil“, že příměří na Ukrajině je sice vratké, ale drží, stejně jako minské dohody. Na tom se ostatně shodli také šéfové diplomacií Francie a Ruska Laurent Fabius a Sergej Lavrov, přičemž Francie k nelibosti Kyjeva vyjádřila ochotu pomoci při obnovení bankovního systému na jihovýchodě Ukrajiny. A k tomu Německo dál trvá i na tom, že zprávy o ruské agresi na Ukrajinu jsou „nebezpečnou (americkou) propagandou“, která má mírový proces sabotovat, zatímco Berlín je přesvědčen, že „vše se musí zlepšovat“, slovy Angely Merkelové.
Petro Porošenko se rychle zorientoval a v Berlíně se proměnil v rozhodného zastánce minských dohod: „Náš rozhodný a společný postoj: Minsk nemá alternativu. Minsk musí fungovat a všechny strany musejí přesně plnit závazky, které přijaly.“ Vzhledem k tomu, že závazky z Minsku II leží především na kyjevské straně, mluvil především sám o sobě. Porošenko pak souhlasil i s požadavkem Merkelové na přijetí zákona o místní samosprávě na Donbasu a „podpořil všechny mírové iniciativy Merkelové, zatímco ona podpořila otázku půjčky,“ shrnul pro Vesti nejmenovaný zdroj z jednání. „O otázce mírových sil se ani nemluvilo, Brusel v tomto směru nic nenavrhl.“
Znamená to tedy, že je Kyjev odhodlaný plnit minskou dohodu z 12. února? Ukrajinský politolog Michail Pohrebnický o tom pochybuje: „Prezident se zapřísahal oddaností minským dohodám, ale zároveň do parlamentu předložil návrh zákona, který napovídá, že závazky nebudou nikdy vyplněny. Text návrhu konstatuje, že zvláštní statut začne platit až po volbách na Donbasu, což v původním návrhu nebylo. Celé to navrhuje prezident, byť 12. bod minských dohod stanovil, že všechny otázky kolem voleb se musejí dojednávat s představiteli zvláštních regionů Donbasu v rámci kontaktní skupiny. Když tedy Merkelová kyjevskou vládu za zákon chválila, ještě asi nevěděla o jeho inovacích. Mám za to, že jí ale brzy někdo upozorní na to, že Kyjev jde cestou porušování dohod.“ Tento trend potvrdil i šéf parlamentní frakce Porošenkovy strany Jurij Lucenko, podle něhož jsou volby na Donbasu v letošním roce málo pravděpodobné.
Washington mezitím potvrdil, že protiruské sankce zůstanou v platnosti, dokud Rusko nezačne v plném rozsahu plnit Minsk II, byť ze samotné smlouvy pro Rusko prakticky žádné závazky nevyplývají.
A mezitím na Ukrajině a v okolí:
-- Ukrajina ukončila malý přeshraniční styk s Ruskem, byť toto opatření – pokud bude vůbec v praxi naplněno – platí jen pro tu část hranice, kterou má Kyjev ještě pod kontrolou. Systém propustek do válečné zóny se proměnil v mohutný korupční byznys.
-- Lídr neonacistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš se prý má stát poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády.
-- Kyjevští radikálové z Bílého kladiva, skupiny, která kdysi patřila pod Pravý sektor, rozjíždějí kampaň „Zabij si svého buržousta“; o skutečné vraždění prý ale nepůjde.
-- „Oranžový“ prezident Viktor Juščenko vybídl spoluobčany, aby se zásobili solí a sirkami na půl roku, protože miliardy od MMF život na Ukrajině očividně neusnadní. Kvůli devalvaci hřivny a zdražení vstupů zemědělci před zahájením setby hlásí zdražení potravin.
-- Z podobných důvodů se o třetinu zdražuje studium na univerzitách – až dosud stály dva semestry na státních vysokých školách až 30 tisíc hřiven.
-- MMF slibuje, že do roku 2020 bude mít Ukrajina zásoby zlata za 39 miliard dolarů.
-- Ukrajinská média „řeší“ syna ministra vnitra, který si v Kyjevě koupil luxusní byt za více než milion dolarů. Sám ministr Arsen Avakov, ač násobný milionář, žije stále v hotelu. Ve stejném komplexu jako mladý Avakov žijí také příbuzní šéfa bezpečnostní rady státu Oleksandra Turčinova, šéfa tajné služby Nalyvajčenka a další VIP současného režimu.
-- Válka na Ukrajině se negativně dotkla více než 1,7 milionu dětí, konstatuje Euronews.
-- V Konstantinovce v Doněcké oblasti propukly bouře poté, co obrněný vůz ukrajinské armády srazil a zabil osmiletou holčičku. Vládní orgán tvrdí, že mají situaci pod kontrolou, podle jiných zpráv rozlícený dav vypálil místní kasárna. Vůdci „povstání“ prý byli identifikováni a vojáci, kteří dívku zabili, budou „tvrdě potrestáni“. Řidič obrněného transportéru byl prý opilý. (Fotogalerie)
-- V ukrajinské armádě nazrává „revoluční situace“, varuje Porošenka otevřený dopis jednoho z plukovníků, který popisuje neuvěřitelnou demoralizace armády. (Fotogalerie). Bez bytu je aktuálně přes 41 tisíc ukrajinských vojáků.
-- Obyvatelé Čuhujeva v Charkovské oblasti zmlátili poslance za Porošenkovu strany.
-- Parlamentní frakce dněpropetrovského oligarchy a gubernátora Ihora Kolomojského oznámila odchod do opozice.
-- Americká banka Goldman Sachs doporučuje nakupovat podhodnocené ruské dluhopisy.
-- Kanadské sankce proti Rusku jsou naformulovány tak, že nemají na Rusko takřka žádný dopad, míní analytici.
-- Německý koncern Rheinmetall požaduje po Berlínu 120 milionů eur jako kompenzaci za ušlé zisky kvůli zrušeným obchodům s Ruskem (v důsledku sankcí).
-- Ruský zahraniční obchod meziročně padl o třetinu. Ruská vláda připouští, že „nevyhnutelným“ je bankrot těžebního koncernu Mečel. Více než polovinu akcií vlastní oligarcha Igor Zjuzin.
-- Rusko odmítlo restrukturalizovat ukrajinský dluh ve výši tří miliard dolarů ještě z Janukovyčových časů.
-- Řady podivných úmrtí politiků, státních úředníků či novinářů rozšířila šéfredaktorka Netešinského Vestniku (z Chmelnycké) oblasti Olha Morozová.
-- Po Putinově „zmrtvýchvstání“ Rusko přistoupilo k celonárodní ukázce síly – prověrky bojové připravenosti se zúčastnilo na 45 tisíc vojáků včetně letectva a ponorek. OBSE prý byla o manévrech informována dopředu.
-- Na 40 procent Němců se v souvislosti s probíhajícími manévry v Pobaltí či v Bulharsku nebo s plány aliance na trvalé základny ve východní Evropě obává války NATO proti Rusku.
-- Doněcká lidová republika znárodnila několik firem, včetně těch, které patří Viktoru Janukovyčovi: „Je to nezákonně svržený prezident a navíc náš rodák, ale jsem si na sto procent jistý, že s radostí pomůže našim podnikům a našemu lidu přežít,“ popsal logiku věci doněcký lídr Alexandr Zacharčenko.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
