Tomáš Krystlík: Jak se Češi sto let chystali vyhnat Němce

Zcela určitě si však Češi nevzpomenou, že před sedmdesáti lety začalo prvním dnem míru v Evropě (!) vyhánění Němců z českých zemí. Oficiální česká historiografie vydává první fázi do konce roku 1945 za průchod hněvu českého lidu, který předtím trpěl pod nacistickým terorem. To je ovšem lživé zdůvodnění. V roce 2006 dokázali Tomáš Staněk a Adrian von Arburg ve své rozsáhlé historické studii „Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění ,evakuace´ německého obyvatelstva (květen až září 1945)“, že hned od počátku byl i tzv. divoký odsun organizován a realizován československou vládou za součinnosti československé armády, policie, dalších státních složek a státních železnic. To muselo být známo českým historikům již mnoho let předtím. Odhady se relativně shodují na tempu vysídlování Němců českých zemí za hranice do 6. 9. 1945 ve výši cca 130 000 osob měsíčně. A to bez započtení vyhošťovaných uprchlíků ze severovýchodních částí Německa a Němců ze staré říše dlejících v té době na československém území. Takového tempa není „rozhněvaný lid“ v žádném případě s to sám o sobě dosáhnout.

Na druhou stranu je nutné připomenout za mlčící české historiky, že neutuchající české snahy vypudit Němce českých zemí za hranice – bez majetku, přirozeně – existovaly již století předtím.

Do roku 1848 se prosadil názor Františka Palackého, že země Království českého patří výhradně slovanskému obyvatelstvu, ostatní obyvatelstvo v zemi usedlé jsou jen přistěhovalci, kolonisté bez ohledu na skutečnost, že v zemi sídlí již mnohá staletí. Tím byl učiněn první krok k budoucímu zbavení českých zemí německy mluvícího obyvatelstva.

Obrozenecký mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“ mělo za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě, protože když všichni Češi pocházejí z chudičkých a skromných poměrů, je nemravné se vyvyšovat majetkem získaným z podnikání nad ostatní příslušníky národa. Výjimkou bylo zemědělství.

Společnosti patřící jazykovým Čechům měly 41 % kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích (při poměru počtu Čechů a Němců v zemi cca 2 : 1, tedy 67 % a 33 %). Na jednu jazykově německou akciovou společnost v průmyslu českých zemí připadalo v roce 1902 průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. I těmito skutečnostmi byla podporována lačnost po cizím majetku a závist. K tomu již od roku 1850 platil výrok Boženy Němcové: „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Ke konci století již sokolové a mladočeši pořvávali: „Kommt her, deutsches Gesindel, ich erschlage euch!“

Na mírové konferenci v Paříži po první světové válce získali Češi pro republiku podle zásady tzv. historických hranic i ryze německá sídelní území Království českého s podílem slovanského obyvatelstva kolem 5 %. Proti tomuto připojení k ČSR byly USA i Velká Británie, takže Beneš nucen požadovat pouze „dočasné zachování historických hranic“, čímž je nakonec oblomil. To bylo historiky české veřejnosti zcela zamlčeno.

E. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku varoval, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi. Cuius regio eius natio /nationalitas/ (čí země, toho národ /národnost/). Radikalismus v minoritách se tudíž obrátí proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála válka i mír“. Jak vidno, Beneš s vyhnáním Němců z republiky počítal.

V týdeníku Demokratický střed, jehož šéfredaktorem byl Hubert Ripka, se v článku V. Ostrého 24. 8. 1938 psalo, že „přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny."

15. 9. 1938 posílá Beneš s tajným návrhem tzv. pátého plánu ministra Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky a 17. 9. s britskými. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s tímto územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1 500 000 až 2 000 000 německy hovořících obyvatel. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak i z vnitrozemí. Z toho plyne závažný fakt, který čeští historici vesměs zamlčují, že Beneš sám jako první vůbec navrhl nejen odstoupení pohraničí Německu a Maďarsku (před mnichovskou konferencí!), nýbrž i zcela oficiálně hodlal vyhnat značnou část německého obyvatelstva ze zbytku ČSR.

Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu (sic), se psalo: Národ je naprosto jednomyslně za B.(enešem); je-li mizivá menšina proti a ochotna dělat katovské služby Němcům, usnadní se tím jen její vyřízení." Představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální". Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek."

Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“

Politické ústředí (PÚ) v depeši do Londýna v listopadu 1939: „Národ dnes žije nadějí jen na pomstu a tu si nedá vzíti, své staré účty si musí vypořádati“ a mělo v plánu vyhnat po válce během půl roku až roku domácí Němce z ČSR, jejich majetek a půdu konfiskovat, zestátnit doly, zbrojovky a provést pozemkovou reformu.

Johann Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země, případně i vybít.

Nutno podotknout, že exilová KSČ, jako jediná československá politická strana, byla až do konce roku 1943 proti vyhánění Němců z ČSR, zamýšlela vyhostit pouze osoby německé národnosti, které soudy po válce shledají vinnými těžkými zločiny. Tento názor ale během roku 1944 na příkaz Stalina změnila a sama začala intenzivně požadovat vyhnání všech Němců z ČSR.

V článku Josefa Grni Nerozumíme si z 5. 9. 1946 v Peroutkově Dnešku č. 24/1946 nacházíme, že plán vyhnání Němců z ČSR a zabavení jejich majetku vznikl bezprostředně po vzniku protektorátu, ne tedy coby reakce na represálie okupačního režimu: „Když se po 15. březnu 1939 začínal odboj organisovati a uvažovati o svém programu a cílech, byl jako první požadavek formulován úplný odsun Němců. Nebylo to žádné umělé, propagací vyvolané přání – byl to živelný požadavek všeho lidu, pociťovaný jakožto nezbytná, přímo osudová nutnost a závazek naší generace ke všem generacím potomků. Nebylo jediné vážné námitky proti oprávněnosti tohoto požadavku, i když z počátku snad byly některé názorové rozdíly o dosahu žádaného odsunu… Viděli jsme také, že naše přání narazí na mezinárodní potíže a počítali jsme se silným odporem Západu. Proto si vytkl náš domácí odboj za svůj úkol rozřešiti mezi jiným i tuto otázku revolučně. A tak např. organisace ,Obrana národa´, největší a nejvýznamnější odbojová organizace, kolik jich u nás existovalo, měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personál pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců. Každý měl totiž míti právo vzíti s sebou 25 kg osobních zavazadel s vyloučením všech cenností, a 10 marek na hotovosti. Byly však také připraveny plány pro zajištění a převzetí majetku, včetně potřebných legislativních osnov, aby požadavek odsunu Němců mohl býti okamžitě do všech důsledků uskutečněn… Lid v odsunu nevidí akt msty nebo politickou represálii, nýbrž chápe odsun jakožto odplatu, jakožto trest za viny, kterých se německý národ v minulosti i nedávné přítomnosti dopustil na celém lidstvu všeobecně a na našem národě zvláště. Doufám, že vůči kritikům odsunu Němců není tuto vinu třeba dokazovati. Co však ji dělá mravní vinou a ne pouhým politickým omylem, jest celkové zaměření německé duše vůči všem kladným hodnotám lidství, jako jest pravda, právo, čest, spravedlnost, svoboda, rovnost, k nimž všem se tak vřele přimyká český národ. Toto zaměření činí z Němce v očích každého Čecha ne pouze člověka, mluvícího jiným jazykem, nýbrž osobu, která ztělesňuje v sobě vše tak bytostně a propastně protichůdné všemu, co tvoří podstatu češství a lidství.“ A redakce Peroutkova Dnešku se s jeho názorem ztotožnila slovy: „Uveřejňujeme tento článek mimo jiné také proto, aby nebylo pochybnosti o zásadním stanovisku redakce k odsunu Němců… budoucnost by nám neodpustila, kdybychom nevyužili této historické příležitosti“.

Výše uvedené dokládá, že v druhé polovině 19. století se Češi chystali zbavit se Němců českých zemí, aby od dubna 1939 byli již odhodláni je nekompromisně zabít a vyhnat. S tím, že jejich majetek připadne Čechům. A začali s tím v okamžiku skončení druhé světové války, neopozdili se ani o jediný den. Bylo by tedy na čase opustit české pohádky o pochopitelné odvetě českého lidu za německý národně socialistický teror za protektorátu, i nepravdivé výmluvy, že spojenci Československu transfer nařídili nebo odsouhlasili.