Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.

Češi chápali nově vzniklou republiku, pomineme-li skutečnost, že ČSR vznikla výhradně (!) ze zahraničních aktivit Masaryka, Beneše a Štefánika, ne z aktivit domácích politiků a obyvatelstva, jako svůj výtvor, avšak neoprávněně jej pokládali za své výlučné vlastnictví, zcela opomněli, že ve státě mají i Němce, Maďary, Moravské Charváty, Poláky, Maďary, Rusíny a Rumuny; Slováky včlenili do uměle vytvořeného národa československého. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ Byla přijata jednomyslně parlamentní deklarace, v níž se psalo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně jedním dechem se dodávalo „vše při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka.“

Na žádost mocností s nimi ČSR, stejně jako další nástupnické státy, Polsko a Království SHS (později Jugoslávie), a ze stávajících zemí Rumunsko a Řecko, podepsaly 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva občanů náležejících „k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým“ a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Kdyby Polsko, ČSR a Království SHS nepodepsaly, jako státy by nevznikly – tak velký význam přikládaly mocnosti oněm smlouvám. Ochrana menšin v poražených státech byla integrována do pařížských mírových smluv, u dalších nových států (Finsko, baltské republiky, Albánie) se to řešilo písemným příslibem akceptovat mezinárodní závazky k ochraně menšin při přihlášce země do Společnosti národů [Petráš].

Smlouva měla mít přednost, jak v jejím textu bylo stanoveno, před zákony vnitrostátními včetně ústavních, ale ČSR to bohorovně ignorovala a československé soudy vnitrostátní závaznost menšinové smlouvy odmítaly. Smlouva sice chránila jinojazyčné menšiny v ČSR před útlakem, ne ale před přenárodňováním a nátlakem. Například československý nejvyšší správní soud stanovil v březnu 1919 hranici 50 % cizojazyčného obyvatelstva pro používání menšinového jazyka. Až později byla pro jeho používání stanovena hranice 20 % [Petráš].

Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly u Společnosti národů v Ženevě na denním pořádku, ale jelikož Beneš oficiálně a Československo neoficiálně měli ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. „Je zajímavé,“ píše historik René Petráš, „jak už roku 1921 měla ČSR rozvětvenou síť informátorů v kruzích takové oficiálně idealistické organizace jako Společnost národů, a to i v těch nejvyšších.“ [Petráš] Peníze informátorům tekly z československého státního rozpočtu, z tajných fondů. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál; Rumunsko např. nehodlalo poskytnout občanství svým židovským obyvatelům [Peroutka, Petráš]. Polsko nakonec vypovědělo 13. 9. 1934 spolupráci se Společností národů týkající se ochrany menšin podle příslušné smlouvy.