Svým způsobem je to šokující. Recep Erdogan, prezident členského státu NATO, pohrozil Spojeným státům, že turecké jednotky mají v plánu útok na Manbídž. Toto město leží v Sýrii asi 40 kilometrů od tureckých hranic a asi 100 kilometrů východně od Afrínu a americké oddíly v něm stojí po boku kurdských milicí. „Operace Olivová ratolest bude pokračovat, dokud nedosáhne svých cílů. Zbavíme Manbídž teroristů,“ prohlásil Erdogan na adresu Kurdů. „Naše bitvy budou pokračovat, dokud podél našich hranic až k Iráku nezůstane jediný terorista.“ Jinými slovy, turecká vílka proti Kurdům by se podle úvah Ankary měla rozšířit i na oblasti východně od Eufratu, tedy na veškeré syrské území, které ovládají kurdské Lidové obranné jednotky (YPG). Mimochodem, turecká hranice se Sýrií – a tedy aktuálně s kurdskými enklávami – měří 910 kilometrů.

A turecké ministerstvo zahraničí vzápětí dalo Washingtonu otevřené ultimátum, aby z Manbídže „okamžitě“ stáhl své jednotky. Pentagon na počátku loňského roku pomáhal YPG region Manbídže ovládnout, a to v rozporu s tureckým požadavkem, podle něhož Kurdové nesmějí mít svá území západně od Eufratu. A Manbídž sice leží přímo na Eufratu, ale formálně na jeho západním břehu. Nyní je tak Manbídž po Afrínu zřejmě v pořadí druhým tureckým terčem, a to bez ohledu na varování z Washingtonu nebo na to, zda v něm američtí vojáci zůstanou či nikoli.

Faktem je, že zatímco Afrín, kde se Turecko s USA snaží předejít vzájemnému přímému střetu, je opravdu převážně kurdský, v Manbídži většinu tvoří Arabové, Čerkesové nebo Čečenci. A turecký útok na toto město jen zdůrazní „chybovost“ americké strategie, která sice hýří velkými plány, ale v praxi spočívá ve spojenectví s Kurdy v multietnickém regionu severní Sýrie, kde dominují Arabové a tradiční kmenové vazby. Kurdové díky dávným dějinám či rovnou Saladdínovi sice považují Manbídž za svůj, ale od těch časů se realita zásadně změnila, a tak není pravděpodobné, že by kurdská menšina byla s to „integrovat“ a trvale ovládnout početné místní obyvatelstvo. I proto by pro Turecko mělo být snazší podkopat tamní kurdskou moc – samozřejmě za situace, že se na její stranu nepostaví americké oddíly a nerozpoutají tak válku s Tureckem.

Stále jasnější je i skutečnost, že Turecko nemá v úmyslu okupovat Afrín. Cílem je spíš zničit kurdské sny o vyhlášení Rodžavy, kurdského „státu“, který by se táhl napříč severní Sýrií až ke Středomoří. Proto se nejspíš také ani nenaplní prognózy, podle nichž se Turecko v Afrínu „utopí“ – Tureckem podporovaní „umírnění rebelové“ sice pomalu postupují enklávou, ale okupace hornatého regionu obydleného odhodlanými Kurdy by byla bláhovost. Ankara proto opakovaně zdůrazňuje, že poté, co „region vyčistí od teroristů“, předá jej zpět do rukou „skutečných vlastníků, Syřanů“. Míněny jsou podle všeho místní arabské kmeny, a to v situaci, kdy afrínští Kurdové už o záchranu před tureckou agresí požádali Asadův Damašek. Čili, pro své přežití po šesti letech války potřebují Sýrii, nikoli Spojené státy.