Tomáš Krystlík: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout

16.06.2020 13:01

Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech.

Tomáš Krystlík: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce
reklama

Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.

Češi chápali nově vzniklou republiku, pomineme-li skutečnost, že ČSR vznikla výhradně (!) ze zahraničních aktivit Masaryka, Beneše a Štefánika, ne z aktivit domácích politiků a obyvatelstva, jako svůj výtvor, avšak neoprávněně jej pokládali za své výlučné vlastnictví, zcela opomněli, že ve státě mají i Němce, Maďary, Moravské Charváty, Poláky, Maďary, Rusíny a Rumuny; Slováky včlenili do uměle vytvořeného národa československého. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ Byla přijata jednomyslně parlamentní deklarace, v níž se psalo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně jedním dechem se dodávalo „vše při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka.“

Na žádost mocností s nimi ČSR, stejně jako další nástupnické státy, Polsko a Království SHS (později Jugoslávie), a ze stávajících zemí Rumunsko a Řecko, podepsaly 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva občanů náležejících „k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým“ a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Kdyby Polsko, ČSR a Království SHS nepodepsaly, jako státy by nevznikly – tak velký význam přikládaly mocnosti oněm smlouvám. Ochrana menšin v poražených státech byla integrována do pařížských mírových smluv, u dalších nových států (Finsko, baltské republiky, Albánie) se to řešilo písemným příslibem akceptovat mezinárodní závazky k ochraně menšin při přihlášce země do Společnosti národů [Petráš].

Smlouva měla mít přednost, jak v jejím textu bylo stanoveno, před zákony vnitrostátními včetně ústavních, ale ČSR to bohorovně ignorovala a československé soudy vnitrostátní závaznost menšinové smlouvy odmítaly. Smlouva sice chránila jinojazyčné menšiny v ČSR před útlakem, ne ale před přenárodňováním a nátlakem. Například československý nejvyšší správní soud stanovil v březnu 1919 hranici 50 % cizojazyčného obyvatelstva pro používání menšinového jazyka. Až později byla pro jeho používání stanovena hranice 20 % [Petráš].

Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly u Společnosti národů v Ženevě na denním pořádku, ale jelikož Beneš oficiálně a Československo neoficiálně měli ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. „Je zajímavé,“ píše historik René Petráš, „jak už roku 1921 měla ČSR rozvětvenou síť informátorů v kruzích takové oficiálně idealistické organizace jako Společnost národů, a to i v těch nejvyšších.“ [Petráš] Peníze informátorům tekly z československého státního rozpočtu, z tajných fondů. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál; Rumunsko např. nehodlalo poskytnout občanství svým židovským obyvatelům [Peroutka, Petráš]. Polsko nakonec vypovědělo 13. 9. 1934 spolupráci se Společností národů týkající se ochrany menšin podle příslušné smlouvy.

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu.“ [Jaksch] V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu byl tento pasus vypuštěn (!) a hlavně byl politicky zcela ignorován.

Nový administrativní systém zavedený v roce 1922 odňal městský statut 35 slovenským městům z obav vlivu protivníků československého režimu v jejich samosprávách, takže na východ od Moravy zbyla pouze čtyři (!) města: Bratislava, Košice, Užhorod a Mukačevo. Rozloha jižních okresů s maďarsky hovořícími byla protažena severním směrem, aby v nich podíl Maďarů klesl pod 20 %. Tak se stalo, že v bratislavské, košické, nitranské a rimavské župě bylo oficiální užívání maďarštiny v úředním styku s maďarskou menšinou zakázáno [Hunčík].

Právo volit a být volen na papíře vypadalo skvěle, ale volební kraje pro parlamentní volby byly utvořeny s citelným a záměrným poškozením nečeského obyvatelstva republiky. V parlamentních volbách 1920 byla potřeba v německých volebních krajích v průměru 47 716 hlasů na jeden mandát, v českých 39 957 a v maďarských volebních krajích 109 847 hlasů, tedy o 20 a 275 % více hlasů než v českých volebních krajích [Schultze-Rhonhof]! Znevýhodnění se projevovalo i později – v parlamentních volbách roku 1925 (1935) připadalo ve volebních krajích v českých zemích včetně německých sídelních krajů na jeden poslanecký mandát 41 100 (43 800) hlasů, na Slovensku 48 700 (53 300) a na Podkarpatské Rusi 64 200 (78 500) [Zemko]. Skandálně nízký počet hlasů na jeden mandát byl stanoven ve Volebním kraji I, v Praze, pouze 21 100. To bylo způsobeno rozdělením republiky na 22 volebních krajů, kterým byl přidělen počet mandátů údajně podle počtu obyvatelstva v nich: od 45 mandátů v Praze (Volební kraj I) do pouze 7 mandátů ve Volebním kraji XIX na jižním Slovensku [Schultze-Rhonhof]. Ještě markantnější to bylo u voleb do senátu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo potřeba na jeden senátorský mandát 84 929, na Slovensku již 96 564 a na Podkarpatské Rusi 151 433 hlasů [Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938].

Anketa

Měl by být Xaver Veselý ODVOLÁN z Rady ČT?

3%
97%
hlasovalo: 12213 lidí

Československý státní příslušník směl volit jen tehdy, byl-li ve volebním kraji minimálně tři měsíce před volbami policejně hlášen. To však neplatilo pro vojáky v základní službě, ti mohli volit v místě, kde byli kratší čas dislokováni nebo dokonce v ten den se v něm zdržovali na služební cestě, což se uplatňovalo od prvních československých parlamentních voleb v roce 1920, kdy byly do německých sídelních oblastí přemisťovány k volebním urnám celé prapory a pluky [Schultze-Rhonhof].

V parlamentních volbách roku 1935 bylo kvůli posílení českých politických stran hlavně v německých sídelních územích zavedeno pravidlo, že politická strana získá mandát i tehdy, když ve volebním kraji prohraje (!), ale získá tam alespoň 20 000 hlasů (do senátu 35 000), pokud celostátně obdrží alespoň 120 000 hlasů [Klimek 1996]. Jasné opatření k posílení československých stran na úkor politických stran národnostních menšin ve státě.

Jenže poslanci národnostních menšin nebyli s to bez zavedené autonomie se v parlamentu prosadit proti většině poslanců československé národnosti a to i věcech jich se niterně týkajících. Vše bylo v republice přísně centralizováno, o přejmenování parčíku nebo ulice v nejzapadlejší německé nebo rusínské vsi, kde nebydle ani jeden Čech, rozhodovalo výhradně ministerstvo vnitra v Praze.

Obdobně nevhodně si vedení československého státu počínalo na Podkarpatské Rusi, která byla připojena k ČSR plebiscitem amerických Rusínů a smlouvou ze Scrantonu. Podmínka ve smlouvě o národnostních menšinách uzavřená po válce hovořila v případě Podkarpatské Rusi o „nejširší samosprávě slučitelné s jednotností státu československého“, tedy výslovně nebyla zmíněna autonomie území nebo federalizace státu [Petráš]. Ale v mírové smlouvě stálo o statutu Podkarpatské Rusi i toto: „Území Rusínů bude míti samosprávný sněm… Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatel onoho území.“ [Peroutka] Pražská vláda rozhodla sama za Rusíny, že jim sněmu netřeba, vymluvila se, že veřejný život tam nebyl dosud zorganizován, protože se obávala, že by sněm mohl vznést požadavek začlenění země do Maďarska. Masaryk ani Beneš příslušný pasus mírové smlouvy o Podkarpatské Rusi dodržet nehodlali, a tak až do konce února 1922 panoval na Podkarpatské Rusi výjimečný stav (stanné právo), země byla řízena armádou. Češi na Podkarpatské Rusi potlačovali převažující řeckokatolickou církev podobně jako později po druhé světové válce činil sovětský režim, tj. podporovali pravoslavnou menšinu při následujícím poměru věřících: 373 tisíc řeckých katolíků proti 539 pravoslavným (slovy: pěti stům třiceti devíti!) [Peroutka]. Důvod není znám, zřejmě strach z hrozící iredenty – u pravoslavných se nepředpokládal úmysl připojení země k Maďarsku. Neslovanské obyvatelstvo, zejména tam žijící Němci a Maďaři, bylo diskriminováno. Vůdce amerických Rusínů Hryhoryj Žatkovič, vida, že proti vůli Prahy nic nezmůže, opustil Podkarpatskou Rus a odcestoval zpět do USA. Beneš prohlašoval, že „dokud si Rusíni budou plésti slova autonomie a automobil, nemůže býti o nějaké samosprávě vůbec řeč.“ [Krajčovič]

Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo v ČSR platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech [Petráš]. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podnikům vyšší daně než českým [Rádl].

Jednoduše řečeno se Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se národnostním menšinám ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich. Dostali svou nevhodnou politikou vůči národnostním menšinám do situace, kdy jakákoli náprava stávajících poměrů by vedla ke ztrátě českého mocenského monopolu – kdyby přece jen poskytli autonomii Podkarpatské Rusi, což jim závazně ukládalo mezinárodní právo, přáli by si něco obdobného pro sebe určitě i Slováci a Němci českých zemí. A to Češi nehodlali za žádnou cenu připustit a tak přivedli stát k zániku. Kdyby nebylo nacistického Německa, tak by se Slovensko nejpozději v létech 1939–1940 stejně odtrhlo. Vzpomeňme obdobný vývoj po cinkání klíči a datum 1. 1. 1993.

Dnes je v ČR situace z hlediska národnostních menšin málo konfliktní, neb jsou početně slabé na to, aby se prosadily. Čeští Němci se na rozdíl od Poláků jsou vystrašení z represí českého obyvatelstva a neodvažují se ani požádat o dvojjazyčné nápisy v obcích, kde tvoří alespoň 20 % obyvatelstva. Příkladem budiž Žacléř a další asi dva tucty obcí. Do pohraničí českých zemí přibyli po druhé světové válce cikáni coby náhrada za vyhnané Němce českých zemí, což je přímá vina E. Beneše. V českých zemích bylo po skončení války asi šest set cikánů! Péčí bolševického režimu se později objevili i Vietnamci. Dodnes nedovede český stát cikánskou otázku řešit, byť několik málo obci si s nimi úspěšně poradilo víceméně umělou zaměstnaností. S vietnamskou menšinou problémy nejsou.

Důkaz, že ani dnes si Češi nedovedou vládnout, musíme tedy hledat jinde. Všichni Češi vědí či tuší, že přemnoho jejich soukmenovců nemravně tyje (krade) ze státního rozpočtu a až na naprosté výjimky s lehce odhalitelnou politickou motivací, jim to prochází. To se nakonec děje i v jiných státech, většinou zdaleka ne v tak velkém rozsahu. Opatření vyvolaná epidemií Covidu-19 nám však poskytují důkazy pro přímé srovnání ČR s jinými státy i pro zdůvodnění, proč spěje Česko ke kolapsu. Uveďme jen dva příklady, zcela postačí.

To, čím se dnes Češi v internetu baví, že stát požaduje od rodičů, kteří zůstali s potomky doma a žádajících o příspěvek, potvrzení, že škola byla pro jejich dítě zavřena, přičemž všechny školy uzavřel sám (!), je názornou ukázkou české neschopnosti cokoliv řídit, vládnout si. Taková blbost snad nenapadla žádný jiný stát na světě!

Dalším příkladem nechť poslouží debata (ZDE), v níž námětek ministryně práce a sociálních věcí Michal Pícl objasňuje, že podniky při žádosti o jakoukoli podporu v důsledku výpadků podnikání vlivem omezení šíření koronaviru musejí mj. písemně dokladovat, že bankovní účet, který v žádosti udávají, patří jejich podniku a není schválně vytvořen pro odcizení státní podpory. Není-li to doloženo potvrzením banky, žádosti se nevyhoví a vrátí se k přepracování. To je, domyšleno do důsledků, naprostá nehoráznost ze strany státu, protože finanční úřady musejí mít ve své databázi zaznamenána čísla všech kont, ze kterých jim dotyčný podnik posílá daně, případně na která konta jim posílají berní úřady daňový přeplatek. Taktéž seznam všech osob podniku zmocněných per procura. Taková databáze je všude v civilizovaných státech přístupna důležitým státním organizacím, takže místo vracení žádostí jako v ČR stačí úředníkovi pár sekund pro nahlédnutí do databáze. To také umožňovalo v coronavirové epidemii švýcarským úřadům vyřizovat žádosti o podporu podnikům podané internetem a převést jim peníze ještě týž den, německým do druhého dne! Až se dosáhne něčeho podobného v ČR, budete moci začít o slovech v nadpisu článku týkajících se současnosti pochybovat.

Zdroje:
Hunčík, Peter: Maďarská menšina ve Slovenskej republike. In: Ivan Gabal a kolektiv: Etnické menšiny střední Evropy: konflikt nebo integrace. G plus G, Praha 1999
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. Panevropa, Praha 1996
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. Paseka, Praha 2002
Krajčovič, Milan: Medzinárodné súvislosti slovenskej otázky 1927/1936 – 1940/1944: maďarské dokumenty v porovnaní s dokumentmi v Bonne, Bukurešti, Viedni a Prahe. SAP, Bratislava 2008
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. (ZDE)
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Zemko, Milan: Volebný zákon do Poslaneckej snemovny Národného zhromaždenia za prvej Československej republiky a strany národnostných menšin. Historický časopis, ročník 56, číslo 1/2008

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: .
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Radim Uzel: Obhajoba českých bordelů

20:17 Radim Uzel: Obhajoba českých bordelů

V roce 1790 měla Praha celkem 3 220 domů a 73 780 obyvatel. Asi v padesáti pražských domech byly v t…