Tereza Spencerová: USA a Írán blíž k dohodě (Izraeli navzdory)

Dlouho a s napětím očekávaný projev izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v americkém Kongresu už je za námi. Jeho hlavím motivem měla být snaha překazit rýsující se dohodu o íránském jaderném programu a Netanjahu k tomu v uplynulých týdnech prováděl důkladnou „dělostřeleckou“ přípravu, neboť, jak zdůraznil, „je jeho povinností coby izraelského premiéra udělat vše, aby dohodě zabránil“. Tu znovu připomněl, že íránská jaderná hrozba je na spadnutí, což v pravidelných intervalech – a bez ohledu na opačný názor izraelských tajných služeb -- opakuje už nejméně od roku 1996, ondy nechával vypouštět do médií falešné informace o íránském jaderném programu, nebo hrozil válkou na všechny strany, když prohlásil, že před izraelským útokem „není imunní nikdo“.

Projev v Kongresu, kam Netanjahua pozvali většinoví republikáni, měl být vyvrcholením této píárové kampaně – pár dní před předčasnými volbami v Izraeli mohl pomoci Netanjahuovi, zatímco radikálním republikánům měl pomoci eskalovat tlak na Bílý dům. Obamova administrativa od samého počátku vizi Netanjahuova projevu odmítala s tím, že „zničí vzájemné vztahy“ mezi Izraelem a USA, když se pokouší převést je na rovinu jedné politické strany. Projevu se nakonec odmítlo zúčastnit několik desítek amerických zákonodárců a na odmítnutí Netanjahu narazil i v Pentagonu. „V armádě měl Izrael vždy velkou podporu, ale ta v posledních letech klesá,“ konstatoval pro Al Jazeera America vysoký důstojník amerického generálního štábu, který si nepřál být jmenován. „A tohle je vrchol. Je něco jiného, když Američané kritizují svého prezidenta, a je úplně něco jiného, když to dělá cizí politik. Netanjahu to nechápe. Nepůjdeme s ním proti svému vrchnímu veliteli. Nikdy.“

A co víc, podle předního amerického židovského listu Forward se nakonec největší obětí Netanjahuova projevu může stát dosud stále vlivná židovská lobby, protože s pozváním pro izraelského premiéra do amerického Kongresu navzdory přání amerického prezidenta nesouhlasí 63 procent Američanů. Proizraelská lobby podle odhadů zastupuje jen necelou polovinu amerických Židů a opírá se dnes především o starší generaci, evangelikály, kteří věří v Armageddon, několik krajně pravicových miliardářů a o vojenskoprůmyslový komplex, který prosperuje z nekonečných válek na Blízkém východě. Nedávný průzkum ukázal, že 31 procent amerických Židů necítí k Izraeli žádnou vazbu a 39 cítí cosi jen „trochu“. Zato 83 procent má za to, že pokračující zábor a zástavba palestinských území izraelské bezpečnosti neprospívá. Mimochodem, na dvě stě veteránů izraelských bezpečnostních složek aktuálně obvinilo premiéra, že svou politikou Izrael přímo ohrožuje – a dva dny předem ho vyzvalo, aby alespoň zrušil svůj kongresový projev.

Nestalo se a Netanjahu promluvil (plné znění projevu je ZDE). Ukázalo se, že podle jeho názoru by Írán měl být výměnou za zmírnění sankcí donucen k jednostranné, bezpodmínečné a komplexní likvidaci svého jaderného programu, a pokud by takovou „dohodu“ odmítl, následovaly by další západní sankce. Jinými slovy, izraelské podmínky jsou nastaveny tak, aby Írán bouchl pěstí do stolu a jednání ukončil.

Obamova administrativa to označila za „zcela nepřijatelné“, a to nejen pro Írán. A sám Barack Obama Netanjahuův projev odmávl s tím, že „neobsahoval nic nového“ a že ho vlastně takové „politické divadlo“ ani nezajímá. Navázal tak na své předchozí rozhodnutí vetovat jakýkoli návrh zákona, který by dal Senátu moc nad dohodou s Íránem, protože ony rozhovory prý „nemají alternativu“. Podle Teheránu zase projev dokázal, že je Netanjahu „nudný a opakuje se“. To vše dohromady nejspíš mělo zcela opačný účinek, než si Netanjahu představoval: návrh zákona o vetu dohody v Senátu ztrácí podporu a Bílý dům navíc izraelskému premiérovi vzkázal, že krizi ve vztazích mezi oběma zeměmi způsobil on, a tak je na něm, aby vše napravil. Prvním krokem by prý měla být výměna izraelského velvyslance ve Washingtonu Rona Dermera, který udržuje těsné styky s americkými republikány a před třemi lety přesvědčil Netanjahua, aby otevřeně podpořil Obamova protikandidáta Mitta Romneyho.

EU je pro

USA a Írán pak izraelského premiéra fakticky ignorovaly a v Ženevě oznámily pokrok v jednání. Není sice zatím zřejmé, v čem že to posun konkrétně nastal – to se možná ozřejmí před dalším kolem naplánovaným na 15. března – nicméně fakt, že John Kerry zamířil do Saúdské Arábie a poté má v plánu turné po Evropě (Británie, Francie a Německo), napovídá, že má o čem tyto země informovat. Sebevědomí čiší i z šéfa íránské diplomacie Mohammada Džaváda Zarífa, který v rozhovoru pro americkou NBC vykreslil Netanjahua jako člověka, který mír považuje za existenciální hrozbu a tím se sám diskredituje v očích světa.

Je očividné, že důležitější než válečnické názory izraelského premiéra se tak dnes pro Obamu jeví jiné postoje – normalizaci vztahů s Íránem dnes například podporuje 61 procent Američanů. Podobně se k problému staví také Evropská unie. Šéfka její diplomacie Federica Mogheriniová má za to, že jaderná smlouva je „na spadnutí“, ale k jejímu hladkému uzavření musí USA prý opatrně překonat „sérii interní domácí politické dynamiky“, přičemž jmenovala tři problémy – střet mezi Bílým domem a republikánským Kongresem, izraelské předčasné volby, které se budou konat 17. března, a rivalitu mezi (americkým vazalem) Saúdy a Íránem. Mogheriniová obhajuje sbližování s Íránem už dlouho a ještě coby italská ministryně zahraničí jezdila do Teheránu ve snaze zajistit Itálii místo v budoucí „první řadě“. Zdá se, že Barack Obama se snaží Kongres, Izrael i Saúdy postavit do role jediných odpůrců smlouvy, proti nimž stojí nejen americká veřejnost, ale i Evropská unie a samozřejmě i Rusko s Čínou.

K tomu platí, že normalizace vztahů s Íránem vytvoří zcela nové podmínky na Blízkém východě, z nichž budou týt nejen Írán, ale i Spojené státy. Dostupné zprávy hovoří o tom, že „základního porozumění“ s „dodatky týkajícími se detailů“ má být dosaženo do 30. června. Je přitom zřejmé, že smlouva není jen o jádru či nešíření jaderných zbraní – Teherán se už po více než třiceti letech v izolaci od Západu těší na svou hvězdnou hodinu na poli mezinárodní politiky, na níž stane bez ústrků a jako rovný s ostatními. Smlouva podle očekávání prudce zhorší americké vztahy s Izraelem a Saúdy, ale z dlouhodobého hlediska bude – při stále rostoucím významu Íránu v regionu -- pro Washington výhodná. Bílý dům může přitom Izraeli v rámci „odškodnění“ nabídnout pokračující pasivitu v palestinské otázce a tím i zachování statu quo, čím konkrétním uklidní Rijád a okolní ropné feudály zatím tak jasné není.

Boj proti teroru v praxi

Současně se nabízí také pohled na další rovinu íránsko-amerických vztahů. Náčelník amerického generálního štábu Martin Dempsey totiž v úterý při senátním slyšení musel přiznat, že Írán si v Iráku „vede velmi otevřeně, co se týče dělostřelectva a dalších věcí“ a že přímá íránská podpora iráckým oddílům dobývajícím Tikrít „může věcem prospět“. Generál Dempsey přitom musí vědět, že na této frontové linii proti Daeši (Islámskému státu) se pohybuje i generál Kásim Sulejmání, legendární velitel íránských Revolučních gard, muž, který si už za roky na amerických i izraelských seznamech lidí určených k likvidaci „vyseděl důlek“. Pro amerického generála musí být spolupráce právě s tímto íránským generálem složitá, ještě horší musí být, když je okolnostmi donucen ho chválit.

Nic jiného ale Pentagonu podle všeho nezbývá. Podle New York Times jsou totiž Iráčané už frustrovaní americkým přešlapováním na místě a váháním nad způsoby, jak se Daeše zbavit. „Američané dál ztrácejí čas na osvobození země,“ cituje deník jednoho z poradců bagdádského premiéra Hajdara Abádího. „Irák proto osvobodí Mosul i provincii Anbár sám.“ Zprávy z bojiště naznačují, že irácké a Sulejmáního íránské oddíly Daeš v Tikrítu drtí a Spojeným státům nezbývá, než přihlížet a nechávat si možné budoucí zásluhy unikat mezi prsty. Pokusy vysvětlit americkou absenci v „boji proti teroru“ tvrzením, že nynější irácko-íránský útok je fakticky šíitský a že USA nechtějí vstupovat do sektářského střetu, neobstojí, protože spolu s vládními jednotkami a íránskými šíitskými milicemi se na ofenzívě proti Daeši podílejí i tisíce iráckých sunnitských jednotek.

Pokud irácká vláda s íránskou pomocí (nebo je to fakticky obráceně?) Tikrít opravdu od Daeše osvobodí, bude to sice vojenské vítězství, ale ještě více symbolické a politické. Tikrít, rodiště Saddáma Husajna, je velká trofej a od něj vede cesta na kurdský Mosul, který Daeš drží od loňského června. Nelze navíc přehlížet ironii spočívající v tom, že šíitský Írán nyní bojuje proti sunnitským teroristům, kteří ohrožují i feudální sunnitské dynastie v Perském zálivu, které pro změnu považují Írán za svého úhlavního nepřítele. Pokud ale Tikrít opravdu padne, bude především nutné zodpovědět zásadní otázku: Kde se schovává ta slavná mezinárodní koalice proti IS, do níž Washington dokázal nasoukat na šest desítek zemí světa? Írán nyní totiž „mezinárodnímu společenství“ předvádí boj proti teroru v praxi. Aniž by nějak spekuloval o hrozbách Daeše nebo do novin hlásil každý nálet, jak je to v módě na Západě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami