Jako každé jiné normální město, tak i Aleppo bylo před válkou zásobováno plynem či ropou prostřednictvím plynovodů a ropovodů. Pak začala válka, většinu syrských ropných zdrojů – kolem Rakká a Dejrizoru na východě země – obsadil Daeš a ovládá je dodnes, další rebelové snažící se o obklíčení Aleppa s železnou pravidelností vyhazovali do vzduchu plynovody, až přestalo mít smysl neustále je s nasazením života opravovat, a tak pohonné hmoty, paliva a vlastně veškeré zboží musely do města po silnici. Nebo se o to řidiči kamionů alespoň pokoušeli. Na stovce posledních kilometrů před Aleppem jsem napočítala tři zničené tanky a jedno BVP, ale zato stovky a stovky na kostru ohořelých kamionů, které džihád do města, které neovládal, prostě nepustil.

Dnes je sice transport o něco bezpečnější a vojensky se situace otočila zcela, ale vše do syrského Aleppa stále ještě putuje po silnici. Nicméně, město má dnes i s uprchlíky asi pět milionů obyvatel a kolony cisteren a dalších kamionů zachraňují jen ty nejnutnější potřeby. Elektřina funguje pár hodin denně, na benzín se stojí stovky metrů dlouhé fronty, a když dojde, řidiči, kteří ještě mohou, rychle míří k další pumpě, o které se v šuškandě doslechli, zatímco vodu do chudých a zničených čtvrtí ve velkých barelech distribuuje UNICEF. Internet většinou nefunguje vůbec a mobilní sítě vypadávají…

Proto mě nepřekvapila chladná zima v mramorem obložené hale pětihvězdičkového hotelu, který před válkou, s tureckými vlastníky, býval Meridienem. Odtud měl odstartovat konvoj ministerstva informací, který nás – asi dvacítku novinářů z Evropy a Japonska -- měl vyvézt do osvobozeného východního Aleppa, konkrétně do čtvrti Hanáno. Čekání si zpestřujeme výjezdem na střechu hotelu, odkud by se daly pořídit hezké snímky Aleppa, tedy pokud by ho už v půl deváté ráno před slunečními paprsky nezahaloval prašný oblak.