Turecko původně do americké koalice proti Islámskému státu vstupovat nechtělo. Pak ale předvedlo eskamotérský trik s propuštěním 46 svých občanů, které IS v červnu zajal v iráckém Mosulu (Ankara údajně výměnou propustila několik radikálních islamistů drahých srdci lídrů IS), prezident Recep Erdogan si tím uvolnil ruce a rozhodl, že Turecko „nemůže stát mimo“. Parlament pak poměrem hlasů 298 ku 98 vládě schválil mandát k vojenským akcím v Iráku a Sýrii. Turecko tak od nynějška umožňuje americkým a jiným „koaličním“ letounům využívat k ilegálním náletům na Irák a Sýrii své základny. Pozoruhodné přitom je, že turecký parlament svůj souhlas formuloval tak, že turecká armáda může útočit nejen na IS, ale fakticky na každého, koho si označí za teroristu.
Samozřejmě, jako první se v takto vágně definovaném vstupu do války coby terče nabízejí Kurdové (včetně těch v Sýrii), jejichž mnohé organizace jsou na tureckých seznamech „teroristů“.
Podle tureckých komentátorů se totiž vláda v Ankaře shodla s armádou v názoru, že americká „strategie“ bombardování a proklamovaného zničení IS ve finále povede ke vzniku Velkého Kurdistánu, tedy nezávislého kurdského státu, který by sjednotil Kurdy z Turecka, Sýrie a Iráku, k nimž by se později možná mohli připojit i Kurdové íránští. A tento stát by nutně musel vzniknout na území zmíněných zemí, což by byl konec Blízkého východu, jak byl takřka před sto lety narýsován na základě Sykes-Pikotovy dohody. Novou mapu regionu by nakreslily Spojené státy, které otázku Kurdů často označují za středobod nynější války, sorry, „humanitární kampaně“, ale turecký ultranacionalismus – pevně ukotvený ve vládě i armádě – není rozhodně ochotný vzdát se jakéhokoli území.
Může se přitom opřít o veřejnost – 57 procent Turků podporuje proces řešení kurdské otázky, ale pouze prostřednictvím zlepšení ekonomické situace v kurdských oblastech a k tomu posílením některých etnických práv, vesměs spjatých s užíváním kurdského jazyka. Žádné území, žádná samostatnost.
Pokud ale Kurdové vyjdou z nynějšího boje proti IS vítězně, rozšíří seznam svých požadavků a ke svému vysněnému státu se dostanou zase o krok blíž. Aktuální změna postoje Ankary vůči americké válce proti IS sice ještě nemusí znamenat, že by Turecko bylo ochotné jít s USA do otevřeného střetu, ale příznačný bonmot praví, že Turecko sice není dost velké na to, aby mohlo určovat pravidla hry, je ale dost velké na to, aby hru kazilo.
Ještě před pár dny v rámci Valného shromáždění OSN v New Yorku prezident Erdogan s Bílým domem dospěl ke shodě na třech bodech „syrské politiky“ (spolupráce s útočící koalicí, vyhlášení bezletové zóny na syrské straně a podpora syrské opozici vedoucí ke změně vlády v Damašku), nicméně to zdaleka neznamená, že by Turecko vojensky postupovalo ve shodě s USA a jejich vazaly, byť USA svůj tlak na Ankaru neustále zesilují. Jak ale konstatuje někdejší unijní velvyslanec v Ankaře Marc Pierini: „Dokud si Turecko užívá ochrany NATO v podobě raket Patriot namířených proti syrskému režimu, Ankara podle všeho nebude ochotná stát se aktivním členem válečné operace proti čemusi, co bylo původně sunnitským povstaleckým hnutím v Sýrii.“ (Mimochodem, nový šéf NATO Jens Stoltenberg Turecku slíbil ochranu v případě napadení.) Turečtí politici ale přitom nevylučují, že by jejich armáda vstoupila do syrské války jednostranně, například kvůli vytvoření nárazníkového pásma na syrském území.
A právě kolem těchto plánů se točí kurdská kritika turecké politiky. Podle Kurdů se totiž Ankara nečinností snaží pomoci Islámskému státu, aby „etnicky vyčistil“ kurdská území v Sýrii. A fakt, že turecká (a spolu s ní i ta americká) armáda jen přihlíží, jak IS dobývá Kobání, které se v očích syrských i tureckých Kurdů stalo už „Kurdským Stalingradem“, těmto spekulacím dodává na oprávněnosti. Vězněný lídr Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullah Ocalan už varoval, že pokud Kobání padne, skončí spolu s ním i mírový proces mezi Ankarou a PKK.
Erdogan se tak ocitl mezi tlakem USA, aby se připojil k vojenské operaci proti IS, a svou vlastní touhou vidět konec dvou svých nepřátel: syrského prezidenta a kurdských geril, které na severu Sýrie fakticky spravují vlastní stát, shrnuje Marc Champion. „Přihlížení, jak Islámský stát ničí bojovníky syrské Strany kurdské jednoty (PYD), otevřeně slouží jeho vlastnímu cíli.“ Turečtí komentátoři proto soudí, že Ankara aktuálně nejvíc získá tím, že bude Islámskému státu nepřímo pomáhat, při současném uklidňování Spojených států. Podle Al Monitoru tak lze na souhlas parlamentu s účastí ve válce nahlížet jako na jeden z takových „uklidňovacích“ pokusů, může to být ale jen povolenka k jednostrannému vstupu do syrské války, přičemž nárazníková pásma v Sýrii mohou posloužit nejen k odstrašení (a odstranění) Kurdů od tureckých hranic, ale i jako vyjednávací karta s USA i s IS. Ale žádná z těchto z těchto strategií není dlouhodobě udržitelná.
A aby to nebylo zamotané málo, Turecko rozehrává své sázky vysoko a na všechny strany. A tak Rusko navyšuje dodávky zemního plynu do Turecka ze 16 na 19 miliard kubíků ročně a prohlubuje se ekonomická spolupráce mezi oběma zeměmi obecně. Vzájemný obchod by měl letos dosáhnout objemu 100 miliard dolarů, zvažuje se, že se vzájemné platby budou provádět v rublech a tureckých lirách, jedná se o společné zóně volného obchodu nebo o tureckém sblížení s „ruskou“ Celní unií, v níž jsou rovněž Kazachstán a Bělorusko. K nim se aktuálně přidává Arménie a právě její přiblížení k Ankaře by pak do budoucna teoreticky mohlo vést třeba i k řešení gordického uzlu v Náhorním Karabachu…
Je přitom všem jasné, že Rusko bude v syrské válce dál stát na straně Damašku (a tedy proti IS), a tak se pro Ankaru nabízí už třetí „bolehlav“: Bude „řešit“ kurdskou otázku „hájením“ IS a pokračovat v plánech na svržení Asadova režimu? Nebo vyhoví Američanům a začne bojovat proti IS na principu „pak se ukáže“? Nebo snad vyhoví Rusům, začne bojovat proti IS, ale zřekne se plánů na „změnu režimu“ v Sýrii?
A válka v Iráku a Sýrii stručně:
-- Americké nálety na severu Sýrie „omylem“ zasáhly sila plná sklizené pšenice, které si kdosi spletl s „základnami teroristů“. Pšenice shořela, nejméně dva zaměstnanci byli zabiti.
-- Pentagon přiznává, že kvůli nedostatku zpravodajských informací není často jasné, na jaké cíle se nálety zaměřují a co to vlastně bomby či rakety ničí.
-- Při náletu z minulého týdne americké bomby „málem zasáhly“ jednu ze základen údajných spojenců z „umírněné“ Svobodné syrské armády.
-- Boj proti IS na východě Sýrie už vyústil ve vybombardování takřka všech tamních ropných rafinérií. Ekonomika, státní i soukromá, v této části Sýrie je prakticky zničená.
-- S narůstající intenzitou náletů Pentagon varuje, že „nelze IS vybombardovat do ztracena“. Jinými slovy, je nutné vyslat vojáky. Na novou základnu do Kuvajtu už pro potřeby syrské války míří 2100 mariňáků.
-- Irácké letectvo namísto svým obklíčeným jednotkám v provincii Anbár shodilo zásoby potravin a munice omylem bojovníkům IS.
-- Nejméně 41 dětí zahynulo při útoku sebevražedného atentátníka u školy v syrském Homsu.
-- Irácký premiér Hajdar Abádí opakovaně varuje sunnitské feudální režimy z Perského zálivu, aby se neúčastnily amerických náletů v převážně šíitském Iráku. USA prodají Saúdům nově rakety a další zbrojní systémy za 1,75 miliardy dolarů.
-- Americké nálety umožnily syrské armádě soustředit se na novou ofenzívu v provincii Idlíb na severozápadě země.
-- Německé úřady přiznávají, že před pěti lety povzbuzovaly radikálně založené muslimy k odjezdu na Blízký východ. Tato praxe prý ale po roce skončila a dnes je naopak snahou ve výjezdu jim bránit.
-- OSN zveřejnila zprávu o „ohromujícím výčtu“ porušování lidských práv v Iráku, jichž se dopouští IS i irácké bezpečnostní složky.
-- Náklady na americkou válku v Iráku a Sýrii se mohou snadno vyšplhat až na 1,8 miliardy dolarů měsíčně. Barack Obama přitom konflikt plánuje na přinejmenším deset let.
-- Součástí Obamovy „koalice“ je i Jordánsko, jehož král Abdalláh nyní jednal v Moskvě s Vladimirem Putinem o „spolupráci v oblasti energetiky“ a samozřejmě i o syrské válce.
-- Bílý dům pro nynější novou válku zrušil pravidlo, podle něhož smějí bezpilotní letouny bombardovat cíle jen v případě, že existuje „takřka jistota“, že nebudou zasaženi civilisté. Taková ohleduplnost prý ale od nynějška platí jen pro místa „mimo aktivní nepřátelské akce“, což pro Sýrii prý neplatí. Platí ale například pro Pákistán, kde je při amerických náletech průměrně zabito 49 civilistů na jednoho zabitého „teroristu“. Jak by to tam asi vypadalo, kdyby se tam bombardovalo bez „takřka jistoty“?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
