Ještě před týdnem to byl jen můj dojem, který vycházel z pohledu na syrskou válečnou šachovnici, dnes už se ale o neveřejné koordinaci ruských a amerických vojenských tahů v Sýrii píše vcelku běžně. Ačkoli USA k tématu mlčí a Rusko mluví jen o „výměně informací, byť i dvakrát denně“, přímo v terénu to musí být asi už opravdu těžko popíratelné, neboť Zaman al-Wasl, jeden z nesčetných protiasadovských portálů, shrnuje situaci následovně: „Vojenská kampaň syrského režimu proti Islámskému státu v Rakká se zdá být plně koordinována s jejich tichým spojencem, Kurdy vedenými Syrskými demokratickými silami (SDF), které bojují proti IS na dvou frontách, severně od Rakká a v oblasti u tureckých hranic. Tyto tři fronty odhalují existenci „horké linky“ mezi Moskvou a Washingtonem, v době, kdy Armáda dobytí (široká koalice džihádistů pod vedením kajdistické Fronty al Nusrá, pozn. ter) postupuje v jižní části provincie Aleppo, což může ovlivňovat rusko-americký plán společného útoku na Rakká.“

Podle Zaman al Wasl to navíc není ani žádný „závod“ o to, kdo Rakká osvobodí jako první, protože se vládní armáda s SDF, která je vyzbrojována a vojensky podporována Spojenými státy, údajně dohodla, že „po osvobození Rakká budou spolu a s obyvateli města jednat o jeho budoucnosti“. „Američany vedená koalice přitom přiznala existenci vzájemné shody na tom, že město Rakká budou kontrolovat režimní síly, zatímco severní oblasti provincie budou pod kontrolou SDF.“ Zaman al-Wasl k tomu poukazuje na souběžnost úspěšně pokračující ofenzívy SDF a jejích amerických „poradců“ do oblasti Manbídže, kde chtějí – jako by na přání Ruska -- odříznout džihádisty od zásobovacích linek z Turecka, s vládní ofenzívou na východě provincie Hamá a pokračujícími boji na východě Sýrie a u Dejrizoru a stýská si: „Asi jediným, kdo na scéně na obou březích Eufratu chybí, je vojenská síla, která by stále věřila v syrskou revoluci a nebyla by podřízena jakékoli cizí alianci.“

A zatímco si poslední syrští „revolucionáři“ – na bojišti „zastupovaní“ už jen džihádem -- nad vývojem situace oprávněně zoufají, neustále roste počet měst a vesnic, které se přidávají k dohodě o příměří, Daeš v honbě za špiony popravil desítky vlastních členů a „rozčarovaní“ občané západních zemí v jeho řadách by už nejraději zase domů…

Syrští „revolucionáři“ – ať už si pod tímto pojmem představuje kdo chce jaké chce „sirotky“ – přitom nejsou jediní, kdo mají oprávněný pocit zmaru. Spojené státy se totiž také ocitly v těžko uchopitelném konfliktu – na jedné straně je tu jejich spolupráce s Ruskem, která začala už dohodou o v praxi neudržitelném příměří a ochraně „umírněných“ teroristů, a na straně druhé jsou tu jejich závazky vůči regionálním partnerům, v první řadě vůči Turecku a Saúdské Arábii, a jejich teroristickým „želízkům v ohni“ v čele s Al Kajdou (konkrétně Frontou al Nusrá), jejichž cílem má být jen a pouze svržení Bašára Asada. Washington se proto pokouší uklidňovat Ankaru, že význam syrských Kurdů v rámci SDF není až takový, jaký ve skutečnosti je, a přitom se tváří, že nevidí, jak jsou Tureckem podporovaní rebelové/džihádisté na severu Sýrie nejprve prakticky zlikvidováni Daešem, a ten je potom zase prakticky v regionu u tureckých hranic likvidován právě jednotkami SDF. Erdoganovo Turecko se tak ocitá v situaci, kdy má sice stále ještě naoko „přítele“ za mořem, ale turecká politika v Sýrii se mezitím nikoli náhodou dostala pod soustředěný tlak Ruska a právě USA, což značí, že fakticky přestala existovat. Za této situace je najednou Ankara připravena znovu začít jednat o spolupráci s Moskvou, protože sestřelení stíhačky přece nebylo „nepřátelským aktem“, nýbrž „chybou pilota“, ale Rusko opětovnou normalizaci vztahů odmítá, dokud se Turecko neomluví za sestřelení ruské stíhačky a nezaplatí škody za stroj a rodině zabitého pilota nevyplatí odškodné. A k tomu požaduje, aby Turecko stáhlo všechny své jednotky ze syrského území, protože nejsou vítány ani v Sýrii, ani v Iráku. Stále izolovanější Turecko se tak z aktivního hráče v syrském konfliktu mění v pouhého přihlížejícího, a najednou se už staví smířlivě k operacím syrských Kurdů nebo nabízí svou „plnou podporu“ dokonce už i kurdsko-americkému útoku na Daešem stále ovládaný irácký Mosul…