Zcela určitě si však Češi nevzpomenou, že před sedmdesáti lety začalo prvním dnem míru v Evropě (!) vyhánění Němců z českých zemí. Oficiální česká historiografie vydává první fázi do konce roku 1945 za průchod hněvu českého lidu, který předtím trpěl pod nacistickým terorem. To je ovšem lživé zdůvodnění. V roce 2006 dokázali Tomáš Staněk a Adrian von Arburg ve své rozsáhlé historické studii „Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění ,evakuace´ německého obyvatelstva (květen až září 1945)“, že hned od počátku byl i tzv. divoký odsun organizován a realizován československou vládou za součinnosti československé armády, policie, dalších státních složek a státních železnic. To muselo být známo českým historikům již mnoho let předtím. Odhady se relativně shodují na tempu vysídlování Němců českých zemí za hranice do 6. 9. 1945 ve výši cca 130 000 osob měsíčně. A to bez započtení vyhošťovaných uprchlíků ze severovýchodních částí Německa a Němců ze staré říše dlejících v té době na československém území. Takového tempa není „rozhněvaný lid“ v žádném případě s to sám o sobě dosáhnout.

Na druhou stranu je nutné připomenout za mlčící české historiky, že neutuchající české snahy vypudit Němce českých zemí za hranice – bez majetku, přirozeně – existovaly již století předtím.

Do roku 1848 se prosadil názor Františka Palackého, že země Království českého patří výhradně slovanskému obyvatelstvu, ostatní obyvatelstvo v zemi usedlé jsou jen přistěhovalci, kolonisté bez ohledu na skutečnost, že v zemi sídlí již mnohá staletí. Tím byl učiněn první krok k budoucímu zbavení českých zemí německy mluvícího obyvatelstva.

Obrozenecký mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“ mělo za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě, protože když všichni Češi pocházejí z chudičkých a skromných poměrů, je nemravné se vyvyšovat majetkem získaným z podnikání nad ostatní příslušníky národa. Výjimkou bylo zemědělství.

Společnosti patřící jazykovým Čechům měly 41 % kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích (při poměru počtu Čechů a Němců v zemi cca 2 : 1, tedy 67 % a 33 %). Na jednu jazykově německou akciovou společnost v průmyslu českých zemí připadalo v roce 1902 průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. I těmito skutečnostmi byla podporována lačnost po cizím majetku a závist. K tomu již od roku 1850 platil výrok Boženy Němcové: „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Ke konci století již sokolové a mladočeši pořvávali: „Kommt her, deutsches Gesindel, ich erschlage euch!“