„Já se ve skutečnosti nezměnil, stejně jako se nezměnily naše politika, hodnoty nebo principy. Problém spočívá na Západě a není to problém nový. Souvisí s nezávislostí naší země,“ prohlásil loni v lednu v rozhovoru pro Literárky syrský prezident Bašár Asad na otázku, proč se z „drahého přítele“ Západu takřka přes noc stal „diktátorem“ nebo rovnou „Hitlerem“. „Ve skutečnosti je to problém, který má Západ s mnoha státy, včetně Sýrie. V době, o níž mluvíte, tedy v letech 2008 až 2010, byly naše vztahy se Západem dobré, ale nevycházely ze vzájemného respektu. Například Francie chtěla, aby Sýrie sehrála určitou roli kolem íránského jaderného programu. Chtělo se po nás, abychom nebyli součástí celé kauzy, ale abychom Írán přesvědčili ke krokům, které byly proti jeho zájmům. Odmítli jsme to. Chtěli po nás také, abychom se postavili proti hnutí odporu v našem regionu dříve, než skončí izraelská okupace a agrese proti Palestincům a dalším sousedním zemím. I to jsme odmítli. Chtěli po nás podepsat asociační dohodu s EU, což bylo proti našim zájmům, neboť by to naši zemi proměnilo jen v otevřený trh pro jejich zboží, zatímco našemu zboží na svých trzích vyhradili jen velmi malý prostor. Odmítli jsme to, protože je to proti zájmům syrského lidu.“
Mnohé tváře západní politiky, podle kterých „musel padnout“, Asad přežil: pryč jsou David Cameron, Nicolas Sarkozy i Hillary Clintonová, která ještě před pár týdny počítala s rozpoutáním americké agrese proti Sýrii. Právě jí Barack Obama kdysi „svěřil“ Libyi, která jako stát přestala existovat – místo toho se proměnila ve válečnou zónu, do níž pronikl i Daeš, aby mohl (mimo jiné) vydělávat miliony na ropě nebo na pašování migrantů do Evropy.
Barack Obama i John Kerry, který Hillary Clintonovou po libyjském krachu vystřídal v čele ministerstva zahraničí, ve funkcích ještě dva měsíce zůstanou, nicméně jako by je Trumpovo zvolení – ale spíš porážka Hillary -- polilo živou vodou. Hned den poté Obama nařídil – byť „omezené a po předchozím informování Rusů“ -- bombardování Al Kajdy v Sýrii, což se s ohledem na americké obavy o „umírněné rebely“ až dosud jevilo jako něco zcela nemožného. A podle Washington Post tento trend nejspíš ještě zesílí, „jakmile zvolený prezident Donald Trump převezme funkci … zřejmě v rámci přímé spolupráce s Moskvou“.
A podle všeho rovnou i v přímé spolupráci s Bašárem Asadem; syrský režim kooperaci s USA podmínil ukončením americké podpory džihádu, na jehož výcvik a vyzbrojování -- pod hlavičkou „umírněných rebelů -- CIA vynaložila miliardy dolarů. A Donald Trump nyní v rozhovoru pro Wall Street Journal prohlásil, že americká pomoc „umírněným“ syrským rebelům zřejmě skončí, protože „nemáme tušení, co je to vůbec za lidi“, tím spíš, že se Spojené státy přece musejí soustředit na vítězství nad Daešem. „Můj pohled na Sýrii se významně liší od mnoha jiných. Mám za to, že pokud bojujete proti Sýrii, zatímco Sýrie současně bojuje proti Daeši, tak Daeši pomáháte. (…) Rusko je dnes spojencem Sýrie a navíc také i Írán, který se díky nám stává stále silnějším, je spojencem Sýrie. Dost bylo boje proti Rusku a Sýrii.“ (V souvislosti s Íránem je důležité, že Trump už bere zpět svá předvolební prohlášení, jadernou smlouvu s Teheránem už nehodlá rušit a nově je řeč jen o „prozkoumání“ dohody.)
Trump pochyboval o smysluplnosti pomoci džihádu v Sýrii už dříve, přičemž varoval, že svržení Asadova režimu by mohlo vyústit v katastrofu. Nově tak vlastně jen dodává, že podpora džihádu rovnou povede k válce proti Rusku, Sýrii a Íránu.
Nové kabáty
Tato otázka je přitom v americkém establishmentu dlouhodobým jablkem sváru – Pentagon upřednostňuje válku proti Daeši, zatímco ministerstvo zahraničí a CIA by raději „měnily režim“ v Damašku. Snahy CIA vyzbrojovat džihád, stejně jako snahy Pentagonu vytvořit „nové syrské rebely“, přitom ale shodně skončily krachem a fakticky jen „předávkou“ amerických zbraní do rukou Al Kajdy nebo Daeše. Pokud se budoucí prezident rozhodl s oběma „projekty“ skoncovat, bude to zásadní „revoluce“ v americké zahraniční politice.
O vylepšení image „bojovníka proti terorismu“ se snaží ale i dosluhující Barack Obama bez Clintonovic klanu v zádech (a na obzoru): kromě bombardování Al Kajdy na severu Sýrie jeho ministerstvo financí „podniklo akci k přerušení vojenských, náborových a finančních operací“ Fronty al Nusrá, syrské frančízy Al Kajdy. Na „kárném seznamu“ ministerstva se tak kromě jiných objevil i Abdalláh Muhammad Sulejmán al Muhajsíní, saúdský duchovní považovaný za hlavního ideologa Al Kajdy v Sýrii. Na snímku vlevo je ideolog terorismu Muhajsíní se syrským „novinářem“ Hádím Abdalláhem, který zrovna od Sorosem spolufinancovaných Reportérů bez hranic získal výroční cenu…
Nicméně, po pěti letech války a nezměrných lidských a materiálních obětech je americký prezident „najednou“ s to přestat Al Kajdu podporovat a začít ji naopak bombardovat, stejně jako to dělají Rusové. A k tomu už není oficiálním tabu konstatovat očividné, tedy že „umírnění teroristé“ vždy byli jen výplodem propagandy.
Není samozřejmě jisté, zda se Pentagon nebo CIA novému prezidentovi podřídí, zda ho naopak nedonutí ke kompromisům (natož k obratu), protože vojenskoprůmyslový komplex a s ním spjaté síly se na rozdíl od Hillary Clintonové nikam „neztrácejí“. A nikam daleko se samozřejmě neztrácí ani vliv desítek milionů dolarů, které Saúdové nebo Katar věnovali Clintonovým, aby si koupili americkou zahraniční politiku v regionu. Není ani jasné, zda rozmáchle avízovaná změna zahraniční politiky především na Blízkém východě Trumpa „nevcucne“ do některého z tamních konfliktů až po uši, jak uvažuje například Patrick Cockburn na The Independent.
Na druhou stranu je tu ale i izraelská podpora Asadovi, což je hlas, který má v politických kruzích Washingtonu stále velkou váhu, bez ohledu na pokračující sbližování Izraele s Ruskem.
Příznačným se v tomto směru jeví projev českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka v parlamentu. Pasáž týkající se Blízkého východu: „Tady v této zemi byly v minulosti hlasy v zahraniční politice, v roce 2003, dneska se k tomu už nikdo nehlásí, ale tady bylo plno těch, kteří říkali, že musíme zaútočit na Irák, že tohle je politika západu, tohle má být evropský postoj. Kolik bylo těch, kteří tomu čelili? A když jste řekli, že to je špatně, že to je nepromyšlené, tak vám řekli - ztichněte, nepatříte k západu, chováte se nepatřičně, měli byste mlčet. Tak to bylo v roce 2003. Mnozí si to nepamatujete. Ale to nestačí. Když potom přišla situace v Libyi, v této zemi, vzpomeňte si, podívejte se. Tady byli lidé, kteří v zahraniční politice říkali, že musíme zaútočit v Libyi. Mohu vám je jmenovat, ale nebudu to dělat, nebylo by to fér. Takže tehdy se říkalo, to je evropská politika, zaútočit v Libyi. Všichni víte, jak to dopadlo, důsledky toho sklízíme dodnes. Zcela rozvrácená země. Jak bychom potřebovali mít v Libyi partnera! No a nemáme ho tam, protože tu zemi najednou po našich skvělých (zásazích) nelze dát vůbec dohromady a my na to doplácíme obrovským způsobem. A co víc, mohl bych vám jmenovat jména těch, kteří tady v zahraniční politice říkali: v Sýrii, vtrhněme tam, svrhněme Asada! Chcete slyšet jména těch, kdo to říkali? (Hlas ze sálu: Ano.) Já jsem korektní, pane kolego, takže já nechci někoho... Ale byli tady takoví, kteří říkali: svrhněte Asada! To byla také česká zahraniční politika a tohle se také pokládalo za politiku západu. Všechno se pokládá za politiku západu. Já tvrdím, že to byla špatná politika. A dneska už to není politika Evropy. Když dneska říkáme, že nelze řešit věci tak, že tam budeme vtrhávat a nastolovat demokracii, tak tohle je dneska evropská politika. My dneska nejsme někdo, jako že jsme podivní. Tohle je dneska věc, kterou my sdílíme. Já když toto říkám, tak to sdílím s evropskými partnery. Já nejsem mimo evropskou debatu, já nejsem ten, kdo odvádí zemi někam na východ.“
Obecně lze s tímto názorem souhlasit, na kráse mu trochu ubírá skutečnost, že takto naplno zaznívá až ve chvíli, kdy se zdá, že už se „to smí“. Na druhou stranu slouží ministrovi ke cti, že bez ohledu na četné „gabalovské“ domácí i zahraniční -- především „postkoloniální“ britské a francouzské -- tlaky české velvyslanectví v Damašku udržel. Britský „brexitový“ ministr zahraničí Boris Johnson dál razí londýnskou politiku nespolupráce s Ruskem v Sýrii a nutnosti Asadova svržení, chtěl by k témuž přesvědčit i Trumpa a bezpochyby v této věci tlačil i před několika dny během své návštěvy Prahy. Možná, že Zaorálek svým projevem nepřímo reagoval právě i na Brity.
A takové kozelce se přitom metají v době, kdy Trump ještě ani není v úřadu. Zatímco americký establishment už tlumí svou rétoriku, houfuje se za Trumpem a nechává za sebou zástupy osiřelých snaživých propagandistů, syrská armáda, která od Ruska dostala symbolicky „tu čest“ osvobodit východní Aleppo, mezitím dál postupuje a dala tamnímu džihádu čtyřiadvacetihodinové ultimátum, než zahájí finální ofenzívu. Al Kajda a Daeš v Jarmúku dostaly na kapitulaci měsíc…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
