Tereza Spencerová: Proč Putin odmítl Řecku pomoci z eurozóny?

Tomuto směřování napovídalo i razantní sbližování Athén s Moskvou, kde ale Řecko žádné peníze nedostalo. Tsipras to ještě v dubnu vysvětloval tím, že „Řecko není žebrák, který obchází různé země a žádá po nich, aby vyřešily jeho problémy, ekonomickou krizi, která nedělá starosti jen Řecku, ale celé Evropské unii“.

Nicméně, možná to vše byla jen snaha zachovat tvář, neboť řecký list To Vima nyní tvrdí, že „Plán B“ opravdu existoval a spočíval v tom, že Rusko, potažmo státy BRICS rychle Řecku půjčí 10 miliard dolarů k financování nové řecké měny. List k tomu cituje Tsiprase z jeho zatím posledního rozhovoru pro státní ERT, v němž prohlásil, že „pro tištění své vlastní měny stát potřebuje rezervy v tvrdé měně“.

Moskva i Peking nicméně tuto řeckou žádost odmítly, přičemž Rusko jen vágně přislíbilo pět miliard dolarů vyplacených předem za řeckou účast v novém plynovodu z Turecka. Tsipras se svou žádostí následně neuspěl ani v Pekingu nebo Teheránu, pokračuje deník. Podle něj Tsipras návrat k drachmě plánoval už od počátku letošního roku, spoléhal na Rusko a s plánem byli srozuměni klíčoví ministři jeho vlády včetně šéfa financí Janise Varufakise, ministra obrany Panose Kammenose nebo ministra energetiky Panagiotise Lafazanise.

Když pak Tsipras v červnu v Petrohradu ostře odsoudil unijní politiku, právě tehdy prý německým politikům došlo, že se Řecko chystá změnit strany a ohrozit tak eurozónu jako takovou, tvrdí To Vima. Tsipras přitom prý spoléhal, že se Berlín takové možnosti zalekne, ustoupí ze svých pozic a nabídne Řecku alespoň částečné odpuštění dluhů.

Největší „bombou“ je ale tvrzení, že Vladimír Putin půjčku Řecku a jeho návrat k drachmě odmítl v noc, kdy se v Řecku konalo referendum. Poté tak už Tsiprasovi nezbývalo, než „kapitulovat“ před Angelou Merkelovou a podepsat třetí a zničující „pomocný balíček“. Jinými slovy, nebyl to tolikrát omílaný Tsiprasův špatný odhad výsledků referenda nebo dokonce jeho údajná touha v hlasování prohrát, ale Putinovo rozhodnutí na poslední chvíli, co vedlo ke kapitulaci řecké vlády…

Pokud se informace deníku To Vima potvrdí (třeba z úst Janise Varufakise, který svými komentáři „dělá“ palcové titulky snad každý druhý den), je zřejmé, že Angela Merkelová musí být Vladimiru Putinovi nesmírně zavázaná, neboť se tím eurozóna, slovy Paula Krugmana, vyhnula smrtící kulce. A pokud se vše opravdu potvrdí, dojde k tvrdému poznání, že Merkelové sen o pokračující a jednotné Unii – alespoň pro nejbližší dobu, neb ekonomové beztak očekávají Grexit ještě do konce příštího roku – zachránil zrovna „Putler“ z Kremlu.

Zásadní otázkou by pak bylo, co za to dostal výměnou. Přímo se nabízí pohled na Ukrajinu, kde se Porošenkova vláda ocitla pod silným tlakem Berlína i Paříže, aby splnila podmínky minských dohod, a to pokud možno okamžitě. Rovněž by se tím dal vysvětlit obrat Spojených států, které se obávaly, že po vystoupení Řecka z eurozóny bude následoval i odchod z NATO, čímž by aliance na jihovýchodním křídle citelně utrpěla. Možná právě proto mohla náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová v Kyjevě ujišťovat, že nová americká politika vůči ukrajinské krizi není handlem za ruskou pomoc s uzavřením jaderné dohody s Íránem. Mimochodem, aktuální shoda postojů USA a Ruska mezi ukrajinskými politiky i politology vyvolává silné podezření, že se Obama s Putinem už o Ukrajině „mlčky dohodli“.

Plusy pro Rusko

Důvody, proč Putin Řecku nepomohl, jsou ale podle všeho mnohem komplexnější, vysvětluje Alexandr Baunov z moskevského Carnegieho centra. Pro pomoc mluvily ideologické důvody, ale proti nim stály důvody praktické – Syriza se k moci dostala před půl rokem a v rámci demokracie může být za půl roku znovu pryč. To už se Rusku stalo v případě ukrajinského prezidenta Janukovyče, jemuž slíbilo 15 miliard dolarů, stihlo mu dodat jen tři miliardy a i ty ne a ne z Kyjeva dostat nazpět. „Putin upřednostňuje nedávat peníze demokratickým zemím, pokud od nich nemůže na oplátku získat něco hmatatelného – například zablokování unijních sankcí, čehož Řecko beztak nebylo schopné,“ shrnuje autor s tím, že Moskvu na Řecku „zajímá jen několik specifických věcí“.

Rusko by se podle něj chtělo podílet například na privatizaci řeckého státního plynárenského monopolu DEPA a koupilo systém přepravy plynu, ale unijní pravidla to zakazují. Rádo by rovněž vedlo přes Řecko plynovod z Turecka, ale je pravděpodobné, že celý projekt – stejně jako South Stream – narazí na bulharskou vládu. Zájem má také o ztrátové řecké státní železnice, protože až Číňané plně zprivatizují přístav v Pireu, mohlo by se zboží odtud rozvážet po kolejích do celé Evropy.

Zájem Ruska na pomoci Řecku by samozřejmě vzrostl, pokud by Tsipras vyvedl zemi z eurozóny a k tomu dosáhl odepsání všech dluhů; v takovém případě by miliardy plynoucí do Řecka dávaly Kremlu smysl, ale půjčky, které by obratem končily na kontech německých a francouzských věřitelských bank očividně smysl nedávají. „Po telefonátu s Tsiprasem Putin okamžitě volal šéfce Mezinárodního měnového fondu Chrastině Lagardeové, prohodil za Řecko několik dobrých slov a vyzval Evropany, aby Athény podpořili jak jen to bude možné,“ píše Alexandr Baunov. „Je pravděpodobné, že o totéž požádal Lagaredovou i Barack Obama: neexistují žádné náznaky, že by Řecko kdy bylo bodem vážnějšího sváru mezi Ruskem a USA, a to bez ohledu na řecký postoj k ukrajinské krizi, protizápadní nálady řeckých lídrů a Tsiprasovo přátelství s Putinem.“ USA nechtěly, aby se Řecko stalo ´evropskou Venezuelou´ a navíc se jim ve výsledku velmi líbí, že země zůstala v eurozóně na náklady Německa, byť přitom jasně chápou, že zároveň s tím Evropa musí dostat i více rozhodovacích pravomocí ve vztahu k USA, soudí autor.

Rusko sice Řecku nepomohlo, ale zvítězí i tak, soudí Alexandr Baunov. „Zcela jistě z řecké krize těží: Pokud totiž Západ není s to nastolit řád a prosperitu v poměrně bohatém Řecku, které v rámci Evropy působilo pětatřicet let, jak pak může slibovat, že jednostranně přinese řád a prosperitu Ukrajině, zemi mnohem větší, chudší a chaotičtější?“ ptá se autor (zatímco kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk Řekům surrealisticky radí, že jen neochvějně po boku EU se mohou stát stejně „úspěšným příběhem“ jako Ukrajina…) Z ruského pohledu mají všechna řešení řecké krize své klady a zápory. Pokud by Řecko vystoupilo z eurozóny, Moskva by získala levný stát, v němž by se i menší investice mimořádně vyplatily, a to při zmírnění rigidních unijních regulacích. A co víc, po ekonomickém kolapsu by brzy následovalo odpouštění dluhů a nejspíš i růst; nikdo totiž nedopustí, aby se Řecko proměnilo v Zimbabwe. „Přitom ale Moskva rozhodně nechce a ani nepotřebuje kolaps eurozóny a evropské ekonomiky: stále má ještě z EU významnou část svých zisků z vývozu,“ píše Alexandr Baunov. „Rusko, stejně jako mnoho jiných zemí, se obává zlomu, který by přišel s Grexitem, ale zároveň je spokojeně, že krize poutá pozornost na nedostatky a slabiny EU. Řecké drama tak bylo ve skutečnosti konfliktem výlučně vnitroevropským, nikoli konfliktem mezi Ruskem a EU,“ uzavírá autor.

Samozřejmě, největším poraženým v této realpolitické hře, jsou obyčejní Řekové. Přinejmenším prozatím.

AKTUALIZOVÁNO: Mluvčí Kremlu zprávu deníku To Vima popřel s tím, že Řecko po Rusku nikdy žádnou finanční pomoc nežádalo.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami