Je očividné, že milion migrantů v půlmiliardové Evropě – nebo několik set nebo tisíc v desetimilionové České republice – nelze považovat za existenciální ohrožení naší kultury nebo „stylu života". Současně ale není zcela vhodné mluvit ani o humanitárnosti. V časech globalizace přitom celý problém nelze vnímat jinak než globálně. A stačí se podívat na údaje Světové banky, která tu největší chudobu počítá od příjmu do dvou dolarů na osobu a den. Takových lidí živoří v Africe asi 620 milionů, dalších 890 milionů v Indii a v Asii jako takové je to dalších 810 milionů. Celkem pak na světě pod onou hranicí „ekonomického migranta", jak se módně říká na bruselské úrovni, přežívají tři miliardy lidí. A většina z těch chudých je příliš chudá, příliš nemocná, příliš negramotná, příliš „mimo realitu", aby se z nich vůbec stali migranti. Jaký humanitární efekt má milion migrantů, tím spíš takových, kteří ještě našli energii i prostředky, aby se vůbec stali migranty. Právě tyto schopnosti, které jim umožnily vydat se na cestu, je totiž předurčují k tomu, aby mohli čehosi dosáhnout doma. Pokud by dostali příležitost, samozřejmě. Místo ní ale vyrážejí do Evropy či Ameriky, kde mají potenciál vytlačit z trhu práce tamní nejslabší.
Statistiky přitom mluví jasně: Na každý milion, který by se dal přijetím migrantů „zachránit", v zemích stíhaných chudobou, násilím a válkami přibude dalších 80 milionů lidí. Jen v subsaharské Africe při zachování současných trendů podle demografů vzroste počet lidí žijících s necelými dvěma dolary na den – tedy lidí teoreticky připravených vydat se na cestu do EU – v roce 2050 na nějakých 800 milionů. Ve stárnoucí Evropě ale podle všeho mezitím počet obyvatel poklesne na 450 milionů. Průměrný věk se dnes v Africe pohybuje kolem dvaceti let, v roce 2050 by mohl stoupnout na pětadvacet. Evropa až po Ural loni hlásila 140 milionů lidí mladších osmnácti let, ve výhledovém roce 2050 by to mělo být ale už o deset milionů méně. Afrika i s bouřlivým arabským severem má přitom aktuálně 540 stejně mladých lidí na každý tisíc obyvatel.
V Bruselu – ale především v Berlíně – samozřejmě zaznívají slogany o nutnosti nabídnout Africe její budoucnost a proměnit ji v kontinent nefalšovaného boomu. Jsou tu ale zase statistiky. Celkový export z kontinentu svázaného politikou drancování západních nadnárodních koncernů (a v poslední době i nástupem čínských firem) loni dosáhl objemu 150 miliard dolarů. Vývoz přitom stojí a padá se surovinami – ropou, diamanty, zlatem, železnými rudami – a více než polovina z něj připadá na Jihoafrickou republiku, kterou ani po svržení režimu apartheidu nelze považovat za typický africký stát. Všechny ostatní africké země s celkem 940 miliony obyvatel tedy vygenerovaly export v hodnotě necelých 70 miliard dolarů, což je srovnatelné s pětimilionovým Slovenskem.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV