Saúdská královská rodina vyslala k hranicím s Irákem dodatečných 30 tisíc vojáků, kteří tam mají čelit případnému postupu Islámského státu, tedy někdejšího Islámského státu Iráku a Sýrie/Levanty (ISIS/ISIL). Obavy Rijádu z hrozby IS jsou o to větší, že Bagdád od hranice, kterou beztak už fakticky neovládá, údajně stáhl tisíce svých vojáků. Rijád tak nejspíš už chápe, že se irácký premiér/diktátor Núrí Málikí jen tak nepodvolí americkému požadavku a neustoupí od nároku na svůj třetí mandát v čele vlády, neb ho k tomu nijak zvlášť nenutí další dva aktéři aktuálního iráckého konfliktu (Írán a Rusko), a že tedy může od Málikího (a pod patronátem Teheránu) očekávat právě odplatu za dosavadní saúdskou politiku v regionu. A ona odplata by právě mohla spočívat v tom, že prostě nechá IS pochodovat… Napětí sílí také na jižních hranicích Saúdů s Jemenem, kde bylo několik vojáků zabito při přepadení pohraničního přechodu a dva kajdisté se následně vyhodili do vzduchu, když byli obklíčeni v jedné z budov státní správy ve Vádíji.

A Málikí zatím upevňuje pozice – zbavil funkcí vrcholné armádní velitele a do čela ozbrojených sil prý dosadil svého syna Ahmada.

Nepřítel mého nepřítele se sice nemusí automaticky stát přítelem, ale zavdat si s ním lze. Tak nějak lze vysvětlit aktuální „převazování“ vazeb v regionu. Spolupráci v boji „proti terorismu“, ať je tím míněno cokoli, už uzavřeli šíitský Írán se sunnitským Katarem, který je na kordy se Saúdy. A vzhledem k tomu, že Írán zároveň úzce koordinuje postup s Ruskem, vzniká poměrně nečekaný mocenský trojúhelník tří největších producentů zemního plynu na světě, byť jeho význam je spíš jen ad hoc: pro aktuální situaci v Iráku a proti Saúdům.

Do hry přitom vstupuje i Izrael. Zatímco na trůnu nejistý jordánský král k hranicím s Irákem rovněž přesouvá vojáky a uvádí armádu do nejvyšší bojové pohotovosti, neb už i kajdisté stojící mimo IS se nijak netají tím, že svržení režimu v Ammánu je jednou z jejich „priorit“, izraelský ministr pro mimořádné záležitosti Juval Steinitz prohlásil, že je „ready“ poskytnout Ammánu „veškerou potřebnou pomoc“ nutnou k tomu, aby IS zůstal mimo Jordánsko. Tato země je jedním z mála spojenců Izraele v regionu a nelze vyloučit, že zatažení židovského státu do současného konfliktu může patřit do plánů Islámského státu.

Právě vazby na Izrael se mohou stát přítěží také pro irácký Kurdistán, přinejmenším z hlediska toho, že tím jen může posílit neochota zemí regionu uznat potenciální kurdskou nezávislost. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přitom jeho odtržení od Iráku otevřeně podporuje, na což Kurdové reagují ujišťováním, že své kroky s Izraelem nekoordinují a že s ním dokonce neudržují vůbec žádné vztahy, což je ovšem snaha dopředu marná – vzhledem k tomu, že Kurdistán Izraeli prodává (iráckou) ropu, nebo že kurdští pešmergové po dekády procházeli výcvikem izraelského Mosadu a dostávali od něj zbraně. Tím spíš, že pokus distancovat se od Izraele nesmí být nijak razantní, protože k odtržení od Iráku budou Kurdové potřebovat alespoň tichý souhlas USA a v jejich zahraniční politice má Izrael velké slovo. Ale pokud by Izrael v USA kurdskou nezávislost prosadil, a to i přes nesouhlas Turecka a Íránu, z Kurdů se v očích regionu rázem stanou loutky židovského státu, takže je to z hlediska Kurdistánu situace zapeklitá, přesložitá…