Tereza Spencerová: Vytlačí Ameriku ze Sýrie její (stále ještě) spojenec z NATO?

Svým způsobem je to šokující. Recep Erdogan, prezident členského státu NATO, pohrozil Spojeným státům, že turecké jednotky mají v plánu útok na Manbídž. Toto město leží v Sýrii asi 40 kilometrů od tureckých hranic a asi 100 kilometrů východně od Afrínu a americké oddíly v něm stojí po boku kurdských milicí. „Operace Olivová ratolest bude pokračovat, dokud nedosáhne svých cílů. Zbavíme Manbídž teroristů,“ prohlásil Erdogan na adresu Kurdů. „Naše bitvy budou pokračovat, dokud podél našich hranic až k Iráku nezůstane jediný terorista.“ Jinými slovy, turecká vílka proti Kurdům by se podle úvah Ankary měla rozšířit i na oblasti východně od Eufratu, tedy na veškeré syrské území, které ovládají kurdské Lidové obranné jednotky (YPG). Mimochodem, turecká hranice se Sýrií – a tedy aktuálně s kurdskými enklávami – měří 910 kilometrů.

A turecké ministerstvo zahraničí vzápětí dalo Washingtonu otevřené ultimátum, aby z Manbídže „okamžitě“ stáhl své jednotky. Pentagon na počátku loňského roku pomáhal YPG region Manbídže ovládnout, a to v rozporu s tureckým požadavkem, podle něhož Kurdové nesmějí mít svá území západně od Eufratu. A Manbídž sice leží přímo na Eufratu, ale formálně na jeho západním břehu. Nyní je tak Manbídž po Afrínu zřejmě v pořadí druhým tureckým terčem, a to bez ohledu na varování z Washingtonu nebo na to, zda v něm američtí vojáci zůstanou či nikoli.

Faktem je, že zatímco Afrín, kde se Turecko s USA snaží předejít vzájemnému přímému střetu, je opravdu převážně kurdský, v Manbídži většinu tvoří Arabové, Čerkesové nebo Čečenci. A turecký útok na toto město jen zdůrazní „chybovost“ americké strategie, která sice hýří velkými plány, ale v praxi spočívá ve spojenectví s Kurdy v multietnickém regionu severní Sýrie, kde dominují Arabové a tradiční kmenové vazby. Kurdové díky dávným dějinám či rovnou Saladdínovi sice považují Manbídž za svůj, ale od těch časů se realita zásadně změnila, a tak není pravděpodobné, že by kurdská menšina byla s to „integrovat“ a trvale ovládnout početné místní obyvatelstvo. I proto by pro Turecko mělo být snazší podkopat tamní kurdskou moc – samozřejmě za situace, že se na její stranu nepostaví americké oddíly a nerozpoutají tak válku s Tureckem.

Stále jasnější je i skutečnost, že Turecko nemá v úmyslu okupovat Afrín. Cílem je spíš zničit kurdské sny o vyhlášení Rodžavy, kurdského „státu“, který by se táhl napříč severní Sýrií až ke Středomoří. Proto se nejspíš také ani nenaplní prognózy, podle nichž se Turecko v Afrínu „utopí“ – Tureckem podporovaní „umírnění rebelové“ sice pomalu postupují enklávou, ale okupace hornatého regionu obydleného odhodlanými Kurdy by byla bláhovost. Ankara proto opakovaně zdůrazňuje, že poté, co „region vyčistí od teroristů“, předá jej zpět do rukou „skutečných vlastníků, Syřanů“. Míněny jsou podle všeho místní arabské kmeny, a to v situaci, kdy afrínští Kurdové už o záchranu před tureckou agresí požádali Asadův Damašek. Čili, pro své přežití po šesti letech války potřebují Sýrii, nikoli Spojené státy.

Kurdové na seznamu CIA

Pentagon, přinejmenším prozatím, o žádné evakuaci svých oddílů z Manbídže, neuvažuje. A své syrské pozice se Washington snaží udržet i tím, že Ankaru, která dál odmítá zapomenout na údajnou americkou stopu v pokusu o předloňský vojenský převrat, ujišťuje o své všemožné spolupráci: Oddíly YPG, které jsou ozbrojeným křídlem kurdské Strany demokratické unie (PYD), prý už nebudou dostávat žádné americké zbraně, a co víc, americká CIA – přinejmenším formálně -- označila PYD za syrskou odnož turecké Strany kurdských pracujících (PKK) a jako takovou ji zařadila na svůj seznam teroristických skupin. (Mimochodem, aktuálně na něm není ani syrská frančíza Al Kajdy, která ze seznamu vypadla prostě tím, že se před dvěma lety přejmenovala…)

Ankara nicméně Americe dál nevěří a varuje, že „ten, kdo podporuje teroristické organizace, se stane terčem nynější bitvy. Spojené státy musejí přehodnotit své jednotky a síly podporující teroristy v terénu takovým způsobem, aby se vyhnuly konfrontaci s Tureckem.“ Nebo „Turecko nedovolí nikomu, ať je to kdokoli a bez ohledu na jeho moc a kdo by to nebyl, podporovat teroristy. Je to jasné nepřátelství.“ Jinými slovy, Turecko tlačí na USA a nenechává jim žádný prostor k manévrování, naopak, nutí je k ústupkům, nebo lépe k odchodu. A nejspíš se i daří, protože Trumpův národněbezpečnostní poradce HR McMaster si už před víkendem telefonoval se svým tureckým protějškem, aby probrali „turecké legitimní zájmy“.

Je samozřejmě otázkou, zda USA se svými ústupky Turecku nepřicházejí příliš pozdě, nemluvě o tom, jestli vůbec nabízejí něco, co by Turky uspokojilo. Tím spíš, že nemají pod kontrolou jak PKK, tak i značnou část PYD, a proto kurdské rakety dopadají na turecké území.

Za této situace Ankara dál konzultuje svůj postup s Moskvou, která prozatím Turecku nechává volnou ruku. Pro Rusko je turecký vstup do „kurdského problému“, který vede k logické „kapitulaci“ přinejmenším části Kurdů vůči Damašku, pozitivem, a pro Ankaru je potlačení kurdských tužeb po nezávislosti vítězstvím rovněž. A pokud se Turecku podaří v rámci nyní zahájených bojů oslabit hlavní americké spojence, Kurdy, tím lépe. Ve finále to totiž jen přibližuje hlavní cíl, tedy odchod USA ze Sýrie, a tím i konec amerického „okopávání kotníků“ Rusku.

Turecko přitom nejspíš nemůže otevřeně vyzvat Ameriku k odchodu ze Sýrie, protože je to přece jen stále ještě člen NATO, ale vším, co v poslední době podniká, usiluje právě jen o to. Spojené státy pro změnu nejsou s to uchránit v Sýrii své dosavadní spojence, ať už jde o Kurdy nebo „umírněné džihádisty“ typu Al Kajdy nebo Tahrír aš Šám. A pokud by radikálně nenavýšily svou ilegální vojenskou přítomnost, jak po tom volají americké neokonzervativní think-tanky, nejsou ani tuto situaci na bojišti změnit. Necelé dva týdny staré teze o tom, že Pentagon zůstane v Sýrii „natrvalo“, tak dostávají povážlivé trhliny. Což v zásadě platí o celém pokusu Washingtonu dodat své politice v Sýrii po porážce Daeše nový směr a rozměr.

Koho by kdy napadlo, že Moskva, Damašek a Teherán nechají na členském státu NATO, aby určoval osud Spojených států v Sýrii?

PS.
Zatímco Rusko chtělo svolat jednání Rady bezpečnosti OSN kvůli chemickému útoku ve Východní Ghútě u Damašku, USA rozhodly, že právě Moskva nese zodpovědnost za všechny chemické útoky v Sýrii, bez ohledu na to, kdo je spáchal. Spolu s dvacítkou dalších zemí uvalily další sankce na vybrané syrské, libanonské, emirátské, čínské nebo i francouzské firmy, které se prý na vytváření syrského chemického arzenálu mohly podílet. A na závěr pařížského jednání se za zavřenými dveřmi o dalším postupu radili ministři zahraničí USA, Británie Francie a Saúdské Arábie, tedy států, které prosazují „změnu režimu“ v Sýrii a patřily během války i k hlavním sponzorům Daeše, Al Kajdy či „umírněného“ džihádu.

PPS.
V Soči mezitím pod patronací Ruska, Íránu a Turecka a mimo rámce OSN stále ještě nezačala konference o „syrském národním dialogu“, neb se prý stále čeká na to, kdo všechno ještě přijede. Mezi asi 1500 syrskými delegáty chybí zástupci exilové opozice financované Saúdy, dorazili ale opozičníci „káhirští“ a „moskevští“, bez ohledu na oficiální turecký nesouhlas jsou zastoupeni i Kurdové. Předem připravené komuniké mluví o budoucí jednotné Sýrii, která si své směřování zvolí demokraticky, prostřednictvím hlasování. Je ovšem velkou otázkou, jaký vliv na situaci „v terénu“ může konference mít.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami