Saúdská královská rodina vyslala k hranicím s Irákem dodatečných 30 tisíc vojáků, kteří tam mají čelit případnému postupu Islámského státu, tedy někdejšího Islámského státu Iráku a Sýrie/Levanty (ISIS/ISIL). Obavy Rijádu z hrozby IS jsou o to větší, že Bagdád od hranice, kterou beztak už fakticky neovládá, údajně stáhl tisíce svých vojáků. Rijád tak nejspíš už chápe, že se irácký premiér/diktátor Núrí Málikí jen tak nepodvolí americkému požadavku a neustoupí od nároku na svůj třetí mandát v čele vlády, neb ho k tomu nijak zvlášť nenutí další dva aktéři aktuálního iráckého konfliktu (Írán a Rusko), a že tedy může od Málikího (a pod patronátem Teheránu) očekávat právě odplatu za dosavadní saúdskou politiku v regionu. A ona odplata by právě mohla spočívat v tom, že prostě nechá IS pochodovat… Napětí sílí také na jižních hranicích Saúdů s Jemenem, kde bylo několik vojáků zabito při přepadení pohraničního přechodu a dva kajdisté se následně vyhodili do vzduchu, když byli obklíčeni v jedné z budov státní správy ve Vádíji.
A Málikí zatím upevňuje pozice – zbavil funkcí vrcholné armádní velitele a do čela ozbrojených sil prý dosadil svého syna Ahmada.
Nepřítel mého nepřítele se sice nemusí automaticky stát přítelem, ale zavdat si s ním lze. Tak nějak lze vysvětlit aktuální „převazování“ vazeb v regionu. Spolupráci v boji „proti terorismu“, ať je tím míněno cokoli, už uzavřeli šíitský Írán se sunnitským Katarem, který je na kordy se Saúdy. A vzhledem k tomu, že Írán zároveň úzce koordinuje postup s Ruskem, vzniká poměrně nečekaný mocenský trojúhelník tří největších producentů zemního plynu na světě, byť jeho význam je spíš jen ad hoc: pro aktuální situaci v Iráku a proti Saúdům.
Do hry přitom vstupuje i Izrael. Zatímco na trůnu nejistý jordánský král k hranicím s Irákem rovněž přesouvá vojáky a uvádí armádu do nejvyšší bojové pohotovosti, neb už i kajdisté stojící mimo IS se nijak netají tím, že svržení režimu v Ammánu je jednou z jejich „priorit“, izraelský ministr pro mimořádné záležitosti Juval Steinitz prohlásil, že je „ready“ poskytnout Ammánu „veškerou potřebnou pomoc“ nutnou k tomu, aby IS zůstal mimo Jordánsko. Tato země je jedním z mála spojenců Izraele v regionu a nelze vyloučit, že zatažení židovského státu do současného konfliktu může patřit do plánů Islámského státu.
Právě vazby na Izrael se mohou stát přítěží také pro irácký Kurdistán, přinejmenším z hlediska toho, že tím jen může posílit neochota zemí regionu uznat potenciální kurdskou nezávislost. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přitom jeho odtržení od Iráku otevřeně podporuje, na což Kurdové reagují ujišťováním, že své kroky s Izraelem nekoordinují a že s ním dokonce neudržují vůbec žádné vztahy, což je ovšem snaha dopředu marná – vzhledem k tomu, že Kurdistán Izraeli prodává (iráckou) ropu, nebo že kurdští pešmergové po dekády procházeli výcvikem izraelského Mosadu a dostávali od něj zbraně. Tím spíš, že pokus distancovat se od Izraele nesmí být nijak razantní, protože k odtržení od Iráku budou Kurdové potřebovat alespoň tichý souhlas USA a v jejich zahraniční politice má Izrael velké slovo. Ale pokud by Izrael v USA kurdskou nezávislost prosadil, a to i přes nesouhlas Turecka a Íránu, z Kurdů se v očích regionu rázem stanou loutky židovského státu, takže je to z hlediska Kurdistánu situace zapeklitá, přesložitá…
A nad tím vším se vznáší zásadní otázka: Co že to vlastně dělají USA? John Kerry kvůli Iráku a Sýrii jedná se svou kabalou posledních věrných, konkrétně se Saúdy, Spojenými arabskými emiráty a Jordánci (ale už bez Kataru), a rychlé dodávky ruských letadel do Iráku i Íránu, stejně jako íránské stíhačky v Bagdádu, vyvolávají dojem, že si americké vojenské absence v Iráku prakticky nikdo nevšímá, a hlavně, že v rámci nynějších „závodů o Bagdád“ ani nikomu nechybí. Nejspíš si to se zpožděním uvědomili i v Bílém domě, a tak se k původním 300 „vojenským poradcům“ narychlo posílá další „pomoc“ – v plánu je urychlení dodávek 4000 raket Hellfire, zelené barety už dorazily do Kurdistánu, kde se mají zúčastnit „společných manévrů“ s iráckou armádou, kterou ale Kurdové na své území nevpouštějí, v Iráku je také už asi 200 příslušníků bojových jednotek (ale podle ministra obrany Chucka Hagela tam „nejsou na bojové misi“). Když se ale z irácké armády nepodařilo udělat skutečnou armádu během deseti let, za pomoci desítek tisíc instruktorů a s astronomickými náklady, co tam najednou zmůže 200 „poradců“?
Americký postup tak ve finále zůstává silně nejasným, byť přinejmenším Rusko a Írán ale jasno mají: náměstek íránského ministra zahraničí Hosejn Amír Abdallahjan po rozhovorech v Moskvě prohlásil, že situace v Iráku je „podobná“ té na Ukrajině. V obou případech USA podle něj uskutečňují „změnu režimu“ prostřednictvím vytváření „chaotické atmosféry“, ale Spojeným státům prý nebude umožněno tyto trofeje získat. Totéž platí pro Sýrii. Íránský viceprezident Išak Džahangirí ujistil Damašek o pokračující íránské podpoře, což nejspíš značí, že Teherán „jen“ kvůli Iráku a tamnímu IS nehodlá přijít o své „vítězné“ pozice v syrské válce, a nevymění posílení svého vlivu na šíity v regionu za „balkanizaci“ oblasti. Ostatně, podle Daily Beast vášnivé diskuse na téma „nepřítel mého nepřítele“ probíhají i v Obamově administrativě a hlavní je otázka, zda se konečně nevzdat plánů na svržení Asadova režimu v Damašku a zda se naopak nepostavit po jeho bok v boji proti IS a dalším sunnitským extremistům. „Každý, kdo volá po změně režimu v Sýrii, je zcela slepý vůči vývoji v poslední dekádě,“ cituje portál nejmenovaného činitele, který odkazuje na výrazný vzestup džihádu. Proti takovým hlasům ale stojí „velezajímavý“ argument, že za nárůst extremismu může právě Asad tím, že neodstoupil a proto do Sýrie přitahuje džihádisty jako magnet. (To je něco jako že „ženy si za znásilnění mohou samy, protože…“ Asi přitom není od věci si připomenout, že jedním z hlavních důvodů, proč je třeba Bašára Asada svrhnout, bylo tvrzení, že je to tyran, který bombarduje vlastní občany. Nyní ale přesně totéž a se souhlasem USA provádí ukrajinský „demokrat“ Petro Porošenko... )
Příznačné přitom je, že rebelové na severu a východě Sýrie mezitím pohrozili, že složí stávající zbraně a zanechají boje, pokud jim syrská exilová opozice (tedy de facto Washington) nedodá výkonnější zbraně, ovšem nikoli k boji proti Damašku, ale právě proti Islámskému státu, protože chalifát „syrskou revoluci“ ohrožuje víc než Damašek… Žádost o další zbraně je přitom pro celou americkou „politiku vývozu demokracie“ příznačná a dopadá vždy stejně – i jeden z nejznámějších představitelů syrské sekulární opozice Michel Kilu totiž připouští, že se v Sýrii „ztratily“ zbraně za půl miliardy dolarů a jsou nyní podle všeho v rukou radikálního džihádu. A další půl miliardu chce přitom Obama nyní věnovat „umírněným syrským rebelům“, které už dlouho nikdo neviděl a samy USA tutlají, o koho že to vlastně jde. Na pohled se to vše může jevit jen jako snaha o prohloubení chaosu v regionu, nicméně hrozby, které z takového vývoje plynou pro zbývající americké spojence, jsou přece jen příliš velké. Takže co?
A chalífa promluvil
Islámský stát mezitím nerušeně pokračuje ve své expanzi. Jeho vlajka znovu zavlála v Tal Abjádu, syrském městě hned na turecké hranici, do svých řad rekrutuje i desetileté kluky a oddíly věrné Al Kajdě Islámskému státu vyklidily pozice na východě Sýrie, čímž chalifát vedle menších nalezišť ovládl také největší syrské ropné pole Al Umar. Nyní tak má v rukou většinu produkce syrské ropy. Mimochodem, surovou ropu z iráckého pole Adžíl IS rovnou prý už i prodává – údajně přes Kurdistán a jeho rafinérie, nebo ilegálně přes hranice do Íránu, a to při ceně 12 až 14 tisíc dolarů za nákladní cisternu. Na kalašnikovy a další zbraně tedy bude.
V iráckém Anbáru mezitím bojovníci IS postupují podél Eufratu a takřka bez odporu obsazují jedno město za druhým, čímž se velmi rychle přibližují ke klíčové Hadíse. A tam se nachází přehrada, jejíž ovládnutí by IS dalo do rukou moc nad produkcí elektřiny pro většinu Iráku nebo možnost případného zaplavení okolních oblastí. Bagdád, který zatím honí „spící buňky“ IS v metropoli (a mělo by se tak konat celosvětově), vyslal na ochranu přehrady asi dva tisíce vojáků, ale je otázkou, zda je to krok dostatečný. Spekuluje se ale, že právě záplavu může „preventivně“ proti postupujícímu IS použít i Bagdád.
Neutichá přitom kritika chalifátu z úst předních sunnitských učenců. Třeba šajch Abbás Šúmán z káhirského Al Azharu tvrdí, že „islámský chalifát nemůže být obnoven silou; okupace země a zabití poloviny jejích obyvatel není islámským státem, to je terorismus“. A za „deviantní organizaci“ už v květnu označil IS vlivný jordánský (a čerstvě z vězení propuštěný) ideolog džihádu Abú Muhammad Makdísí, který nyní viní chalifátovce z neochoty usmířit se s ostatními skupinami, dodržovat „skutečnou šaríju“ a ve finále z touhy zničit všechny, kdo s nimi nesouhlasí, včetně ostatních džihádistů. „Proti komu budou použity těžké zbraně ukořistěné v Iráku a poslané do Sýrie?“ ptá se řečnicky v době, kdy na úkor radikálního IS v Sýrii oslabuje i frančíza Al Kajdy, tedy Fronta al Nusrá.
Islámský chalifát a jeho lídr Abú bakr Bagdádí, nově pod jménem chalífa Ibrahim, na podobné výtky nebere ohled. Nejprve vyzval muslimy světa k imigraci do Islámského státu, posléze jeho lidé ve druhém největším iráckém městě, Mosulu, vyhodili do vzduchu něco mešit a svatyní, konkrétně čtyři mešity sunnitské a súfi a šest šíitských. A pak chalífa Ibrahim v Mosulu pronesl modlitbu a učinil tak osobně, bez pomoci videa, nejspíš proto, aby popřel zprávy, že byl v uplynulých těžce zraněn a prchl do Sýrie. A ve svém prvním veřejném vystoupení mimo jiné prohlásil: „Terorismus je uctívání Alláha. Terorismus je odmítnutí pokoření, zotročení a podřízenosti. Terorismus pro muslima znamená žít jako muslim, ctnostně, s mocí a svobodou. Terorismus je trvání na svých právech a odmítnutí se jich vzdát.“ Podle Bagdádího ale v současném světě za terorismus není považováno pronásledování či vraždění muslimů v Barmě, na Filipínách, v Indonésii, Kašmíru, na severním Kavkazu, v Bosně a Hercegovině nebo v Palestině. „Nic z toho není terorismem. Je to prý svoboda, demokracie, mír, bezpečnost a tolerance!“
Není těžké si představit, že taková rétorika dojde odezvy u mladých „rozhořčených“ sunnitů ve světě. Je tak stále jasnější, že vzestup Islámského chalifátu by se měl stát katalyzátorem radikálních změn, a to nejen statu quo na Blízkém východě, ale i politiky Západu vůči muslimům. Jinak může být fakt zle – Bagdádího myšlenky totiž žádná bomba nezničí.
Irácké letectvo mezitím podniklo na Mosul sérii náletů, při nichž zničilo přinejmenším čtyři domy a zabilo blíže neupřesněný počet civilistů. Armáda trvá na tom, že spolu s nimi zabila i ozbrojence z IS. Jen za neděli si boje po celém Iráku vyžádaly přes 250 lidských životů.
A stručně:
-- V Izraeli sílí napětí po pohřbu palestinského teenagera Muhammada Chudajra, kterého (s největší pravděpodobností) židovští kolonisté nejprve přiměli vypít benzín a pak ho upálili zaživa v revanši za vraždu tří mladých kolonistů na okupovaném Západním břehu. Izraelská policie neurčila pachatele ani jednoho ze zločinů, má jen pár podezřelých, ale soudí, že Chudajrovi vrazi byli „nacionalisticky motivováni“. Izraelská policie mezitím zbila Chudajrova bratrance, což vedlo ke slabým protestům i Spojené státy, neboť se ukázalo, že je to občan USA. Výsledkem je, že zbitý patnáctiletý americký občan byl propuštěn na kauci 850 dolarů, má za trest deset dní domácího vězení a nesmí do jeruzalémské čtvrti Šuáfat. Některé dálnice v Izraeli jsou uzavřeny kvůli protestům arabské menšiny a policejním zásahům proti nim. Premiér Netanjahu se nijak nesnaží tlumit revanšistické vášně extremistických kolonistů a jejich touhu po kolektivním trestu, byť veškerá slova o odplatě jsou podivná – podle oficiálních údajů izraelská armáda od druhé intifády v září 2000 do loňského dubna zabila 1518 palestinských dětí, což znamená, že v posledních 13 letech umíralo jedno palestinské dítě každý třetí den. Dalších 12 zemí EU se přidalo k Německu, Francii, Británii (například obchodní řetězec John Lewis aktuálně stáhl z prodeje sifon Soda Stream) a dalším klíčovým státům Unie a vyzvalo své občany, aby ukončili obchodní vztahy s židovskými koloniemi na okupovaných územích. Česká republika mezi nimi není. Izraelské letectvo pokračuje v „odvetných“ náletech na pásmo Gazy, byť se Hamas dušuje, že s vraždou tří mladých kolonistů nemá nic společného. Egypt už mezi oběma stranami dohaduje příměří. Alžírští fotbalisté oznámili, že dají své prémie za účast na mistrovství světa v Brazílii obyvatelům pásma Gazy, protože „ti to potřebují víc“.
-- Írán si připomněl výročí tragédie z roku 1988, kdy americká raketa odpálená z válečné lodi Vincennes sestřelila íránský dopravní letoun, v jehož troskách zahynulo 290 lidí.
-- Uprchlíci ze Sýrie už zakrátko budou tvořit třetinu všech lidí v Libanonu.
-- Egypt v rámci snižování astronomického dluhu zvedl během ramadánu ze dne na den ceny pohonných hmot a plynu až o 78 procent, propukají první protesty. K tomu vyskočila daň z cigaret o 50 procent a z piva o 200 procent. Očekávejme další protesty. Nový režim pak poslal za daňové úniky na tři roky do vězení nejbohatšího Egypťana, Násifa Savírise, jehož bratr a spoluoligarcha Nagíb před dvěma lety vyprávěl na Foru 2000 v Praze o demokracii v Egyptě.
-- Talibové v Afghánistánu zapálili 400 kamionů s cisternami vezoucích pohonné hmoty pro okupační vojáky NATO. A při ostřelování kábulského letiště navíc zničili i osobní vrtulník stále ještě prezidenta Hamída Karzáího. Každým dnem by také měly být oznámeny výsledky neuvěřitelně zfalšovaných prezidentských voleb.
-- V týdnu dospěla do konečné fáze likvidace syrského chemického arzenálu, který byl v Itálii naložen na palubu speciální americké lodě a bude „neutralizován“ na otevřeném moři.
-- Manželka ománského ministra zahraničí, princezna Núrá, žaluje casino v londýnském Ritzu, kde před dvěma lety prohrála tři miliony dolarů, za to, že přece museli vědět, že prohraje, a přesto ji nechali dál sázet. Chce své peníze zpátky.
Tož tak.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
