Jako bystrý pozorovatel společnosti je častým přispěvatelem The Times, The Observer, The Daily Telegraph nebo The Spectator. V následujícím textu dokazuje to, co řada lidí asi instinktivně tuší (a co je mimochodem docela praktické pro nakládání s uprchlickou krizí) – v situaci, kdy konkrétního člověka neznám, je lepší konat podle stereotypů, které nám poskytují nejlepší rámcové vodítko.

Člověk, který vyjde ze svého domu s myslí prostou všech stereotypů, je jako člověk, který vyrazí na Antarktidu, aniž by se poptal po tamějším podnebí. Ovšem takový člověk neexistuje, neboť samotné povědomí o existenci Antarktidy je spjato s představou zdejšího studeného klimatu. Naše mysl je bezpodmínečně plná stereotypů; bez nich bychom nebyli schopni vypořádat se s okolním světem.

George Zimmerman je svými kritiky viněn z toho, že jednal na základě jednoho z takových stereotypů. George Zimmerman, běloch s hispánskými kořeny, 26. února 2013 jako člen místní sousedské hlídky zastřelil v Sanfordu na Floridě sedmnáctiletého černošského mladíka Trayvona Martina. Šestičlennou, výhradně ženskou porotou byl nakonec osvobozen s odůvodněním, že jednal v sebeobraně, když byl napaden. V jeho prospěch svědčila mj. zranění v obličeji a telefonát na krizovou linku, kam volal o pomoc. Zimmerman byl zatčen až 44 dní po incidentu (policie vycházela z toho, že zastřelit někoho v sebeobraně není zločin), a to na základě masových veřejných protestů a demonstrací, jejichž účastníci označovali Martina a priori za oběť rasového útoku. Podobné akce se stejným podtextem, doprovázené vandalismem a rabováním, propukly v řadě amerických měst po vynesení osvobozujícího rozsudku. S výzvou ke klidu vystoupil i známý aktivista Jesse Jackson.

George Zimmerman uzřel mladého černošského chlapce potulujícího se údajně sem a tam v uzavřené rezidenční oblasti. Dovodil, že asi nikoliv s nějakým bohulibým záměrem, ale že se možná nebo dokonce pravděpodobně jedná o zloděje plížícího se za lupem. Kdyby však v jeho hlavě převažoval jiný stereotyp, události by se nevyvinuly tak tragicky: toho večera pršelo a lupiči nemají déšť příliš v oblibě. Ve skutečnosti je příjemné počasí zásadním faktorem některých druhů zločinu, neboť, jak je mi známo, je statistická souvislost mezi vlídným počasím a takovými typy trestných činů nejsilnější, dokonce ještě silnější než mezi kouřením a zločinností (více než 90 procent vězňů přinejmenším v Británii kouří) a než mezi tetováním a kriminalitou (ještě vyšší procento bílých trestanců má tetování – vyjma těch uvězněných pro podvod či zpronevěru).

Poprvé jsem se o těchto meteorologických předpokladech zločinu dozvěděl při svých každodenních pochůzkách, které jsem po patnáct let vykonával mezi nemocnicí, kde jsem pracoval dopoledne, a vězením, kde jsem pracoval po odpoledních. Bylo to něco přes půl kilometru a ve slunečných letních dnech bylo na této cestě až šest či sedm ze zaparkovaných aut vykradeno; malé střípky jejich rozbitých skel se blyštily na obrubnících téměř barvou olivínů. V zimě nebo v dešti nebývalo vykradeno jediné – až mne překvapilo, že policie nevydala varování, aby majitelé aut parkovali pouze za špatného počasí. Zločinci jsou možná drsní, ne však otužilí.