Nedávná „průlomová“ cesta ministra zahraničí USA Johna Kerryho do Soči k jednání s protějškem Sergejem Lavrovem i Vladimirem Putinem vyvolala řadu spekulací o možném handlu „Ukrajina za Sýrii“. Šťávu jim ještě dodal zvláštní americký vyslanec pro Sýrii Daniel Rubinstein, který se vzápětí zjevil v Moskvě, nicméně kromě spekulací mnoho konkrétních informací k dispozici není. Německá agentura DPA třeba s odvoláním na ruské zdroje konstatuje, že několikahodinová Rubinsteinova jednání byla „otevřená a konkrétní“. Hledala cesty „k vytvoření podmínek pro reálný, udržitelný politický přechod v Sýrii“, který by byl v souladu se závěrečným komuniké z ženevských jednání v roce 2012, dodává americká strana.

Není příliš jasné, co z těchto vágních formulací vyvodit třeba o shodě či neshodě obou mocností s ohledem na budoucí setrvání Bašára Asada v čele damašské vlády. Zatímco není příliš pravděpodobné, že by se Rusko bylo ochotní vzdát Asada a odhrozit tak soudržnost pracně budované „osy odporu“, kterou tvoří Teherán, Damašek a Hizballáh (a do budoucna možná i jemenský Ansaralláh a třeba i šíity ovládaný Bagdád), americká pozice je svým způsobem komplikovanější a „těkavější“ – na jedné straně chce Obama před koncem svého mandátu získat „mírový“ vavřín v podobě smlouvy s šíitským Íránem, ale přitom neztratit tradiční (a hlavně ropné) sunnitské spojence. Pidisummit mezi USA a několika lídry despotického Perského zálivu, kteří byli za Obamou vůbec ochotni do Camp Davidu přijet, na papíře skončil jasným diplomatickým triumfem USA – Washington feudálům neslíbil vlastně nic, co by už beztak neexistovalo, a výměnou za to získal jejich příslib „neútočení“ proti jaderné smlouvě s Íránem, stejně jako ukončení finanční podpory Al Kajdě.

Nicméně Gareth Porter podotýká, že ve skutečnosti Obama v Camp Davidu souhlasil s tím, že Saúdové a Katar budou dál podporovat Al Kajdu v Sýrii a nepostavil se ani nově utvořené alianci mezi Saúdy a Tureckem, jejíž finanční a vojenské zdroje jsou hlavním hybatelem současných vojenských úspěchů kajdistických skupin typu Fronty al Nusrá nebo Ahrár al Šám například v oblasti Idlíbu na severu Sýrie. Právě tam kombinované síly obou skupin tvoří až 90 procent všech džihádistů a Saúdové s Katarem pokrývají 40 procent jejich potřeb, zatímco zbytek zdrojů pochází z drancování dobytých území, pašování všeho možného či z výkupného za únosy. A bez ohledu na jasné formulace „Společného prohlášení“ a příslušných „Dodatků“, jak byly přijaty v Camp Davidu, prý Barack Obama ukončení finanční podpory Al Kajdě chápe spíš jako výzvu Saúdům a Kataru, aby měli své „klienty“ pod kontrolou a budoucí, postasadovský režim v Sýrii nebyl v moci extremistů, ať už z Al Kajdy nebo z Islámského státu. Přinejmenším tak americký postoj popisuje David Ignatius ve Washington Post. Saúdové tak od své politiky v Sýrii ustupovat nemusejí, přičemž Gareth Porter s odvoláním na saúdské zdroje vysvětluje, že financování Al Kajdy v Sýrii je pro Rijád „nezbytné, neb žádná jiná možnost mu nezbývá“. Zprvu se totiž snažili podporovat Svobodu syrskou armádu, ale to byla spíš jen mainstreamová mediální bublina, Islámský stát podporovat nemohou coby svého úhlavního nepřítele, a tak jim „logicky“ zbývá Al Kajda…

Mimochodem, je zvláštní, že zatímco USA se Saúdy volně „handlují“ s Al Kajdou, svým dlouholetým „nepřítelem číslo 1“, jako s houskou na krámě, lídr původní Al Kajdy a Usámův nástupce Ajmán Zavahrí mlčí. A to nezvykle dlouho, už od loňského září. Co kuje?

Islámská armáda a Rubinstein

Je jasné, že za této situace bude válka v Sýrii, jak už bylo řečeno, dál pokračovat, a je současně jasné, že nynější tolerance vůči Al Kajdě nemůže pro USA (a Izrael koneckonců ani pro samotné Saúdy) skončit nijak dobře, a proto lze očekávat, že tato politika nijak dlouhou životnost mít nebude. Že by právě o tom jednali Kerry s Rubinsteinem v Rusku?