Musíte si sehnat soukromé auto, žádný taxík, protože po těch střílejí, oznámila nám, skupině zahraničních novinářů, kteří se večer předtím shromáždili v improvizovaném „tiskovém centru“ v promrzlé hale hotelu Meridien, malá ale sporá a generálsky rázná slečna Lama ze syrského ministerstva informací. „Žádné mikrobusy pro vás nemáme, na nikoho nebudeme čekat, vyrážíme v osm!“

Jeden z přítomných syrských novinářů se nade mnou slitoval a po sérii neustále přerušovaných telefonátů teď sedím s Raífem v jeho otlučeném pididžípu od Suzuki, který při každém řazení neuvěřitelně skřípe. Proplétáme se dopravní zácpou silničkami bez krajnic, které se rozstřílenými předměstími klikatí kamsi k východnímu Aleppu. Nechávám se vézt, i když ani Raíf si není trasou příliš jistý. Mikrobus s Lamou nasadil takové tempo, že se nám ostatním rychle ztratil z dohledu, a tak prostě jedeme lehce odevzdaně dál. Raíf se ale tváří spokojeně – domluvených třicet dolarů za celodenní šoférování mu prý ušetří pět dní druhých, třetích a dalších zaměstnání.

Dva světy

Dálnici z Damašku zprvu lemují různá předměstí a více či méně fungující průmyslové zóny, posléze ještě před Homsem přibývají lesíky jakýchsi borovic, které vytrvalé větry ohnuly až k zemi, následují olivové sady, pak uklidňující stáda ovcí a koz, sem tam nějaká stračena nebo hejno slepic před nuznou stavbičkou, pak starobylé traktůrky orající nevelká pole, po nich hradby spálených kamionů u silnice a blízkost Aleppa avizují nakonec dělostřelecké baterie. Formálně sice zrovna mělo platit jedno z dalších příměří, ale ta se beztak nikdy příliš nedodržovala, a tak hlavně děl syrské armády pálily salvy na město, do kterého jsme mířili.

Spolu s vnitřními uprchlíky má dnes Aleppo, někdejší průmyslové centrum Sýrie, přes pět milionů obyvatel, o tři více než před válkou. Ještě před pěti lety energie dodávaly plynovody a ropovody, ale syrské ropné zdroje dnes většinou – v oblastech kolem Rakká a Dejrizoru na východě země – ovládá Daeš, další rebelové snažící se o obklíčení Aleppa s železnou pravidelností sítě potrubí vyhazovali do vzduchu, až přestalo mít smysl neustále je s nasazením života opravovat. Pohonné hmoty, paliva a vlastně veškeré zboží musely do města po silnici. Nebo se o to řidiči kamionů alespoň pokoušeli. Na stovce posledních kilometrů před Aleppem jsem napočítala jen tři zničené tanky a jedno BVP, ale zato stovky a stovky na kostru ohořelých kamionů, které džihád do města, které neovládal, prostě nepustil. V současnosti jejich zbytky slouží podél silnic jako svébytné „vozové hradby“ před případnou palbou džihádu.

Dnes je sice transport o něco bezpečnější, ale i tak se řidič našeho mikrobusu na checkpointech vojáků ptal, jakou cestou se má dát, aby nás Západem podporovaná „umírněná opozice“ nerozstřílela na kousky. Ostatně, v celém městě jsou prý jen čtyři kilometry čtvereční bezpečného území mimo dostřel džihádistických raket a granátometů, které v uplynulých letech pozabíjely desítky tisíc aleppských civilistů. Situace se s postupem syrské ofenzívy, která v posledních dvou měsících přerušila i zásobovací trasy džihádu, vojensky sice zcela otočila a v půli prosince syrská armáda oznámila celkové osvobození Aleppa, ale zatímco jeho obyvatelé začali bujaře slavit „konec války“, kolony cisteren a dalších kamionů dál pokrývají jen ty nejnutnější potřeby. Elektřina funguje pár hodin denně, na benzín čekají stovky metrů dlouhé kolony, zatímco vodu do chudých a zničených čtvrtí ve velkých barelech distribuuje UNICEF. A bez elektřiny nemůže fungovat internet, který ovšem kvůli technickým problémům není fakticky k dispozici ani s elektřinou, zatímco mobilní sítě vypadávají také… Aleppo tak osvobození slaví jako nahluchlý pacient, kterému se těžko komunikuje, má polámané ruce a nohy a naštípnutou páteř, ale bez ohledu na bolesti je šťastný jako blecha, že vůbec žije.