Turecko původně do americké koalice proti Islámskému státu vstupovat nechtělo. Pak ale předvedlo eskamotérský trik s propuštěním 46 svých občanů, které IS v červnu zajal v iráckém Mosulu (Ankara údajně výměnou propustila několik radikálních islamistů drahých srdci lídrů IS), prezident Recep Erdogan si tím uvolnil ruce a rozhodl, že Turecko „nemůže stát mimo“. Parlament pak poměrem hlasů 298 ku 98 vládě schválil mandát k vojenským akcím v Iráku a Sýrii. Turecko tak od nynějška umožňuje americkým a jiným „koaličním“ letounům využívat k ilegálním náletům na Irák a Sýrii své základny. Pozoruhodné přitom je, že turecký parlament svůj souhlas formuloval tak, že turecká armáda může útočit nejen na IS, ale fakticky na každého, koho si označí za teroristu.

Samozřejmě, jako první se v takto vágně definovaném vstupu do války coby terče nabízejí Kurdové (včetně těch v Sýrii), jejichž mnohé organizace jsou na tureckých seznamech „teroristů“.

Podle tureckých komentátorů se totiž vláda v Ankaře shodla s armádou v názoru, že americká „strategie“ bombardování a proklamovaného zničení IS ve finále povede ke vzniku Velkého Kurdistánu, tedy nezávislého kurdského státu, který by sjednotil Kurdy z Turecka, Sýrie a Iráku, k nimž by se později možná mohli připojit i Kurdové íránští. A tento stát by nutně musel vzniknout na území zmíněných zemí, což by byl konec Blízkého východu, jak byl takřka před sto lety narýsován na základě Sykes-Pikotovy dohody. Novou mapu regionu by nakreslily Spojené státy, které otázku Kurdů často označují za středobod nynější války, sorry, „humanitární kampaně“, ale turecký ultranacionalismus – pevně ukotvený ve vládě i armádě – není rozhodně ochotný vzdát se jakéhokoli území.

Může se přitom opřít o veřejnost – 57 procent Turků podporuje proces řešení kurdské otázky, ale pouze prostřednictvím zlepšení ekonomické situace v kurdských oblastech a k tomu posílením některých etnických práv, vesměs spjatých s užíváním kurdského jazyka. Žádné území, žádná samostatnost.

Pokud ale Kurdové vyjdou z nynějšího boje proti IS vítězně, rozšíří seznam svých požadavků a ke svému vysněnému státu se dostanou zase o krok blíž. Aktuální změna postoje Ankary vůči americké válce proti IS sice ještě nemusí znamenat, že by Turecko bylo ochotné jít s USA do otevřeného střetu, ale příznačný bonmot praví, že Turecko sice není dost velké na to, aby mohlo určovat pravidla hry, je ale dost velké na to, aby hru kazilo.