Po čtyřech letech války syrská armáda ztratila údajně až polovinu mužů, a proto se Damašek v mnoha ohledech spoléhá na síly libanonského šíitského hnutí Hizballáh. A za této situace se začínají v médiích objevovat „úniky“. Třeba v půli května New York Times (výhradně s odkazem na nejmenované „vysoké izraelské zdroje“) otiskl analýzu, z níž vyplývají izraelské plány „tvrdě zasáhnout Hizballáh“ (samozřejmě „při veškeré snaze omezit počty civilních obětí“), protože Izrael „nemůže stát nečinně tváří v tvář raketovým útokům“. Žádné rakety z Libanonu sice nelétají, ale článek útočí na Hizballáh s tím, že jeho bojovníci používají na jihu země civilisty jako lidské štíty a Izrael na tuto oblast zaútočí bez ohledu na to, zda tam civilisté jsou či nikoli. To není v zásadě nic nového – Izrael nyní předběhl vyšetřování OSN a oficiálně tvrdí, že při jeho poslední agresi do zablokovaného pásma Gazy civilisté tvořili „jen“ 56 procent z více než dvou tisíc obětí, což z agrese prý činí „morální válku“ vedenou „morálním státem s hodnotami“. (Odhady OSN mluví o 67 procentech, zatímco Palestinci o 70 až 75 procentech). 

A v zásadě nové není ani tvrzení o Hizballáhu a lidských štítech, byť třeba i americký magazín Salon podobná tvrzení označuje za mýty, neboť bojovníci Hizballáhu se naopak snaží vyhýbat situacím, v nichž by se museli zamíchat mezi civilisty, protože by je „kolaboranti dříve či později vyzradili – jako se to stalo už mnoha palestinským ozbrojencům.“

Válka proti Libanonu by podle zdrojů z amerického Kongresu, jemuž Izrael už předložil své „plány na léto“, počítá s evakuací až půldruhého milionu lidí z jihu Libanonu, v opačném případě počítá s tisícovkami „nebojových“ obětí. Jak připomíná Franklin Lamb, americká sionistická lobby má Hizballáh jen za pobočku íránských lidových milicí, která slouží íránským hegemonistickým zájmům v regionu a jako taková musí být zničena. A spolu s ním by měl být do války přímo zatažen i Írán, což by ve výsledku znamenalo – pro izraelskou vládu premiéra Benjamina Netanjahua – vysněný konec mezinárodní dohody o íránském jaderném programu. 

Je to svým způsobem stále stejná logika, kterou při zatím poslední izraelské agresi proti Libanonu v roce 2006 ozřejmil tehdejší náměstek izraelského ministra obrany Ephraim Sneh: „Válka s Íránem je neodvratná. Libanon je jen předehra větší války s Íránem.“ Je přitom ironií, že zatímco proizraelská lobby v USA a američtí politici napojení na její penězovody stojí pevně na straně Izraele, „obyčejní“ američtí Židé podporují Obamovu jadernou dohodu s Íránem ve větší míře než je průměr populace – pro dohodu se jich v aktuálním průzkumu vyslovilo 59 procent, zatímco v průměru je pro 53 procent Američanů. Přesto se samozřejmě v „demokracii“ může stát, že jejich názor nebude vyslyšen a bezmocným přihlížejícím se stane i prezident Obama, pro něhož je normalizace vztahů s Kubou a Íránem poslední možností zanechat po sobě nějaká pozitiva. 

Izraelský deník Maariv nicméně spekulace o blížící se izraelské agresi proti Libanonu odmítá. Podle něj zpravodajská služba odhaduje, že je Hizballáh s to zasypat Izrael 1200 raketami denně, což je kapacita, která prý musí i politiky přimět k tomu, aby pečlivě vážili své kroky. A rakety navíc nemá jen Hizballáh. „Írán s pomocí Hizballáhu a dalších přátel je v případě sionistické agrese s to zničit Tel Aviv a Haifu,“ varoval izraelskou vládu generál Jahjá Rahím Safáví, vojenský poradce íránského duchovního vůdce.

Izrael přitom podle všeho koordinuje své kroky s „osou Turecko-Saúdská Arábie“. S Rijádem už vytvořil faktickou koalici s cílem zablokovat jadernou dohodu USA, Ruska, Číny, Británie, Francie a Německa s Íránem, podporuje saúdskou agresi proti Jemenu a stejně jako Turecko a Saúdská Arábie podporuje džihádisty bojující proti Asadovu režimu v Sýrii. Zajišťuje lékařskou péči kajdistům, kteří proti syrským vládním jednotkám bojují na Golanech, v několika případech syrské jednotky přímo bombardoval a k tomu už i zabil několik příslušníků Hizballáhu a s nimi i íránského generála, který působil jako poradce o syrské armády. Logiku těchto izraelských útoků už před dvěma lety nastínil někdejší izraelský velvyslanec v USA (a blízký poradce premiéra Netanjahua) Michael Oren: „Největší nebezpečí pro Izrael spočívá ve strategické ose od Teheránu přes Damašek až po Bejrút. A Asadův režim považujeme za úhelný kámen této osy. Vždy jsme chtěli, aby Bašár Asad padl, vždy jsme dávali přednost špatným hochům, kteří nejsou podporováni Íránem, před špatnými hochy, kteří Íránem podporováni jsou.“ A loni v létě Oren upřesnil, že Izrael by v Sýrii viděl raději vítězství Islámského státu než Asada: „Z izraelského pohledu platí, že pokud už tu má být nějaké trvalé zlo, pak ať je to zlo sunnitské.“

Izrael je aktuálně „údajně v jednání“ s Mezinárodním výborem Červeného kříže a dalšími státy“ o vytvoření „humanitárního nárazníkového pásma“ na syrských hranicích, prý kvůli ochraně drúzské menšiny. Izraelští chráněnci z Al Kajdy totiž vyvraždili několik drúzských vesnic. A Washington souhlasí: existuje „dobrá Al Kajda a špatná Al Kajda“, a ta dobrá, když ji nenecháme beztrestně masakrovat lidi, může být naším vhodným spojencem proti Islámskému státu, který si USA vytvořily a v mezidobí podporovaly. 

Možná, aby vše nevypadalo navenek tak nechutně, pokračuje zároveň i „válka proti terorismu“: v Libyi byl už poněkolikáté zabit slavný pašerák všeho možného Mochtár Belmochtár (ale nejnovější zprávy naznačují, že ve skutečnosti asi znovu zabit nebyl), jemenská Al Kajda potvrdila, že americký bezpilotník opravdu zabil jejího muže číslo 2, ale na jeho místě už je někdo jiný, a tak jen znovu bobtná debata o smyslu podobných mediálně vděčných náletů, tím spíš, že se nově na veřejnosti vynořil lídr Turkistánské islámské fronty Abdal Hak, jehož měly americké bezpilotníky v Pákistánu zabít už v roce 2010. Mimochodem, studie americké Brownovy univerzity dospěla k závěru, že USA v Pákistánu a Afghánistánu v rámci své války proti teroru zabily na 150 tisíc lidí, k nimž lze nově přičíst i 34 obětí amerického náletu na pohřební hostinu v afghánském Chóstu… Asi pak není divu, že irácké šíitské milice otevřeně oznamují, že americká pomoc v boji proti Islámskému státu není vítána. Pentagon v každém případě tvrdí, že zatím v boji proti IS utratil už 2,7 miliardy dolarů, k vítězství mu zbývá ještě tři až pět let, na což bývalý šéf NSA a CIA Michael Hayden reaguje tvrzením, že Obama bojuje proti IS hlavně ústy. 

Ale to jen tak na okraj. 

Kam zamíří Turecko?

Faktem je, že situace v regionu se mění s každým dnem, a spolu s tím se v tomto tekoucím prostředí neustále proměňuje i mocenská rovnováha. „Osa“ Saúdové-Turecko-Izrael dostala těžkou ránu po parlamentních volbách v Turecku, v nichž Recep Erdogan nezískal ústavní většinu, naopak musí v parlamentu strpět Kurdy. Erdogan už se rozohnil, že v rámci své „války proti teroru“ USA bombardují všechno možné, jen ne „kurdské teroristy“, a náladu mu Kurdové, tentokrát ti syrští z koalice YPG, vzápětí zkazili ještě víc, když dobyli Tal Abjád, město na hranicích mezi Sýrií a Tureckem dosud v držení Islámského státu, čímž Daeši fakticky přerušili zásobovací trasy z Turecka. Jinými slovy, zkomplikovali Turecku možnosti, jak prostřednictvím fanatiků tahat za nitky v syrské válce. Vazby jsou přitom natolik silné, že Turecko Islámskému státu v Tal Abjádu dodávalo zdarma i elektřinu… Mimochodem, v rozčarování z první velké porážky IS v Sýrii není Erdogan sám – Washington vzápětí vyjádřil „znepokojení“, že Kurdové z města „vyhánějí Araby“, přičemž není jasné, zda jsou tím míněni jen obyvatelé prchající před boji, nebo i IS. 

Na druhou stranu je zřejmé, že si nyní, po volbách, Ankara bude muset vybrat mezi Kurdy a Islámským státem, což bude volba překvapivě komplikovaná. Stejně jako v České republice, tak i v Turecku si lidé utvářejí názor na svět především prostřednictvím televize, ale ta turecká „jede“ podle svého prezidenta. Nicméně, i tak už s Erdoganovou posedlostí svržením Bašára Asada v Sýrii souhlasí jen 20 procent Turků, což ve finále opravdu může vést k „přehodnocení“ Erdoganových sultánovských puzení. V novém parlamentu je to nejspíš důležité číslo, ale průzkum ukazuje i další tendence: za největšího nepřítele Turci mají Izrael a hned po něm následují USA (35 procent), přičemž podle 40 procent Turků jsou Spojené státy nespolehlivé, kolonialistické, nepřátelské a starají se jen o své zájmy. Titíž Turci ale – lehce neuchopitelně – hned v 67 procentech tvrdí, že jsou pro NATO. Co tyto matoucí údaje znamenají pro osu Turecko-Izrael-Saúdská Arábie? A o čem vlastně před pár dny v Baku jednal Erdogan s Putinem? Rusko je spolu s Íránem hlavní oporou Damašku a aktuální shoda s Tureckem na snížené ceně za ruský zemní plyn nemůže být „zadarmo“. Takže uvidíme.