Západ se ve svém většinovém diskursu stále tváří, jako by se nic nezměnilo, byť centra moci v současném světě už nelze hledat jen na západní polokouli. Svět má dnes více dimenzí a kromě Pekingu, Moskvy nebo Dillí v posledních letech vyvstala celá řada regionálních mocností – namátkou Írán, Turecko, Jihoafrická republika, Mexiko, Nigérie – které mají ve svých oblastech výrazně větší vliv než Washington či Londýn. Platí to i pro Blízký východ, který byl tradičně faktickou kolonií Západu, ale mocenské vakuum po americké porážce v Iráku a Afghánistánu vytvořilo zcela nové situace, v nichž se umějí výrazně prosazovat i nestátní hráči typu libanonského Hizballáhu, jemenských Húthiů (a samozřejmě i Daeše nebo Al Kajdy).    

Západ už nediktuje vývoj v regionu, počínaje revolucemi „arabského jara“, které ho zaskočily, a konče současností. Třeba hlavním motorem egyptské revolty z 25. ledna 2011 byly lidové masy, které následně s podporou armády svrhly proamerický režim Husního Mubaraka, načež byl i s pomocí monarchií Perského zálivu, které se existenciálně bojí politického islámu, svržen i režim muslimskobratrského prezidenta Muhammada Mursího. Egypt se pak vydal směrem k Číně a Rusku a Západ při tom všem skončil jen v roli diváka. V Sýrii vývoj na jedné straně určují Rusko a Írán, na straně druhé Turecko a Saúdská Arábie, v Iráku totéž platí pro Írán, Daeš a Kurdy, v Jemenu místní rebelové stojí proti Saúdům, v rozvalené Libyi hrají prim různé ozbrojené kmenové či teroristické skupiny a zdá se, že větší vliv na ně mají Egypt se Spojenými arabskými emiráty, potažmo Turecko s Katarem, než USA, Británie nebo Francie… Jinými slovy, Západ z regionu mizí (nebo lépe, už na něj jaksi nezbývá místo), ale dál se tváří, jako pán světa.

Zhruba tak nějak (a velmi zjednodušeně) vypadá současný Blízký východ a někteří západní politici si stav věcí dokáží přiznat. Příkladem budiž americký ministr zahraničí John Kerry, který minulý týden – po čtyřech letech vedení „proxy války“ -- fakticky hodil přes palubu syrskou opozici. Někteří američtí politologové mají za to, že tím Bílý dům bez ohledu na pokračující vzletná protiruská a protiasadovská prohlášení de facto „hanebně“ převzal Putinovu syrskou politiku, a to především proto, že sám už vyčerpal všechny možnosti, ani po roce a půl se mu nepodařilo vytvořit funkční „koalici proti Islámskému státu“ a žádnou životaschopnou alternativu po ruce nemá. Ruská válka proti Daeši se proto už nezdá být až tak nepřijatelná.

Nicméně, Kerry samozřejmě neřídí Pentagon, stejně jako nemá pod palcem CIA s jejími tajnými operacemi, a tak jeho reakce neznamená, že by se USA – a potažmo Západ jako takový -- ze syrské války konečně „omluvily“. I Kerry sám nyní tlačí na „okamžité“ zastavení palby v Sýrii, aby alespoň po své (tedy diplomatické) linii zachránil co se dá v době, kdy syrská armáda se svými spojenci obklíčila strategické Aleppo, blíží se k džihádistické baště v Idlíbu a obecně postupuje hned na několika frontách. S pádem Aleppa a Idlíbu, které různí džihádisté částečně ovládali od roku 2012, totiž na bojišti zbude už jen Asadova armáda a její spojenci na straně jedné a Daeš a Al Kajda na straně druhé, z čehož plyne, že případné obnovení „mírových rozhovorů“ za účasti Západem, Saúdy a Tureckem podporované exilové opozice pozbudou smyslu.

Přesto lze z Kerryho slov z minulého týdne podle všeho za bernou minci vzít „ujištění“, že USA – přinejmenším samy za sebe -- do války s Ruskem nepůjdou a že „syrská opozice“ bude během několika málo měsíců „zdecimována“.