Tomáš Doležal: Spouští se americká (před)volební megashow. Supervolební úterý už za měsíc

Primární volby představují v rámci politického systému USA naprosto dominantní formu způsobu výběru kandidátů jednotlivých politických stran (je pochopitelné, že zejména těch dvou relevantních, tj. Demokratů a Republikánů) do volených úřadů na jednotlivých lokálních stupních veřejné správy, od místního po federální. Tento mechanismus představuje širokou základnu (před)výběru jednotlivých kandidátů, jelikož se jej účastní straníci (členové politických stran), dále jejich přesvědčení (často registrovaní) podporovatelé, ale i „běžní“ nerozhodnutí voliči.

Spojáče jsou různorodé

Po formální stránce neexistuje pro institut primárních voleb centrální legislativní regulace, jejich konkrétní podobu určují vrcholné orgány politických stran a po technicko-organizační stránce pak exekutivní orgány na státní a (nižší) lokální úrovni v závislosti na místní legislativě. Právě také i z tohoto důvodu se podoby primárních voleb stát od státu liší. Liší se rovněž i po stranické linii. Odlišným způsobem totiž primární volby probíhají na úrovni jednotlivých států v Demokratické straně, respektive v Republikánské straně. V procesu výběru kandidátů na úřad prezidenta USA představují primární volby naprosto zásadní fázi nominačního procesu, která vyvrcholí na celostátních stranických sjezdech (konventech) volbou finálního kandidáta jednotlivých stran.

Hladce a obrace

Primární volby jsou několikaměsíčním soubojem prezidentských kandidátů jednotlivých politických stran o konečnou stranickou nominaci a o „postup“ do samotné závěrečné všelidové volby prezidenta USA (resp. do celonárodní volby Kolegia volitelů prezidenta). Technicky a procedurálně jde o volbu delegátů klíčových nominačních stranických sjezdů.

Z hlediska „designu“ podoby primárních voleb rozeznáváme dvě základní techniky (mechanismy, systémy výběru):

Jednak jde o (dnes dominantní) klasické volby probíhající na základě přímého, rovného a tajného hlasování, kdy volič realizuje svůj záměr osobně, vhozením volebního lístku do volební urny za plentou. Historicky starším a nyní méně četným mechanismem jsou tzv. caucuseses, stranická shromáždění, kdy se na místní úrovni schází skupiny voličů a sympatizantů jednotlivých stran (a kandidátů). V rámci diskusí a debat pak vybírají (nikoli nutně klasicky volí) jednotlivé delegáty. Probíhá to převážně aklamačním způsobem, popřípadě technikami, pro které není typická tajnost hlasovacího aktu. Tento způsob primárních voleb je ovšem dlouhodobě marginalizován. Děje se tak de facto od vzniku a etablování standardních politických stran.

Nejde o rej bafuňářů

Do – v prvopočátku nepříliš regulované a pravidly svázané – procedury začala postupem doby vstupovat jednotlivá omezující opatření a proces začal získávat určitou jednotu a řád. Mezi těmito opatřeními lze na prvních místech jmenovat podmínku nutnosti shromáždění určitého počtu podpisů jednotlivými kandidáty a dále povinnost uhradit jistý nevratný „účastnický“ poplatek. Ve většině států federace byl proces primárních voleb aplikován do konce 50. let 20. století. Současně ovšem po celou tuto dobu hrál velmi podstatnou roli – na podobu výběru finálních kandidátů (i skrze výběr části delegátů na rozhodující stranické sjezdy) – vliv vedení jednotlivých politických stran, což platilo zhruba do 70. let 20. století. Poté se – i díky McGovernově a Fraserově reformě – systém primárek významně zdemokratizoval, zejména v prostředí Demokratické strany (Republikánská strana byla a je v uplatňování reforem svých primárních voleb vlažnější). Od té doby díky tomu míra vlivu primárních voleb na konečný výsledek hlasování stranického sjezdu mnohonásobně vzrostla a stejně tak se markantně zvýšil samotný zájem o kandidaturu. Klíčovým momentem bylo zejména významné zvýšení podílu delegátů volených právě v primárních volbách na nominačních stranických sjezdech, kdy získávají výraznou početní převahu nad tzv. superdelegáty, nevolenými delegáty, virilisty a stranickými elitami, u nichž je účast na nominačním sjezdu odvozena z jejich současných či minulých stranických či státních pozic. Proces nominace jednotlivých kandidátů se rozhodně stal soutěživějším. Paralelně s tím se umenšila role politických stran. Současně ale vzrostla i důležitost role finančních prostředků v předvolebních kampaních kandidátů, respektive jejich schopnosti zabezpečit si financování volební kampaně z prostředků soukromých donorů.

Jen si nesplést pojmy s dojmy

Pokud jde o jednotlivé typy primárních voleb, existuje zde více možností a kritérií dělení:

V přímých volbách voliči hlasují přímo pro osoby, které kandidují na daný konkrétní úřad (jde o alternativu používanou na nižších lokálních úrovních vládnutí). V procesu „prezidentských“ primárních voleb (i když nejen tam) jsou využívány výhradně nepřímé primární volby, ve kterých voliči rozhodují o tom, kteří delegáti příslušných politických stran budou zvoleni na rozhodující stranický nominační sjezd.

Z hlediska volební techniky pak rozeznáváme tzv. preferenční primární volby, kdy volič na lístku zaškrtává jméno konkrétního kandidáta (byť zároveň hlasuje pro určitou skupinu delegátů) a tzv. primární volby pro výběr delegátů, kdy vybírá přímo jednotlivé konkrétní delegáty, u jejichž jména je vždy v závorce uvedeno jméno (prezidentského) kandidáta, jehož tito potenciální delegáti preferují. Otevřené primární volby jsou volbami, kterých se může zúčastnit kterýkoli registrovaný volič bez ohledu na okolnost, ke které straně názorově inklinuje. Platí ovšem podmínka, že může v daném termínu a typu voleb hlasovat pouze v primárních volbách jedné z politických stran. V uzavřených volbách mohou naopak hlasovat jen ti voliči, kteří se oficiálně prohlásí (registrují) za sympatizanty či podporovatele konkrétní dané politické strany. Z hlediska způsobu, jakým se přepočítávají hlasy voličů odevzdané v primárních volbách na počet hlasů (mandátů) jednotlivých delegátů na celonárodní stranické sjezdy, identifikujeme též dva základní typy převodu (přepočtu), tj. většinový a poměrný:

Většinový systém (winner-take-all): kandidát vítězstvím v určitých primárních volbách získává hlasy všech delegátů daného státu na celonárodní sjezd. Tuto techniku používá Republikánská strana. V proporčním (poměrném) systému primárních voleb, který používají Demokraté, jsou delegáti na sjezd rozdělováni v poměru k počtu hlasů, které jednotliví kandidáti v primárních volbách získali.

Rozhodne se do třešní?

Volební účast v primárních volbách bývá vždy nižší než v klasických všeobecných volbách a liší se také v různých státech podle jejich významu v celém volebním procesu, zejména tedy z hlediska pořadí, v jakém se z termínového hlediska chronologicky hlasuje. Význam dříve proběhnuvších primárních voleb je významně vyšší než těch (nej)pozdějších. Obecně platí, že voličstvo, které se primárních voleb účastní, je ideologicky radikálnější než průměrný volič jednotlivých politických stran. V praxi tedy jde v případě republikánů o hodnotově velmi konzervativní východiska a ekonomicky spíše o liberální přístupy. Co se týká Demokratů, tak jsou projevovány společensko-kulturně velmi liberální hodnoty a ekonomicky – řekněme – více etatistické. Prezidentské primárky probíhají vždy v prvé polovině toho kalendářního roku, ve kterém se konají prezidentské volby, přičemž Demokratická i Republikánská strana mají pevně daná pravidla, která přesně určují, ve kterém období se jejich primární volby mohou konat. To znamená, že je vymezen časový rámec, v němž se (všechny) primární volby musí odehrát. V současné době jde o období počínající prvním úterkem v březnu (supervolební úterý) a končící druhým úterkem v červnu.

Kdo dřív přijde, toho jen tak nevystrnadí

Jak již bylo zmíněno výše, primární volby, které proběhnou dříve, mají na celkovou podobu nominačního procesu disproporčně vyšší vliv než ty ostatní. Z tohoto důvodu proto můžeme již delší dobu pozorovat proces, který je v americkém veřejném politickém diskursu nazýván „front-loading“. Jde o snahu stranických reprezentací na úrovni jednotlivých států posunout své primární volby co nejblíže směrem k začátku volebního roku. Tyto jednotlivé státní stranické reprezentace tedy lobbují za to, aby se primární volby v „jejich“ státě uskutečnily co nejdříve. Termíny primárních voleb nejsou regulovány samotnými státy, ale národními sjezdy politických stran respektive rozhodnutími centrálních orgánů politických stran. Politické strany se proto současně pokouší disproporci vyšší volební a nominační váhy států, kde se primární volby odehrají dříve, vyrovnat prostřednictvím přidělení vyššího počtu delegátů na finálním stranickém nominačním sjezdu naopak těm státům, ve kterých se primární volby konají později. Jinak samozřejmě platí axiom, že nejvíce delegátů lze získat v lidnatějších státech. V tomto smyslu je zastoupení jednotlivých států na sjezdech obou hlavních politických stran do velké míry proporční.

Nenudí se ani otrlí

Z hlediska celkové volební a nominační aritmetiky jsou tedy více ceněná ona termínově časnější vítězství jednotlivých kandidátů, a to jak z hlediska následného vyššího zájmu médií a případných sponzorů, tak i z pohledu jakési „poziční výhody“ vůči ostatním protikandidátům. Rok, ve kterém se konají prezidentské volby, začíná tradičně stranickými shromážděními (caucusy) v Iowě a primárními volbami ve státě New Hampshire. Poté následují primární volby v Jižní Karolíně a stranická shromáždění v Nevadě. Z hlediska celkového průběhu nominačního a volebního procesu je velmi důležitým dnem tzv. supervolební úterý (v současné době první úterý v březnu). V tento den Republikánská i Demokratická strana zahajují tzv. řádné období primárních voleb. Z tohoto úhlu pohledu jsou, s lehkou nadsázkou řečeno, ty primární volby, které proběhnou dříve, primárními volbami předčasnými či mimořádnými. Z uvedených důvodů je tedy docela často již během března téměř jisté, anebo minimálně vysoce pravděpodobné, kteří z kandidátů získají stranickou nominaci. Jsou-li výsledky primárních voleb vyrovnané, kandidáti mezi sebou soupeří přibližně do poloviny června, kdy období vymezené pro primární volby končí.

Bez superdelegátů se celý cirkus neobejde

Fakt, že určitý kandidát získá nejvyšší počet hlasů ve stranických primárních volbách, ještě neznamená, že se automaticky stává vítězem a že bude svou politickou stranou skutečně nominován do finálového prezidentského souboje. O těchto finálních kandidátech hlasují teprve delegáti příslušných stranických sjezdů, přičemž ne všichni jejich delegáti (minimálně jde o výše zmíněné tzv. superdelegáty) jsou tam vázáni hlasovat pro určitého konkrétního kandidáta. Ke stranickým nominačním sjezdům (které se odehrávají v letních měsících) a tzv. superdelegátům, zasloužilým stranickým politikům a osobnostem, jež mohou promlouvat do výběru prezidentského kandidáta své strany bez ohledu na mínění voličů, lze ještě dodat následující: Tito superdelegáti existují v obou hlavních politických stranách USA, mnohem významnější roli však hrají u Demokratů. Republikánského nominačního sjezdu se naposledy (v roce 2016) zúčastnilo 168 osob plnících roli superdelegátů, zatímco u Demokratů jich bylo 714. Co se týká počtu sjezdových delegátů „vygenerovaných“ a rozdělovaných v procesu stranických primárních voleb, v Demokratické straně jich v roce 2016 bylo celkem 4051, v Republikánské straně pak 2472. Vedle nich ovšem figurují ještě výše zmíněné počty superdelegátů. U Republikánů tvoří onu „superdelegátskou“ sestavu straničtí předsedové a dva nižší funkcionáři z každé lokální organizace na úrovni jednotlivých států USA. Je ovšem politickou zvyklostí, že tyto trojice hlasují na stranickém konventu vždy pro uchazeče, který v „jejich“ státě zvítězil v primárních volbách. V tomto ohledu jsou tedy republikánští superdelegáti spíše doplňkem nominačního systému, protože jejich hlasování odpovídá mínění většiny voličů a sympatizantů strany v oblasti, kterou zastupují.

V Demokratické straně je situace odlišná. Skupinu 714 superdelegátů na posledním konventu tvořilo:

20 takzvaných zasloužilých vůdčích osobností strany (bývalí prezidenti a viceprezidenti, předsedové obou komor Kongresu a užší vedení strany),
21 sloužících guvernérů,
46 sloužících senátorů,
193 sloužících poslanců – kongresmanů,
a 434 členů širšího stranického vedení a straníků zvolených jako superdelegáti ve stranických organizacích ve svých domovských státech.
Přitom platí, že demokratičtí superdelegáti mohou na konventu hlasovat zcela volně, jen podle svého vědomí a svědomí.

Stojí snad Bernie nalevo od KSČM?

Jakkoli oněch 714 superdelegátů představuje oproti 4051 řádným delegátům sjezdu jen cca šestinovou menšinu, v realitě a praxi procesu primárních voleb je to značná a důležitá síla. Aby totiž některý kandidát získal pro celkové nominační vítězství dostatečný počet řádných delegátů, musel by drtivě zvítězit alespoň ve čtyřech velkých státech typu Kalifornie, Floridy, Ohia nebo Michiganu, což nebývá obvyklé ani pravděpodobné. Je proto docela dobře představitelné, že hlasy superdelegátů mohou do finálového prezidentského souboje „katapultovat“ i takového stranického kandidáta, který v procesu primárních voleb nezískal nejvyšší počet delegátů rozhodujícího stranicého konventu. Může se tak stát zejména tehdy, je-li výsledek primárních voleb velmi těsný, což může být právě i případ letošních demokratických primárek, kde – podle posledních průzkumů – je docela pravděpodobné vítězství sotře levicového veterána Bernieho Sanderse, což rozhodně není favorit demokratického establishmentu…Pokud jde o celostátní průzkumy, dotahuje se Bernie Sanders na favorita demokratického mainstreamu Joe Bidena, centristu a viceprezidenta Baracka Obamy. Oba totiž oscilují okolo hranice 25 %, což se nachází prakticky v intervalu tzv. statistické chyby.

Na dobrou noc trochu swingu…

Ovšem v jednokolovém většinovém systému, kde se navíc nevolí ihned přímo prezident, ale zmíněné Kolegium volitelů, není podstatný celostátní procentní průměr, ale to, který kandidát dokáže na svou stranu získat většinu těchto volitelů – tzn. výsledky voleb na úrovni jednotlivých států, zejména těch nejlidnatějších, anebo v tzv. swing states, což jsou státy, kde je – tradičně a historicky – voličská podpora Demokratů a Republikánů vyrovnaná. Na tyto státy se volební kampaně obou kandidátů logicky zaměřují. Jde mj. o Floridu (29 volitelů), Pensylvánii (20 volitelů), Ohio (18 volitelů), Michigan (16 volitelů) – a právě i o oba státy, kde primárky odstartují, Iowu (7 volitelů) a New Hampshire (4 volitelé).Právě v těchto posledních dvou jmenovaných státech podle všech relevantních průzkumů vede Bernie Sanders. V Iowě činí jeho náskok před Bidenem cca 5 až 10 % a v New Hampshire vede ještě výrazněji. Pokud se tyto predikce potvrdí v nejbližších hodinách i v realitě, získá Bernie do dalších bojů obrovský bonus. Čeká nás nesmírně zajímavý americký volební rok – s celosvětovým dopadem…

(autor článku, ing. Tomáš Doležal, je ekonom a politolog)