Opakování je prý matka moudrosti. Matně tušíme, že v čele Islámského státu stojí jistý Alí Bakr Baghdádí a že páteř vedení Daeše tvoří zneuznaní stratégové ze Saddámovy tajné služby, která byla rozprášena po americké invazi do Iráku. O organizační struktuře velení toho moc nevíme, ale zato najisto víme, že Baghdádího zástupcem a tedy dvojkou Daeše je jistý Fadíl Ahmad Hajálí alias Hadži Mutáz. A víme to proto, že právě tak ho označuje Pentagon pokaždé, když ho zabije. Poprvé se tak stalo loni v prosinci po jednom z amerických náletů, podruhé minulý týden. Tentokrát prý už má být opravdu mrtvý a jeho smrt prý bude mít zcela určitě „negativní dopad na operace IS“. Možná je opravdu mrtvý, možná ne – třeba zabití lídra pákistánského Talibanu Hakímulláha Mahsúda Pentagon oznámil celkem osmkrát, než se v listopadu 2013 „zadařilo“ doopravdy – ale jinak víme, že Mutázova případná smrt na činnost IS větší vliv mít nebude. Protože matkou moudrosti není jen opakování, ale i historie, a ta říká, že každý zabitý „významný lídr“ toho kterého džihádistického hnutí (a bez zabitého „významného lídra“ či „důležitého vysokého velitele“ se žádný správný americký nálet neobejde) je vždy lehce a rychle nahrazen a „jede“ se dál.

Ostatně, zatímco se objevují zprávy, podle nichž nálety americké aliance a vedle ní soustředěný tlak Íránu, Iráku, Sýrie, Kurdů a dalších skutečně protiislamistických skupin dokázal za loňský rok zmenšit řady Daeše asi o sedm tisíc teroristů, americké velení si není jisté skoro ničím. Americké tajné služby ještě na počátku letošního roku odhadovaly početní stavy Islámského státu na 22 tisíc až 32 tisíc mužů ve zbrani, na počátku srpna oba údaje snížily o dva tisíce. Agentura AP tak s odvoláním na zdroje v amerických zpravodajských agenturách shrnuje očividné – rok války Islámský stát nijak významně neoslabil. Například vrchní velitel spojeneckých operací v Iráku a Sýrii generál Kevin Killea má za to, že obrat nastane ve chvíli, kdy irácká armáda dobude zpět Ramádí, největší město sunnitské provincie Anbár. Jenže před rokem ještě Islámský stát v Ramádí nebyl, obsadil ho teprve před třemi měsíci. Jeho pád americké velení omlouvalo poukazy na strategickou zanedbatelnost města ležícího necelých sto kilometrů od Bagdádu, nyní ho má za budoucí důkaz úspěchu. Notnou míru ignorance přitom generál Killea prokázal, když měl na tiskové konferenci zodpovědět otázku ohledně aktuální kapacity Islámského státu: „Nemohu mluvit o tom, kolik lidí k IS přichází, a vlastně ani nevím, kolik sil IS aktuálně v Iráku a Sýrii má,“ prohlásil s tím, že „ze své pozice a s plnou zodpovědností může mluvit jen o tom, co vidí osobně na bojišti.“ Na otázku, co tedy vidí, už odkázal novináře na centrální velení amerických ozbrojených sil. A odtud zaznívá mantra o úspěšné strategii, kterou netřeba měnit… „Začíná se zdát, že prohraná válka ve Vietnamu byla ve srovnání s tím vším dokonale promazaným strojem,“ soudí k Obamově „válce proti Islámskému státu“ americký magazín Mother Jones. A to ještě v jeho reakci nejspíš nevěděli, že v době, kdy je nevhodné se veřejně paktovat s Islámským státem i Al Kajdou, zkouší Washington navazovat vztahy s dosud lehce přehlíženou „trojkou“ na syrském teroristickém „nebi“, skupinou Ahrár al Šám. Kuriózní – přinejmenším z pohledu západních snah -- je, že vedení těchto džihádistů říká Američanům „NE“, protože se bojí, že by se tím diskreditovali. Asi jim bohatě stačí úzké vazby na Turecko, tedy na jiný členský stát NATO, který nad islamistickým terorismem drží ochrannou ruku.

Mimochodem, nově se objevují tvrzení, že právě turecká tajná služba dala syrské Al Kajdě tip, kde najít a rozprášit halasně avízovaných pět desítek „nových syrských rebelů“, které USA vypustily do Sýrie. Prý se tím Ankara pokusila ukázat Spojeným státům marnost jejich počínání a přimět je, aby se přidaly k Turecku a otevřeně podpořily jeho spojence, tedy Al Kajdu a Islámský stát, v boji za svržení Asadova režimu v Sýrii, což už pro USA není aktuálně prioritou.